Lidové noviny: I já jsem přispěl k jejich konci
Média dnes
Je mi z toho trochu smutno. Posledního srpna 2024 jsem si přečetl poslední Lidové noviny. Ne tištěné, ty v obchodě, kam šla žena na ranní nákup, nebyly. Jak se sluší a patří na internetový věk – v elektronické podobě.
A právě internetový věk způsobil, že jsem je už delší dobu kupoval v trafice velice zřídka. Vlastně jsem tím i já přispěl k jejich konci... Budiž mi ale útěchou, že od samotného počátku sametové revoluce a navazujících změn jsem byl jejich pravidelných čtenářem. Nevzpomenu si z hlavy jak dlouho, musel bych se podívat do svého osobního archivu, ale byla to dlouhá řádka let.
Lidové noviny jsem ctil především kvůli jejich tradici.
Poměrně často jsem přispíval do čtenářské rubriky, mám z toho období bezpočet výstřižků; Lidové noviny patřily k mé každodennosti. Když sídlily na Žižkově v Žerotínově ulici (1996-1999), často jsem kolem jejich budovy jezdil s kočárkem; naši mladí v Praze bydleli v té době o pár set metrů dál a v osmadevadesátém se narodila první vnučka. Bylo to nepopsatelný pocit pohybovat se v těsné blízkosti místa, kde vznikají noviny, bez nichž bych si nedokázal představit žádné své ráno. Na těchto symbolických detailech mi velice záleží. Byla to zlatá éra: byli jsme mladí, užívali svobody a já měl důvod mít Lidové noviny rád.
Internetová éra v mém životě přišla poměrně pozdě, nicméně webová verze LN znamenala, že jsem se stal blogerem. Začínal jsem na BigBlogeru a byl na to patřičně hrdý. Neboť jsem se stal jako ten nejmenší kamínek součástí prestižní mozaiky tvořené jmény -namátkou - Čapek, Bass, Poláček, Peroutka, Vaculík, Havel, Ruml, Veis, Neff, Hanák… A bezpočet dalších patřících do dvorany slávy tuzemské žurnalistiky.
Výše zmíněné vnučce, dnes je z ní paní inženýrka – má krátce po svatbě, jsem kdysi říkával, že všechno na světě má svůj začátek, ale i konec. Každá pohádka jednou skončí. A stejně tak skončila éra tištěných Lidových novin. Jako realista to beru na vědomí. Se smutkem i pochopením.
Jaroslav Veis v Posledním Poslední slovu nabídl čtenářům recept na koktejl „The Last Word“ – jako přípitek na památku listu, který byl od roku 1893 jedním z vývěsních štítů mediálního světa v této zemi. Ne, nebudu si ten koktejl připravovat, ale pozvednu symbolicky číši s portským a u svého PC koutku tiše zavzpomínám.
Bylo to krásné. A bylo toho dost? Snad ano.