Až opadá listí z dubu

Já mám k dubovému listí vlastní, hrubě neoriginální postřeh – na rozdíl od listí jiných stromů v podstatě vždycky skvěle hoří. Listy, řekněme, javorů opadávají a opadají na podzim stále takové vlhké a přesně v souladu s platnými směrnicemi shnijí. Kdežto listí dubu uschne na dubu a opadává suché (pro factcheckery dodávám, že vím, že tomu tak není u všech druhů dubů, Werich to určitě také věděl). Pokud proschlé dubové listí zapálíte, ihned vzplane. Je dobré na to myslet, mimo jiné třeba když jste na vandru a rozděláváte oheň v lese. Což je samozřejmě zakázáno, to bych rád zdůraznil. Zejména dubové listí musíte trochu odhrábnout.

Mapa, karty a tabák

Řada lidí ovšem nejezdí na vandry nýbrž na treky a tento problém neřeší. Tyhle dva typy akcí se vůbec liší mnohem víc, než se na první pohled zdá. Jeden z výrazných rozdílů je kupříkladu papírová mapa, kritická komponenta vandrákovy trojčlenky, kterou pravověrný trekař vezme zavděk jen v případě, že vyjíždí mimo signál. A ještě nerad, protože první mantrou trekaře je minimální hmotnost. V kombinaci s druhou mantrou, což jsou fotky na Instagramu, to znamená, že trekař mimo signál vyjíždí sporadicky a mapu tudíž vůbec nepotřebuje. Samozřejmě nesmí fotit moc, jinak mu od fotek ztěžkne mobil a dochází ke konfliktu manter.

Chodit s papírovou mapou má řadu důsledků. Mezi ty negativní už delší dobu patří, že jste svým širším okolím okamžitě kategorizováni jako beznadějní zoufalci. To není žádná tragédie ani novinka, na to je člověk jako já zvyklý, co pamatuje, a s mapou to vůbec nesouvisí. Narozdíl od mobilu se ale s papírovou mapou okamžitě pozná, jak je na tom kdo s orientací v terénu. Mobilní navigace umožňují celé řadě totálních 3D lůzrů zjistit, kde se nacházejí, a stírají tak dříve podstatné rozdíly mezi jedinci schopnými nalézt cestu v každé situaci a těmi ostatními. S nástupem AI se to ještě zhorší. Je škoda, že se to nedá aplikovat i do jiných oblastí lidských aktivit. Mnohým politikům by kupříkladu prospěla navigace, která by jim ukázala, koho vlastně zastupují. Řada z nich je tak mimo, že zastupují lidi z úplně jiných zemí a někdy i kontinentů.

Navíc jenom s papírovou mapou se mezi sebou můžete neustále příjemně hádat, kde asi jste a kudy asi máte jít. Díky papírové mapě má vandr v sobě prvek neznáma, kdežto trek podle mobilní navigace a gůglmap, díky nimž všichni dopředu vědí, jak vypadá vodopád za zatáčkou, je trochu jako běhat na tartanové dráze, lehce schází moment překvapení. Trekování je výkonnostní sport.

Vařič nebo oheň?

Mapa je hmotnostní marginálie. Ten naprosto zásadní rozdíl mezi vandrem a trekem je, že trekař vnímá jídlo v kilojoulech a vaří zásadně na vařiči, zatímco na vandru je vaření obřad, jehož energetická hodnota je významně upozaděna, a proces probíhá téměř výhradně na ohni. Dalo by se to formulovat také tak, že trekař vaří, protože musí, stejně jako musíte a stále ještě i můžete s autem k pumpě, zatímco vandrák vaří, protože ho to baví. A kvůli obřadu vaření potřebuje spoustu věcí nad rámec trojčlenky, nad jejichž nošením trekaři kroutí hlavou, pokud je vůbec kdy viděli.

Coby vandrák tedy na zádech taháte třeba kotlík s nějakou podpěrou, typicky trojnožkou, jeden nebo dva kusy dalšího nádobí, aby to mělo nějakou úroveň, konvičku na čaj, protože čaje není nikdy dost, pánev na slaninu nebo vejce, na která samozřejmě potřebujete speciální obaly, abyste je nerozmlátili hned při nástupu do vlaku, a řadu dalších kulinářsky nezbytných komponent a surovin.

Z vandráckého vaření by měl radost každý slušný kuchař, čerstvé suroviny jsou základ. S touto filozofií z podstaty věci samozřejmě nemůžete nad čáru lesa, protože tam byste umřeli hlady. Pokud tedy nemáte rádi syrová vejce. Skoro bych řekl, že vaření je ta hlavní náplň vandru, někdy neujdete ani osm denně. Nejvíc se dá ujít ve dvou, protože lízaný mariáš je blbost.

K čemu hlavně jsou trekové hůlky?

Trekaři jsou opak vandrovníků. Soutěží mezi sebou o co nejlehčí výbavu. Kdo má batoh na týdenní akci přes osm kilo, je exkomunikován a nesmí být trekařem. Většinou jej umlátí hůlkama už na místě srazu. Při balení odvažují každý gram, což v praxi znamená, že nenosí vůbec žádné nádobí kromě ultralehké varné nádoby na vodu. A samozřejmě nějaký plynový mikrovařič. Mají doma několik plynových mikrobomb v různém stádiu používání, od úplně nových až po téměř prázdné, a podle jejich hmotnosti a počtu plánovaných jídel volí tu správnou. Přesně vědí, kolik gramů mikroplynu potřebují na jedno mikrojídlo a představa, že nesou o 7 g plynu víc, než je nutné, je přivádí k makrošílenství. Pro tyto potřeby občas bombu před zabalením upustí, což je zatím legální leč klimatický zločin.

Jak z uvedeného snad vyplývá, většina trekařů vaří výhradně vodu, kterou zalévají všechno možné – od ovesných vloček až po předražená fancy instantní jídla v alu-obalech. Extremisté nevaří vůbec a jedou na gely jako Pogačar nebo van der Poel.

Obě subkultury jsou nicméně schopny určité koexistence. Pokud se náhodou tyto dva živočišné druhy, tedy vandrák a trekař, setkají, dovedou spolu urazit kus cesty v družném hovoru. Ale první zastávka na jídlo znamená sice nekonfliktní leč filozofický střet, proti němuž jsou podcasty Terezy Matějčkové intelektuální oddechovka. Než vandráci posbírají dříví, odhrábnou dubové listí, rozdělají oheň, uvaří čaj, protože čaje není nikdy dost, a vybalí nádobí, aby si přichystali aspoň dvouchodové menu, trekaři dávno alu-jí nebo dokonce ostrým tempem znovu kamsi up-alují. Vandráci je sledují s hrnkem čaje v jedné a doutníkem nebo dýmkou v druhé ruce, jak mizí za obzor, a hádají se, kdo bude vařit, když mají všichni plné ruce práce.

A co děti? Mají v lese spát?

Vandrácká subkultura má mimochodem zajímavé výchovné konsekvence. Vandrácké děti „to“ pochytí rychle. Už když chodil syn do školky a já jsem se vrátil navečer z práce, čekával občas ve dveřích, spacák v ruce. Že prý dneska jíme spíme v lese. Takže sbalit trojčlenku, do prvního lesa, dubové listí na stranu, něco hodně nezdravého k večeři, pod strom a pohádku na dobrou noc. Ráno posnídáte a hurá rovnou do školky.

Mělo a má to určité důsledky, vesměs brutálně kladné. Mezi ty negativní patřilo, že si ve školce vybudoval pověst notorického lháře. Pedagožky si při odpoledním vyzvedávání stěžovaly, že od rána celé školce bulíkuje, že už zase spal v lese. V takové chvíli vaše žena váhá, jestli ta svatba byl dobrý nápad a zda stojí za to pravdomluvností na sebe přivolávat sociálku.

Koukám, jsem se nějak rozepsal. Končím. Musím jít spálit tu hromadu dubového listí na zahradě, do kompostu se to asi všechno nevejde, a i kdyby. Letos si to totiž užiju víc než jindy. To je pointa tohoto textu o dubovém listí.