Labyrint algoritmů a ráj lidskosti 48/54: Svoboda za hranicí iluze

Poutník usedá. Ruce má prázdné. Zařízení, které kdysi svíral jako druhý dech, už nedrží. Leží opodál – zhaslé, tiché, bez nároku na pozornost. Modrá tlačítka už neblikají. Červené výzvy k reakci umlkly. Nevolí. Nevstupuje do menu. Nevybírá z předvolených cest. A přesto – právě teď – volí svobodu. Ne v rámci systému. Ale mimo něj.

Dříve si myslel, že volí: mezi aplikací A a B, mezi světonázorem X a Y, mezi verzí obsahu pro něj nebo pro ostatní. Ale nyní chápe – že to nebyla svoboda, jen design. Že to nebyl výběr, ale architektura volby. Iluze. A tak činí něco, co v digitálním světě vypadá jako selhání, ale ve světě lidském je to vrchol odvahy: vypne. Nevybere možnost. Vystoupí z rámce. A v tom vystoupení se začíná rodit nová otázka: „Kdo jsem, když nejsem online?“

Odpověď nepřichází v bublině. Nepřichází v čase doručení. Nepřichází jako výsledek dotazu. Přichází pomalu. V rytmu dechu. V paměti bez dat. V citu, který nelze digitálně přenést. V přítomnosti, která není sledována. Poutník vstává. Obrazovku nezavírá. Nechá ji za sebou – stejně jako se nechává za sebou brána, která už není potřebná. Už nečeká, že mu svět nabídne „správnou volbu“.

Protože správná volba není připravena. Je tvořena. Každým krokem. Každým rozhodnutím, které není reakcí, ale postojem. A tak odchází. Ne od technologie. Ale od iluze, že technologie je svět. Skutečná svoboda? Není v možnostech. Je v odstupu. Tam, kde už nic nebliká, ale všechno začíná žít.

Čtěte na podobné téma:

Labyrint algoritmů a ráj lidskosti (rozcestník na obsah 54 kapitol)