DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.10.

Motto: "Doktore... Já lžu, jako když dejchám..."

NOVELA NA POKRAČOVÁNÍ. Dva kamarádi se zase po čase potkají. Jen tak na pokec. Každý mají svůj specifický svět, svoje odlišná traumata z minulosti, současné problémy... Přesto se ty jejich trable z určitého pohledu nápadně podobají. Oba hledají řešení, jak se s tím vyrovnat. A s překvapením zjistí, že oba ta řešení, nějakou zvláštní shodou okolností, hledají u jednoho a téhož zdroje. Novela je zamyšlením nad současným světem, nad naší společností, ale také tak snad trochu o vědě a současných poznatcích o lidském mozku. O lidské povaze, duši, morálce, svědomí... Pojednává o zvláštním druhu osobností, jimž se už ve vědeckých kruzích nesmí říkat "psychopati," ale já si to pro zjednodušení dovolím. Kladu si neskromný cíl: alespoň trochu ty převratné poznatky moderní vědy zpopularizovat a zpřístupnit těm, co se tématu z různých důvodů vyhýbají, ale rozhodně by o něm (možná ze stejných důvodů) vědět měli. Není to zrovna pohodové čtení do vlaku... Nabízím řadu znepokojivých otázek... Ale snad třebas i takový skromný nástin určitých východisek...

Václav Janda

Spisovatel

22. listopadu v 12:22

149 zobrazení

Napište první komentář

Předchozí kapitola:

DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC • Kap.9. - Blogosvět.cz

KAPITOLA 10.

Vysmívají se nám • Slabý kus • Společenský přínos pavlačové drbny

V tu chvíli už i to dosud pekelně trpělivé slunko začalo s těmi dvěma spiklenci ztrácet trpělivost a usilovně hledat tichý, nerušený úkryt za okolními kopci.

"Nedáme si eště něco? Víš co, našu králičí klobásku s jablečným křenem, co ty na to?"

"No tak... dobrá... malinko... na vochutnání..." kývnul parťák skromně. "Zajdem pak večer někam na něco většího. Třeba k těm Sopnám tam dole vedle kurtů... Já tě zvu," ukázal Lukáš prstem na Ondru. "Jednak tam zatraceně dobře vařej, ale taky, hele, pro ten smysl pro humor toho majitele..." Lukáš se rozesmál. "Tenhleten humor já miluju... Prostě si majitel řek 'Jakpak bych tak moh tenhle tenisovej podnik nazvat?' a tak vodněkud z blešáku přitáhne tři nahatý keramický nymfy, napíše na ně 'Sopna1', 'Sopna2' a 'Sopna3' a celej ten klub nazve podle toho turnaje 'US Open' jako 'U.Sopen'..."

"Ale to eště ani nevíš, co šecko tým ten huncút móhl myslet... Všiml sis, jak bolestně sa v tých dramatických pózách ty nymfy svíjajú?"

"Jo... A co jako?"

"On je totiž už počtvrté ženatý..." zakřenil se Ondra.

"Jo takhle!" bouchl Lukáš smíchy. "Jak tomu říkaj historici? 'Vypořádání se s minulostí'? Takže možná tam brzy přibude i čtvrtá, že jo... Tak to tam teď budu mít ještě radši..."

Dva chromované tácky s voňavým zázrakem se samy hlásily už někde ode dveří, aby i s pivní eskortou přistály oběma filozofům na jejich dubovém parlamentním pultíku. Heleniny natažené ruce na obě strany mluvily jasně. Se slovy "Dajte mi sem tu žbrndu na dně, není vás to hodno, hoši!" čmajzla oba ty zvětralé nedopité škopky a odkráčela.

"To je bašta... Jez, budeš to mít studené, jak psí čumák" ponoukal Ondra.

"To neva... Já to tak úplně horký nemusím... Zvlášť po tomhle parným dnu mi to docela šikne i studený."

Když ale Lukáš viděl, s jakým gustem se kamarád zanořil do prostřeného pokrmu, zobnul si z toho svého. Ale jen tak, aby se moc 'neodkrvil'. Vonělo mu to sice lákavě, ale myšlenky měl zas na moment někde jinde.

Záhy pokračoval v dalších úvahách.

"Jak jsme mluvili vo tý manipulaci, hele... Prostě... Ti šíbři hledaj něco jinýho, co by je aspoň trochu pobavilo. Hrajou si jako batolata na pískovišti... Takový ty kreatury, co bábovičky neradi stavěj, ale radši je s gustem bořej těm druhejm... No představ si, jak se asi musej bavit, když zaříděj, aby se duševně nemocný holce klaněly parlamenty po celým světě... Nebo když nechali ty multimilionářský fotbalový hvězdy klečet na "počest" nějakejch barevnejch gangsterů... Určitě s rozkoší sledovali Papeže, jak meje nohy členům muslimskýho drogovýho gangu... Jak se musej válet smíchy nad senilním dědkem, kerej se v roli nej-ne-mocnějšího muže planety při tiskovce bezmocně plantá po pódiu a vobčas někde zakopne a rozbije si držku... Nebo když zaříděj, aby se z Ruska, kde rukama nacistů zařvalo prej až třicet milionů lidí, stal přes noc 'nacistickej národ', načež nechaj žida Zelenskýho tleskat ve stoje náckovi v Kanadě... tyvole..."

"A stejně tak ces noc šecky ty masoxmediální plátky, u nás aj inde na tom slavném Západě, najednúc prestanú psat o ukrajinském nacizmu a korupcii a z tých ich gangsterů urobíja čisťunké bělostné lílie... Prostě si z nás robíja prdel, hochu..." poznamenal suše Ondra, dokousávaje sousto.

"Nebo když si koupěj pár takzvanejch 'vědeckejch kapacit,' aby sdělili světu, jakej že je ten kysličník uhličitej jedovatá svině... a chystá se vyzabíjet celej svět..." ušklíbl se Lukáš.

"Keď z teho žijú rostliny, že...? Chcú to vraj dostat na nulu, Lukine... Tý pitomci... To bysme vychcípali šeci... Keď sa tých odborníků ptali, kolik je cé-ó-dva v atmosféře, tak hádali jak cigáni... Vraj štyry, pět procent... Víš, kolik ho tam je? Štyry setiny procenta! Stokrát meněj! Tý odborníci!"

"To jsou hele takoví 'odborníci' asi jako když se kdysi ptal Kraus v tom svým pořadu tý političky vod zelených, co je to ta 'biomasa'. Když se s tím jako pořád tak vohání. Neměla vo tom ani tušení. Pak se jí kvůli tomu řehtal celej národ a dali jí tu 'biomasu' jako přezdívku..." přidal příměr Lukáš.

"No vidíš, Lukine, jak u nás tehdá to sdělování a veřejné mínění eště fungovalo. Dneskaj sa o blbosti politiků alebo jima nastrčených pavědců dozvíš enem akorát tak z alternativy. Pro mainstream je to tabu." rozhodil Ondra rukama. "Každý žáček na druhém stupni základky už predsa ví, že rostliny z teho kysličníka žijú a my potem taky, lebo z teho fotosyntézou rastú rostliny, keré nám pak vyrábjajú kyslík... Keby to pokleslo pod dvě setiny procenta, tak začnú rostliny vymírat! A my pak hneď po nich! Bez teho ich kyslíka..."

"No jo, je to tak. Maj nás za kokoty... Bavěj se tím, jak jim každou blbost sežerem."

"To sa ale tobě stat nemože. Lebo ty nežereš vůbec nic!" podíval se Ondra na Lukáše tak nějak otcovsky káravě. "Jez, lebo sa ti do teho pustím! Kdo sa potem može divit, že si jak lunt, chlape."

"Neboj, já si to šetřím na horší časy," usmál se Lukáš a pokračoval v tématu.

"Pyšněj se, hele, jak to dycky uměj zařídit tak, aby jim to prošlo," povzdechl si Lukáš a jak byl v tom hlubokém zamyšlení, začal si s výrazem aranžéra výlohy v lahůdkářství na Národní třídě pomalu a rozvážně zdobit jeden krajíc.

"Zkúšajú, kam až možú zajít... Hranice vkusu pre nich neexitujú... No psychoši!" ladil s ním Ondra.

"A všecko jenom proto, že lidi většinou neradi myslej... Je pro ně pohodlnější, když jim někdo říká, co maj dělat..." Lukáš přibrzdil svůj výklad, když zakroutil hlavou a současně napřímil na Ondru svůj ukazovák:

"Hele... Tak si představ, že se jedna pozůstalá pochlubila, že nechala svoji maminku zpopelnit i s jejíma zlatýma náušnicema, prstýnkama a řetízkem... No a když se jí ptali, jestli byla přímo u toho, když ji s tou výbavou zpopelňovali, tak prozradila že né... Že prej ten majitel pohřebního ústavu byl strašně milej a seriózní člověk a dal jí na to ruku a čestný slovo... A tak upřímně se jí prej díval do vočí..."

"No to snáď néni pravda..." vložil si Ondra svůj hořce se usmívající obličej do svých uzeninou rozvoňavělých dlaní.

"Ale to ještě není, voe, všecko... Nakonec z ní vylezlo, že s tímhle nápadem, jak uctít tu úžasnou dámu... prej 'po vzoru velkejch faraónů a k věčnej slávě bóží...' přišel ten funebrák..."

"Moj tata říkával: Chytrému napověz, blbca nakopaj do řiti... No možeš sa tým psychošom divit, keď okolo nich pobíhajú takéto kavky...? Co majú na zádoch veliký barevný nápis 'oškubaj si ňa'?"

"No a pak se někde ti grázli, co tenhle bordel dělaj ve velkým, tý naivitě týdle většiny - přiznejme si to, většina takhle naivní prostě je - zkrátka řehtaj!" Lukáš si plácnuj pravou dlaní do čela tak hlasitě, až se pár hostů zvědavě pootočilo, jestli se tam v rohu zahrádky někdo nefackuje, přičemž se mu ten alegorický vůz pochoutek, co třímal v levé dlani, částečně sesypal... Sbírav trosky po desce stolu, pokračoval.

"Hele, klidně si nějakou velkou lumpárnu naplánujou. A protože se cítěj nepostižitelní, vyhlásej to dlouho dopředu. Třeba tak, že to vytrouběj na nějaký veřejný konferenci, kde si to třebas i hezky natrénujou... No jak to bylo třeba s tím kovidem... No ten... Event 201... Nebo to propašujou do scénáře nějakýho voblíbenýho seriálu... Třeba Simpsoni... A počítaj s tím, že až to ti pinožíví podlidi za pár měsíců uviděj, půjdou do kolen, jak budou tou vizí vohromení..."

"To dělajú schválně..." měl Ondra jasno. "To je jedna z metod podvědomého ovládání ľudí... Jako že Hollywood alebo Disney vědíja šecko... Že ich nepřečuráš... Zavelíjú nám: 'Čum na televizu, zvykaj si na to, co na tebja plánujeme, řiď sa podľa tých našich instrukcií... A hlavně: Blboňu, nepřemýšlaj! My to šecko umíme lepšej!"

"Že třeba, tyvole, nepřipadne nikomu divný, že feťáckýmu gangsterovi Floydovi, co držel dlouhý hodiny kvér u hlavy těhotný ženský, nechaj postavit pomník, a za to, že ten hajzl exnul na předávkování fentanylem, zavřou ubohýho policajta, co neudělal nic špatně... Jen byl zkrátka v blbej čas na blbým místě..."

"Jo... V blbém čase na blbém místě..." opakoval si pro sebe tiše Ondra a znova tak nějak divně civěl do prázdna jako by v sále počítal nohy od stolu.

"Říkal jsi něco?" zeptal se Lukáš se starostlivým pohledem.

"Ne, enem že s tebú súhlasím... V blbý čas na blbém místě... Třeba... třeba jak tý studenti v tem Norsku, co si je našél Breivik..." zamaskoval rychle Ondra své skutečné myšlenky. Přičemž se pootočil víc k ostatním stolům, jako by tam něco hledal. Ve skutečnosti však od Lukáše odvracel tvář, aby na něm nepoznal, že před ním něco kamufluje...

Lukáš při svém současném zanícení do debaty nic nezpozoroval a navázal:

"Nebo ti chudáci, co čekali na tý zastávce na tramvaj, ale ještě dřív přijela Hepnarová s náklaďákem..."

"Alebo ti nebozí bezbranní důchodci, co si doma spokojně užívali podzim života, dokáď je nenašli ti dobráci Stodolovi a nezačli ich pro tých jejich pár drobných škrtit, topit a věšat... Viděls' ten dokument...? Najhorší na tem je, že ať sa na nich dívám, jak sa dívám, keď si odmyslím, co ty dvě zrůdy udělaly... jakože o tem jako nevím... navenek vypadajú tak nevinně, že bysem měl skoro chuť si s něma zajít na pivo též... Týto zrůdy si vůbec neuvědomujú, co tým druhým luďom robíja..." kroutil Ondra hlavou.

"No... Uvědomují si to, ale netrápěj se tím... Nevcítěj se... Lidi sou pro ně jako nějaký věci..."

"Nemajú na to v hlavě ten aparát... Nekde jim chýbajú nejaké ty propojovací dráty..." přidal Ondra přirovnání.

"Hare by řek, že jim tam někde vokolo tý amygdaly nesvítí kontrastní látka... Neputujou tudy ty pocitový, emoční informace... Je to smutný, ale děje se to tak lidstvu furt dokola... Jestli maj ty zrůdičky na něco talent... nebo spíš ten frňák, jak se říká... tak to sou ti naivní důvěřivci, co je do toho svýho baráku pustěj."

"Umíja si najít, Luki, ten slabý kus ve stádě..." Ondra nahodil významný výraz a vztyčil ukazovák tak ostře a tak vysoko, jakoby chtěl toho oběšence nad sebou ještě dorazit. "Přečti si teho Duttona... Tu 'Múdrost psychopatů'... Tam sa zmiňuje, jak dělali pokus s názvem "Hra na celníka." Rozdělili studenty na dvě půlky. Jedni chodili po pódiu a jakože 'pašovali' v kapce šátek... Rozumíš... Nekeří ho v kapce měli, iní ne... No a druzí zasa zkúšali poznat, kdo z tých na pódiu ho u sebe má doopravdy... Ale aj tý hadači byli též v dvúch skupinách... Jedni... říkajme im pro zjednodušéní 'psychoši,' aj keď ne tak docela... prostě měli enem to vyšší skóre... a druhý, co na tem byli presně opačně... A kerá skupina si myslíš že hádala lepšej?"

"Psychouši... Na tuty..." pravil Lukáš bez váhání.

"Správně!" oznámkoval ho Ondra učitelsky. "No a tady sa dostáváme zpátky k tým pomocným elitám... Oni si takýchto pre nich 'průhledných,' snadno čitelných ľudí najdú a spoľahlivo vyberú... Príklad...? No tak trebárs známý sériový zabiják Ted Bundy dokázal svoju oběť rozeznat jednoducho už podľa způsobu chůze, podľa pohybů... Majú svoje radary, kerýma si tipujú... Jak svoje oběti, tak aj svoje pomocníky."

"Což je vlastně totéž, protože i ten pomocník je vlastně nakonec voběť," domyslel to Lukáš.

Ondra přikývl a pokračoval. "A týto důvěřivci sa na ty mucholapky tých psychošů lapajú najsnáz... Pretože majú slabú tu sebedůvěru... Sú to často labilní neurotici... Týto hľadajú opory, obdivujú silné osobnosti... Z ich pohledu 'rozvážné, klidné vzory...' A že to charisma psychoša působí takto zákeřně, skočíja im na to... A to by sa právě na tej malej dědině stať nemohlo..."

Ondra opět přikývl a Lukáš pokračoval...

"Takže když si to shrnem, v těch tlupách je každej vodmalička dobře znal nebo se to k němu vod těch vostatních spolehlivě doneslo... Tedy jako že 'támhleten hejhula je nějakej ujetej... Vole, nedráždi ho'... Nebo 'poďme si ho podat dřív než něco vyvede...' Že jo... Na maloměstě už to začínalo bejt složitější, ale furt se tam ještě drbalo... I na těch pražskejch pavlačích, ty protivný, nenáviděný drbny, vlastně roznesly leccos užitečnýho... Ale čím je těch lidiček víc, tím sme anonymnější... Holka si vyjde na procházku s klukem vod sousedů a ten ji někde v křoví vojede a zabije... A když se ptaj rodičů tý holky, jak dlouho tam vedle tý rodiny bydlej, tak voni řeknou, že už pár let... Ale že se vo ně nikdy moc nezajímali... Že se sousedi nenavštěvujou... jen sotva zdravěj... tyvole..."

Tady se ve svém výkladu zarazil: "A proč vlastně nemaj lidi jako my svý radary zase na ty psychouše?"

"My je máme, Lukine. Enem je treba je vnímat. Dat im šancu... Profesor Reid Meloy takové nejaké pokusy prováděl. Zistil, že většina z tých... no... málo bodovaných... má už při prvém krátkém setkání s psychošom nepríjemné pocity... Jako trebárs mrazení v zádoch, zježené chlupy v zátylku... a tak..."

"A v čem je potom problém?" nechápal Lukáš.

"Problém je asi v tem, že my, keď sme v tem prevažujúcím pocitu bezpečí, tak to nevnímáme jak hrozbu, ale jak cosi... já nevím... vzrušujúcí... Rozumíš... "pokračoval Ondra ve vysvětlování. "No místo aby nás ten psychoš od sebja odradíl, tak nás nejak perverzně přitahuje... Tou svojou osobnosťou, tým charismatem, tým chladným rozvažováním..."

"No prostě kavky... Dokud se lidi zas nespálej, budou do těch plamenů lozit, jak ty zpitomělý můry, v celejch zástupech..." glosoval to Lukáš.

"A zajímavé je taky, Lukine, i to, že čím vyšej to vzdělání ľudé majú, tým meněj sú opatrní a náchylnější psychošovi podľahnúť... Najcitlivější boli dělníci, meněj už stredoškoláci, eště hůř magistři a najmeněj ti s doktorskýma titulama!"

"No to už asi souvisí s mírou tý jejich akademický sebedůvěry..."

"Samosebú..." potvrdil Ondra. " Ale též s tým, že si necháš svoje smysly a instinkty dajako... překryt... já nevím... zamaskovat... zatemnit nánosom matúcej omáčky dajakých pofiderních, rádoby vědeckých znalostí."

"Když mluvíš o těch smyslech... myslíš ty... Jungovy archetypy?... Co je máme v genech? Jako moudrost našich prapředků?" odvodil si Lukáš.

"Tajak to říkáš! ... Máš v tej svojej 'biologickej knihovně' oblíbené múdré knížky, do kerých sa chodíš radit, keď neco potřebuješ... A teraz ti nejaký piskoř zavře dveřa tej knihovny a pred ňu postaví televizu a na něj nastaví kanál ČT..." zakřenil se Ondra mnohoznačně.

"Tak to už se mi stát nemůže... Tenhle smrdutej kanál sem už zaslepil těžkým litinovým víkem s nápisem 'Goodbye Brussels, Goodbye Yankees...' Já tu hnusnou bednu vyexpedoval na skládku už dobře před deseti lety," usmál se Lukáš.

"Dobřes udělál... No prostě keď nekedy premýšláme príliš věcně, účelovo... užíváme enem tu levú, racionálnú, vychcanú polovicu mozku... to je jako bysme už ani nevěřili svojim pocitom, intuici, svojim smyslom, alebo co..."

"Vzdalujem se přírodě a vopájíme se vlastní jalovou vzdělaností, divokejma teoriema o vokolním světě, což nám na jednu stranu podsouvá falešný představy o nebezpečí, kerý vlastně ani neexistuje, a na druhý straně nám to servíruje tydle falešný pocity bezpečí v situacích, kdy nám de vyloženě vo kejhák."

"Spojils to luxusně, Lukine... Jaks tady zmiňoval teho pofesora Koukolíka... Teho též miluju! No, určitě znáš jeho 'Jádro'... Ty jeho eseje, co kedysi dávali v Českej televízii... Dneskaj už ich najdeš akorát na internetu... To bylo eště v dobách, kedy sa v ten bedně dělaly užitečné věci... A kedy neco jako pravda eště aj pár ľudí zajímalo... No tak, jedna z nich sa menuje Esej o stupiditě..."

"No že váháš, Ondro... Vo tom měl Koukolík i celý přednášky... Tam přece řek něco v tom smyslu, že inteligence skupiny lidí odpovídá inteligenci jejího nejhloupějšího člena... Jak pekelně snadno dokáže jeden hlupák pobláznit celej dav, kerej je vlastně mnohem chytřejší, než von sám... Koukolík je prostě skvělej..."

"No a tak co potem, keď nad tým plným žlabom tá většina... jak to překrmené prasa v tem chlívku... ztrácá svoje instinkty...??? No potem je treba, aby sa k nim ty varovné signály dostaly od tých bdělých senzibilů, co im ten radar eště funguje... A preto vznikly trebárs aj bulvární noviny... Ne preto, aby sa v nich lhalo a prekrucovalo... Založili to tý, co něco věděli a uměli si informace zistit... Aj keď sa tam dycky preháňalo, kedysi eště na každém tem 'šprochu bylo pravdy trochu.' Vyloženě vymýšlat si nedovolili. Ztratili by méno a nikdo by ich nečetl... A lidi to kupovali predsa preto, aby sa neco o tých vtedajších papalášoch dozvěděli... Dneskaj už tyto redakcie skúpili oligarchové, samotní papaláši, aby mohli enem kydat hnůj na iné papaláše a celebrity... A lidi to čtú a často aj věďá, že sú to většinú vyfabulované nesmysly. Ale aj tak je jim to jedno, hlavně že sa im u teho dobře tráví svíčková..." pokračoval v myšlence Ondra.

Lukáš se poškrábal za uchem a plynule na něj navázal: "Kvůli tomu přece vznikly i tyto hospody, ne? Proč by lidi chlastali doma, když se můžou sejít v knajpě a prodrbat věci, kerý by se doma u lahváče nedozvěděli... Probrat ženský, co maj doma... nebo i jinde, hele..." mrknul šibalsky na parťáka. "Vobecní radu... kde maj jakej nájem... co kde koupit levnějc... A totéž ženský, když se potkaly v krámě nebo třeba při draní peří... Probralo se všecko, co zrovna lidi pálilo..."

"Keď byla dobrá doba, ľudé sa schádzali a drbali šeci dohromady... A keď sa utáhovaly šrúby... vyrojili sa ti různí Bredschneidři... udavači... tak ľudé zasejc zalezli do nejakých menších súkromých skupinek... do takých bezpečnějších ulit... Alebo najradši o nekerých věcách držali hubu nadobro... A tak sa to furt cyklicky opakuje..."

"My dva sme zrovna v tý fázi malejch skupinek, koukám..." poznamenal trefně Lukáš.

"Tak nejak. A této zúfalé vládě by sa ten 'Die Maulhaltenzeit,' teda 'čas držat hubu', jak říkal Jan Werich, určitě moc zamlúval... A preto tamti nahoře na tem usilovně makajú..." pravil hořce Ondra.

"A proto teď tady sedíme stranou, jak nějací anarchisti... zpřísahanci..." usmál se sebeironicky Lukáš.

"Dezoláti, Lukine. To je dneska moderní nálepka... De-zo-lá-ti..." poopravil ho Ondra.

"Taktak... Dezoláti..." sklopil na moment smutně a s povzdechem hlavu i Lukáš. "Za pár tejdnů... možná už po těch novejch vyhláškách, co na nás v tý smrdutý Bruseli chystaj... nás můžou za nějaký 'nevhodný' poznámky začít zavírat do lochu!"

Lukáš si znechuceně odplivl do hustého křoví vedle něj. Cítil, jak mu spravedlivý hněv sází další divoké myšlenky do hlavy...

"Tývole ten zatracenej Brusel nám byl čert dlužnej..." pokračoval. " Vlastní energie si kupujem na německý burze s bundes-přirážkou... uhlovodíky berem vod rusáků dál, ale vozej nám to amíci a prodávaj němčouři za mnohanásobek původní ceny... Jaderný palivo nám teď budou dodávat frantíci, tývole, poté co jim právě v Nigeru skončil ten uranovej klondike a sami maj málo... Vodkaď to asi tak dovezou...?"

"No z Ruska!" usmál se hořce Ondra.

Lukáš při tom svém zápalu bezděčně roztáhl křečovitě prsty, jako by se někoho chystal zaškrtit: "Likvidujou nám průmysl... Vybíjej chovy veškerýho dobytka... Že prej ptačí chřipka... nemoc šílenejch krav... prasečí mor..."

"Zajímavé je, že šecky ty choroby... jako by zázrakom... zmutovaly enem právě tak, aby škodily tým domácím zvířatom... Že by dajaký zvířací rasizmus?" glosoval Ondra sarkasticky, zdánlivě v poklidu, ale jeho impresionistické barvy v obličeji už dávaly předzvěst, že se v té jeho kaldeře schyluje k erupci.

"Přesně tak! ... A krávy prej moc prděj... Vymějšlej grýndýly... Teda... aby nedošlo k mejlce... Teda... ty krávy, co prděj, nevymejšlej grýndýly... Vymejšlej je jiní voli v europarlamentu... " řehnil se Lukáš, jak mu tak ten šnaps najednou nastoupal do hlavy. "

Tou ptákovinou, co vyslovil, na chvíli sám sebe rozhodil. Po brzkém odplynutí alkoholického oparu ale ztracenou nit zase našel:

"Zakazujou hnojení... Vymysleli nucenej úhor... Zákaz podzimní orby... Vozej sem levný potraviny ze světa... Jak 'ekologický,' hele, tahat z Argentíny nebo Austrálie to, co si tu můžem v pohodě pěstovat sami..! Proč? Aby tu všecky zemědělce zlikvidovali...? Teď chtěj lidem počítat i slepice na dvorku a králíky v kotcích..."

"Tak akorát po čuni!" zařval Ondra nasupeně. A to tak hlasitě a s takovým důrazem, že to slyšela celá hospoda. Dokonce i karbaníci vedle čepu leknutím poskočili na svých židlích a zvedli oči od karet. A to se o nich říká, že by je nevytrhlo z jejich soustředění ani kdyby na návsi vybuchla sopka...

Ondra pokračoval s nezmenšenou intenzitou hlasu: "Šak ať to zkusíja, nakopeme ich do řiti tak, že sa tý smradi zastavíja až v tej ich pojebanej Bruseli!" sděloval Ondra světu a přitom koulel očima a vysílal blesky na všecky strany. "Helčo eště raz tu rundu režnej!“

"Nikdy nepřestanu žasnout, jak to v tom malým těle dokážeš všecko spalovat... Pro mě už ale fakt ne, Ondro, já už to cejtím!" bránil se Lukáš zuby nehty. "Pod stolem jako diskutér nestojím za nic..." pohlédl na Ondru tím nejprosebnějším a zároveň nejkonejšivějším výrazem, jaký uměl.

"Ale tož... Luki! ... Nedělaj ze sebja fijalu..." mrknul na něj Ondra, ve tváři ještě celý brunátný.

"A to je zas co...? No to: 'dělat fijalu'..." rozkašlal se smíchy Lukáš. "Nějakej moravskej novotvar?"

"Jistěéé... My tady na dědině furt neco tvoříme..." pravil Ondra už ztišeným hlasem a trochu zas pookřál... Načež se otočil na okolo zrovna probíhající Helenu:

"A tož Helčo... Pre mňa velkú a preňho malého fagana..."

Lukáš se s úlevou spokojeně rozvalil v židli, protože se mu zas jednou povedlo popustit Ondrovi ventil.

Občas měl o něj strach, aby nedopadl jako jeho táta.