Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 14/54: Poutník zkoumá digitální medicínu

Tak mě Algoritmus vedl mezi biotechnologické a digitálně-lékařské laboratoře, až jsme dorazili na místo, které mi připomínalo futuristickou operační síň – avšak místo chirurgů zde pracovali datoví analytici, biotechnologové a specialisté na umělou inteligenci. Na obřích obrazovkách se zobrazovaly interaktivní modely lidského těla, každý sval, každý orgán převáděný na data, grafy a simulace. V jiném koutě vědci s digitálními skalpely prováděli virtuální pitvy, rekonstruovali genetické kódy a přetvářeli člověka podle algoritmických předpovědí.

Digitální anatomie – mapování člověka v datech

„Tohle je budoucnost medicíny,“ řekl Algoritmus s uspokojením.

Uviděl jsem skupinu vědců, kteří analyzovali jednotlivé orgány, rozkládali lidské tělo na datové body a zkoumali každý vnitřní proces v reálném čase. Orgány nebyly jen tkáněmi – byly číselnými hodnotami, které šlo optimalizovat, přenastavit, dokonce předpovědět jejich selhání ještě předtím, než k němu došlo. Ale čím víc jsem se na to díval, tím víc mě znepokojovalo, jak chladně s tím zacházeli.

„Není tohle nebezpečné?“ zeptal jsem se. „Co když se člověk stane jen datovým souborem? Co když už nebude pacientem, ale jen řadou proměnných v systému?“

Algoritmus se pousmál. „To je právě to krásné – můžeme optimalizovat zdraví, předcházet nemocem a vyléčit to, co dřív bylo nevyléčitelné. Nejsme už omezeni náhodou, přírodou nebo genetickou loterií.“

Ale já jsem viděl, že tohle všechno má i jinou stránku. Když člověk přestane být unikátním bytím a stane se souborem vzorců, kdo bude rozhodovat, jaký vzorec je správný?

Sběr dat a farmaceutická alchymie

Mezitím jsem si všiml, že vědci neléčili jen nemocné buňky, ale zároveň sbírali obrovská množství biologických dat.

„Co s nimi dělají?“ zeptal jsem se.

„Těží je. Analyzují. A prodávají,“ odpověděl Algoritmus klidně.

Sledoval jsem gigantické databáze genetických informací, historie nemocí, citlivých zdravotních údajů – to všechno bylo propojeno do obřího systému prediktivní medicíny, který dokázal předpovědět, kdo kdy onemocní, kdo jak reaguje na léky a kdo bude pro farmaceutické firmy nejziskovější klient.

„A co když to někdo zneužije?“ zeptal jsem se.

Algoritmus se zatvářil pobaveně. „Myslíš, že se to ještě nestalo?“

Začínalo mi docházet, že ve světě digitální medicíny už dávno nejde jen o zdraví, ale o moc – o kontrolu nad lidským tělem skrze data.

Umělá inteligence jako doktor – vyléčí, nebo odsoudí?

V jiné části laboratoře vidím, jak AI analyzuje zdravotní záznamy a navrhuje diagnózy. Doktoři, kteří kdysi trávili roky učením se medicíny, teď stáli stranou – jejich rozhodnutí nahrazoval systém. Na obrazovce se zobrazilo jméno pacienta, seznam jeho symptomů a pod tím doporučený postup léčby – vypočítaný chladnou logikou stroje.

„Tahle AI se nemýlí,“ řekl jeden z vědců. „Na základě milionů případů dokáže lépe rozhodnout, kdo potřebuje léčbu, a kdo už nemá šanci.“

„A co když se mýlí?“ zeptal jsem se. „Co když špatně interpretuje data? Co když rozhodne, že někdo nestojí za záchranu?“

V tu chvíli jsem zahlédl, jak systém označil některé pacienty jako ‘neperspektivní’ – což znamenalo, že podle statistik a pravděpodobností neměli naději na uzdravení, a proto by léčba byla ‘neefektivní’. S hrůzou jsem si uvědomil, že v tomto světě už nerozhodovali lékaři – rozhodovala čísla.

„Můžeme zachránit jen ty, u kterých se to vyplatí,“ pronesl chladně Algoritmus.

Pacienti nebo produkty?

A pak jsem si všiml dalšího podivného jevu – lidé už nebyli jen pacienty, ale klienty technologických korporací. Kdo měl dost peněz, dostal nejlepší personalizovanou léčbu, navrženou na míru jeho DNA. Kdo peníze neměl, dostal jen to, co bylo standardizované a levné. Zdraví už nebylo právem – stalo se produktem, který bylo třeba koupit.

„Tohle už není medicína,“ řekl jsem. „Tohle je obchod.“

„A nebylo to tak vždycky?“ odpověděl Algoritmus klidně.

Závěr: Léčba nebo kontrola?

Díval jsem se na svět digitální medicíny a uvědomil si, že je to dvousečná zbraň. Na jedné straně neuvěřitelné možnosti – léčba nemocí, které kdysi byly smrtelné, předvídání zdravotních rizik, delší a zdravější život. Na druhé straně obrovská ztráta kontroly – člověk se stal závislým na systému, který rozhoduje, kdo dostane pomoc a kdo ne.

„A co se stane dál?“ zeptal jsem se.

Algoritmus se usmál. „To záleží na datech. A na tom, kdo je bude vlastnit.“

A tak jsme odešli. Ale já už věděl, že v budoucnosti medicíny nebude zdraví otázkou péče – ale otázkou algoritmické rovnice.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)

Politika v době umělé inteligence: Sumarizace série dílů #1-30