Covid - poučení a závěr

Covid je a zůstává pro mnoho lidí velmi citlivé téma, ale když už jsem do toho šlápnul, chci to dotáhnout do konce. Dříve však, než zase někoho naštvu, říkám hned na začátku hlavní pointu textu: neznám stoprocentně správnou odpověď na podstatu otázky, ale troufám si tvrdit, že znám odpověď na to, jak správně otázku klást. Tak mě šetřete.

Ve školách v Athénách a později v Římě se mladí muži připravovali na svou budoucí roli ve společnosti mimo jiné v řečnictví. Z této doby pochází řečnické cvičení, které se latinsky nazývá advocatus diaboli, česky „ďáblův advokát“. Podstata cvičení spočívá v tom, že se určí nějaké téma a zcela náhodně, aniž by se zohlednily názory jednotlivých účastníků, se zvolí, kdo bude zastávat konkrétní řečnickou pozici. Učitel například vybere téma „Nejlepší způsob uspořádání státu je republika“. Jeden žák tuto tezi hájí a druhý, advocatus diaboli, zastává pozici opačnou. Smyslem primárně není hledat, kdo má ve sporu pravdu; smyslem bylo naučit mladé horkokrevné Řeky nebo Římany disciplíně vedení diskuse. Žák se tak učil argumentovat, pozorně poslouchat názory protivníka a také se během diskuse vzájemně respektovat. Tato dovednost byla v antickém světě vysoce ceněna a muži, kteří toto umění ovládali, byli svými spoluobčany vysoce respektováni.

Doufám, že se to dnes ve školách zase učí. Já tento typ výuky nikdy neměl, což mě dodnes mrzí. Hodí se to ve společnosti, kde se spory řeší diskusí, a nikoliv kameny, pěstmi nebo urážkami.

Jen v oblasti medicíny existuje mnoho otázek, na nichž mezi lidmi nepanuje shoda. V našich zdravotnických zařízeních se setkáváme bez výjimky se západní medicínou, jejímž hlavním trendem je dnes „medicína založená na důkazech“ (evidence-based medicine). Jakákoliv metoda a léčba, dříve než se začne používat, musí projít tímto typem prověření. Medicína je aplikovaná věda a vztahují se na ni běžné způsoby ověřování používané i v jiných vědeckých disciplínách, jako je fyzika, chemie či biologie. Rozhodujícím kritériem pro přijetí nějakého tvrzení nebo hypotézy je její verifikovatelnost a falsifikovatelnost. Verifikace znamená ověření, zatímco falsifikovatelnost je popperovský termín a znamená, že pokud není možné nějaké tvrzení obecně vyvrátit, nejedná se o vědu. Vědecké je tedy to, co je možné z principu zpochybnit. Pokud existuje možnost testu, který by mohl ukázat, že tvrzení není pravdivé, je toto tvrzení falsifikovatelné.

Jako příklad falsifikovatelnosti může posloužit tvrzení: „Všechny labutě jsou bílé.“ Toto tvrzení je falsifikovatelné, protože stačí najít jedinou černou labuť, aby bylo vyvráceno. Naopak tvrzení, která nelze vyvrátit žádným pozorováním nebo experimentem, nejsou vědecká.

Z podstaty věci to tedy nemůže být dogma, jako například tvrzení, že „Bůh je trojjediný“. Tato výpověď o Bohu je teologická a proto dogmatická, zatímco výpověď o optimální léčebné metodě zůstává vždy maximálně pravděpodobná, ale nikdy nedosáhne absolutní jistoty. Také proto se věda stále vyvíjí. Tak to alespoň vidí Popper.

Kromě západní medicíny, kterou všichni známe z vlastní zkušenosti, je tu medicína čínská, která má snad delší tradici než medicína západní, ale pracuje se zcela odlišnými představami o světě. Nemoc vidí jako nerovnováhu dvou základních principů jing a jang. Dále zde máme homeopatii. Homeopatika fungují na principu similia similibus curentur – „podobné se léčí podobným“. Tento princip vychází z představy, že látka, která ve větším množství vyvolá určité příznaky, může ve velmi malých dávkách tyto příznaky léčit. Západní medicína má ovšem problém s tím, že účinná látka se opakovaně ředí a protřepává (proces zvaný potencování). Výsledkem je, že v některých homeopatických přípravcích již nezůstávají ani molekuly původní látky. Přesto existuje mnoho lidí, kteří na homeopatika nedají dopustit.

Pak máte třeba ještě léčitele – jedince schopné léčit, aniž prošli jakýmkoliv typem tradičního lékařského vzdělání. Jejich schopnosti se odvozují od principů, o jejichž podstatě zatím neexistuje širší shoda.

Tím vším chci samozřejmě říci, že i v oblasti současné medicíny existuje mnoho alternativních přístupů, z nichž každý má své přesvědčené zastánce a neméně přesvědčené odpůrce. Současný svět je ale ještě mnohem komplikovanější a kontroverznější než samotná medicína. Spor a kontroverze, kam se podíváš. Rozhodnout, kdo má v těchto sporech pravdu, je nadmíru těžké a snad i nemožné. Zcela jistě však vím, že jediným možným pozitivním přístupem k těmto sporům je ochota poslouchat druhého a respektovat jej – alespoň tak, jak se to učili nezralí antičtí chlapci v řečnických školách.

A ještě na závěr: Proč dávám přednost západní medicíně a západní vědě obecně? Protože počítá s tím, že se může mýlit, a riziko omylu a chyby má zabudované ve své poznávací metodě. Ohledně mých názorů na očkování proti covidu tedy připouštím dva druhy chyb. Jedna je vlastní samotné poznávací metodě západní medicíny a druhá je vlastní mně jako omezené a chybující lidské bytosti, k čemuž se bez mučení hlásím. Je tedy teoreticky docela možné, že máte pravdu vy, kteří jste se očkovat nenechali.