Kdybych se stal ministrem tělocviku
české školství
... připomeňte mi prosím, že tohle byl můj plán na zachránu českého školství. Plán je k dispozici všem současným, minulým i budoucím ministrům, můžou si jej klidně přivlastnit a všude tvrdit, že to byl jejich nápad.
Výchozí stav
České školství selhává, protože nejen že nezvládá pomoci lidem orientovat se ve světě, ale spíše tomu brání. Ohledně covidu, globálního oteplování, ale i jiných témat se nechala většina lidí oklamat státní propagandou. Čím vzdělanější segment populace, tím spíš se nechal oklamat. Většina vysokoškoláků není po dvaceti letech denní školní docházky schopna rozpoznat (natož učinit) správný úsudek, nechápe elementární práci s daty a informacemi, nechápe pojem pravděpodobnosti, nepozná, co z čeho vyplývá, a co nikoliv, neumí číst grafy, nemá ani elementární porozumění principu technologií, na kterých je tato civilizace založena, netuší nic o výrobních procesech. Čeští studenti jsou první na světě v soutěži, koho míň baví chodit do školy. Takové školství je kontraproduktivní.
Cílový stav
Rád bych žil v zemi,
kde je široká nabídka různých typů škol (obecní, krajské, soukromé, církevní, firemní, státní, umělecké, technické, jazykové, humanitní, praktické, sportovní, …),
kde si každý může svobodně vybrat, jaký typ školy chce navštěvovat,
která podporuje každého v tom, co ho baví a v čem je dobrý,
která nenutí všem bez rozdílu encyklopedické znalosti dat narození národních obrozenců, chemického názvosloví či druhů hlavonožců,
kde studenti neodcházejí ze škol otrávení a rezignovaní, ale vzdělávání je baví a jsou přesvědčeni, že jim k něčemu pomůže
a kde školství produkuje pestrou a odolnou společnost sebevědomých občanů, kde každý umí dobře něco jiného a nabízí to v rámci svobodné soutěže těm ostatním k užitku.
Jak toho dosáhnout.
Zrušit většinu regulace. Ať si každá škola učí, co chce, jak chce, kde chce a kdy chce. Každá škola ať navrhne svůj vzdělávací plán a kraj či město (regulační orgán) jej schválí. Každá škola navrhne ukazatele, dle kterých chce být hodnocena (opět podléhá schválení regulačním orgánem). Nějaká nezávislá organizace (třeba něco jako Scio) administruje různé typy standardizovaných testů. Státní příspěvek škole se bude odvíjet od toho, jak velký bude rozdíl mezi vstupním a výstupním skóre studentů v těchto předem deklarovaných kritériích. Každý rok bude v každém kraji zrušena jedna škola – ta s nejhorším výsledkem. Pokud škola nechce státní příspěvek, ať si dělá, co chce (tedy nemusí mít žádné plány, ukazatele a testy…).
Vysoké školy financovat voucher systémem. Tedy každý občan ČR ve věku 18 let dostane voucher v nějaké hodnotě (třeba 200 tisíc, lze měnit politickým rozhodnutím). S tímto voucherem může přijít na jakoukoliv vysokou školu, škole ho předat a ta na něj od státu dostane příslušný obnos (zpětně). Mimo to může vysoká škola vybírat od studentů školné (vouchery nebudou stačit), ale platí, že která škola chce státní příspěvek (tedy proplácet vouchery) musí prokázat, že v každém okamžiku studuje alespoň 50% studentů zcela zdarma.
Okamžitě zrušit všechna cechovní omezení (např. 10 let pedagogické praxe jako podmínka pro místo ředitele, pedagogické vzdělání jako podmínka pro místo učitele atd), která efektivně brání vstupu rozumných lidí do systému. Zrušit systém akademických titulů na vysokých školách a nahradit jej standardním systémem pracovních pozic.
Všechny tyhle reformy napřed vyzkoušet na několika školách v každém kraji (či v jednom kraji) a podle dat se rozhodovat, s čím a jak dál pokračovat. Nedělat zase další plošný experiment s miliony lidí, dokud nebudou jasná data o tom, jak to funguje.
Až se tohle podaří, zrušit ministerstvo školství, aby to už nikdy nešlo vrátit zpátky do toho stavu, ve kterém je české školství dnes.