Klíč k vraždě Johna F. Kennedyho, část 1.

Píše se rok 1962 a Spojené státy americké jsou hluboko ponořeny do studené války se Sovětským svazem. Atmosféra je plná napětí, svět je rozdělen na dva nesmiřitelné bloky, a každý krok na mezinárodní scéně se měří podle jeho dopadu na globální rovnováhu sil.

V samotném srdci americké moci – ve Washingtonu D.C. – sedí skupina zkušených mužů, kteří si nesou odkaz vítězství ve druhé světové válce. Jsou to generálové, admirálové, zpravodajští důstojníci a vysocí státní úředníci, kteří věří, že právě oni zajistili Spojeným státům pozici světové supervelmoci. Ve svých myslích jsou hrdiny, kteří rozdrtili nacistické Německo a zlomili odpor Japonska v Pacifiku. Bez nich – jak jsou přesvědčeni – by Spojené státy nikdy nevystoupily jako dominující síla svobodného světa.

Tito muži nyní obklopují Johna Fitzgeralda Kennedyho, prezidenta, který se do úřadu dostal po nejtěsnějších volbách (z procentuálního hlediska) v americké historii. Je nesmírně mladý – v den své inaugurace mu bylo pouhých 43 let – a mnozí z těchto válečných veteránů na něj pohlížejí s nedůvěrou a despektem. Vidí v něm idealistu bez dostatečné zkušenosti s válkou, muže, který možná nedokáže čelit komunistické hrozbě se stejnou rozhodností jako oni.

Kennedyho vítězství v roce 1960 nad Richardem Nixonem bylo možná až příliš těsné. Existují indicie – a mnozí tomu v zákulisí Washingtonu věří – že v klíčových státech jako Illinois a Texas mohl být výsledek ovlivněn politickými machinacemi. Joseph Patrick Kennedy starší, prezidentův otec a bývalý velvyslanec ve Velké Británii, byl zkušeným manipulátorem a člověkem s hlubokými vazbami na podnikatelské a finanční kruhy. Měl také kontakty na organizovaný zločin, sahající zpět až k dobám prohibice, kdy se mnoho irsko-amerických a italsko-amerických rodin dostalo k moci díky nelegálnímu obchodování s alkoholem.

Ať už byla pravda jakákoli, JFK je nyní vrchním velitelem ozbrojených sil USA, čelící největší zkoušce své kariéry. Ráno 16. října prezident Kennedy obdržel zprávu od národního bezpečnostního poradce McGeorge Bundyho, že jsou k dispozici fotografie odhalující sovětské jaderné rakety na Kubě. Krátce poté prezident svolal poradu a začalo tak první jednání Výkonného výboru Národní bezpečnostní rady (ExComm) složeného z nejvyšších poradců a představitelů armády.

Na stole před prezidentem Johnem F. Kennedym leží letecké snímky z průzkumných letů U-2 vysoko nad Kubou. Muži v tmavých oblecích a uniformách sledují fotografie rozložené na stole. Fotky jasně a zřetelně prokazují to, čeho se Washington dlouho obával: Sovětský svaz tajně rozmisťuje na Kubě jaderné střely.

Ředitel CIA John McCone potvrdil, že sovětské balistické rakety středního doletu (MRBM) jsou schopné zasáhnout USA během několika minut od odpálení. Odhadl, že Sověti rozmístili minimálně 16–32 raket. Generál Maxwell Taylor, předseda sboru náčelníků štábů, informoval prezidenta, že vojenské možnosti zahrnují letecké údery na základny nebo invazi na Kubu. Robert McNamara, ministr obrany, představil dvě hlavní možnosti: Přímý vojenský útok na raketová stanoviště nebo námořní blokádu Kuby, která by zabránila dalším sovětským dodávkám zbraní.

Jedna strana poradců tedy žádá okamžitý letecký úder a invazi. Druhá strana varuje, že by to mohlo vést ke globální jaderné válce. Kennedy v klidu naslouchá, ale vzduch se dá krájet a atmosféra jasně říká: „Musíte se, pane prezidente, rozhodnout teď hned.“ Každá možnost však nese riziko katastrofy. Pokud se rozhodne nezasáhnout, může to být vnímáno jako slabost. Pokud svolí k invazi, může to vést k jaderné válce. Zná své generály a jejich instinktivní tah k válce. Ví, že generál letectva LeMay a další jestřábi vidí blokádu jako slabost a že pokud se Sověti nebudou řídit varováním, budou požadovat útok. Na druhé straně mu ministr zahraničí Dean Rusk a ministr obrany Robert McNamara říkají, že je tu stále šance na mírové řešení.

Kennedy však k údivu všech řekne, že si to chce v klidu promyslet a všechny poradce propustí. Pro mnoho starých veteránů a vyhraněných jestřábů věc naprosto nevídaná a nepochopitelná. Prezident se nakonec rozmýšlel celé další tři dny a konečně 20. října v televizním projevu oznámil blokádu Kuby a varoval Sovětský svaz před dalším rozmisťováním raket.

Po oznámení blokády se tak svět ocitl na pokraji jaderné války. Sovětský svaz blokádu odmítl jako akt agrese a označil ji za porušení mezinárodního práva. Přesto sovětská plavidla směřující ke Kubě postupně zpomalila svůj postup a 24. října 1962 se několik lodí dokonce otočilo zpět. Napětí však neklesalo a o dva dny později 26. října přišla do Bílého domu první zpráva od Nikity Chruščova, která naznačovala možnost dohody: Sovětský svaz by odstranil rakety z Kuby výměnou za záruku, že USA neprovedou invazi.

Následující den, 27. října, však dorazila druhá, tvrdší zpráva s dalším požadavkem: USA musí stáhnout své jaderné rakety Jupiter z Turecka. Ve stejný den došlo k nejnebezpečnějšímu momentu celé krize – sovětská protivzdušná obrana sestřelila americký špionážní letoun U-2 nad Kubou a pilot major Rudolf Anderson Jr. zahynul. Bílý dům byl v šoku. Mnozí požadovali okamžitou vojenskou odpověď.

Kennedy se však opět rozhodl nečekaně a docela jinak – ignoroval druhou zprávu Chruščova a veřejně odpověděl pouze na první, kde slíbil, že USA na Kubu nezaútočí výměnou za stažení sovětských raket. Soukromě dal navíc bratrovi Robertu Kennedymu pokyn, aby tajně vyjednal i stažení amerických raket z Turecka, ale s podmínkou, že to nebude veřejně oznámeno.

Tak se i stalo a proto 28. října 1962 Chruščov oznámil, že sovětské rakety budou z Kuby odstraněny. Kubánská krize tak skončila bez vojenského konfliktu, ale zůstala nejnebezpečnějším momentem studené války. Kennedyho rozhodnutí pro vyjednávání místo vojenské akce sice odvrátilo jadernou válku, ale zároveň hluboce zklamalo a rozzuřilo mnoho vysokých představitelů armády, CIA a jestřábů ve vládě.

Generál Curtis LeMay označil výsledek za naprostou katastrofu, protože věřil, že USA měly Sověty na lopatkách a promarnily šanci na drtivé vojenské vítězství. Ředitel CIA John McCone i další čelní představitelé tajných služeb se obávali, že Kennedy svou „slabostí“ ukázal Sovětům, že USA mohou vydírat. Mnozí generálové se nikdy nesmířili s tím, že prezident neuposlechl jejich volání po vojenském úderu.

Již rok a půl před tím v dubnu 1961 Kennedy učinil rozhodnutí, které v očích CIA znamenalo zradu – odmítl poskytnout leteckou podporu exilovým Kubáncům, kteří se vylodili v Zátoce sviní s cílem svrhnout Fidela Castra. CIA tuto invazi pečlivě plánovala, počítala s masivní vzpourou na Kubě, ale podcenila odhodlání Castrova režimu.

Kennedy byl tehdy přesvědčený, že otevřená americká vojenská intervence by mohla vyvolat mezinárodní krizi a eskalaci se Sovětským svazem. Proto se i tehdy rozhodl nepovolit nasazení amerických bombardérů. Výsledkem byl katastrofální neúspěch, stovky zajatých nebo zabitých kubánských exulantů a obrovská ostuda pro Spojené státy.

Uvnitř CIA zavládla hořkost a pocit zrady. Mnozí v agentuře, včetně jejího tehdejšího ředitele Allena Dullese (který CIA založil a vybudoval) byli přesvědčeni, že pokud by Kennedy dal zelenou plnohodnotné vojenské operaci, Castro by byl svržen. Místo toho se CIA ocitla v roli poraženého aktéra, který musel vysvětlovat, proč operace, považovaná za „jistou“, skončila naprostým fiaskem.

John F. Kennedy měl k CIA po fiasku v Zátoce sviní extrémní nedůvěru. Jeho frustrace dosáhla vrcholu, když zjistil, že agentura mu zatajila klíčové informace a že invaze byla od začátku odsouzena k nezdaru. Právě tehdy měl v soukromém rozhovoru s jedním ze svých poradců údajně prohlásit: „Rozmetám CIA na tisíc kousků a rozpráším ji do větru.“ Tato slova nepronesl veřejně, ale podle investigativního novináře Tada Szulca je Kennedy řekl v hledáčku New York Times během svého hněvu nad rolí CIA v této operaci.

Kennedy za tuto chybu zaplatil politickou cenu, ale místo aby se stal snadno ovladatelným prezidentem, udělal pravý opak – začal CIA skutečně omezovat. V roce 1961 odvolal Allena Dullese a jeho zástupce Charlese Cabella (jehož bratr Earl Cabell byl mimochodem starostou Dallasu v době Kennedyho atentátu). Část zpravodajských pravomocí přesunul z CIA na Ministerstvo obrany. Tím si proti sobě postavil mocnou komunitu zpravodajských důstojníků, kteří ho již nevnímali jako „svého“ prezidenta.

A tak, když v říjnu 1962 Kennedy znovu odmítl dát na jestřáby a místo vojenského úderu na Kubu zvolil blokádu a diplomacii, stará frustrace uvnitř CIA i armádního velení znovu vzplála. Prezident, který už jednou „zradil“ invazi v Zátoce sviní, nyní znovu nezvolil vojenskou sílu, ale umírněnost a dialog.

V hlavách mnoha veteránů z Pentagonu a Langley se tak začala stále jasněji a vážněji rýsovat zásadní otázka: Je tohle opravdu muž, který by měl vést Spojené státy? Když pak v roce 1963 začal JFK dokonce hovořit o možném ukončení války ve Vietnamu, tak se na tuto otázku začala formovat odpověď.

Článek nepředstavuje nic jiného než autorovu vlastní interpretaci historických událostí, obsahu dostupných odtajněných dokumentů, stejně jako informací obsažených v dochovaných výpovědích a rozhovorech.