My se tou korektností brzy utlučeme
Zamyšlení nad korektností ve sportu.
Tak jsem si přečetla na sociální síti příspěvek jisté aktivistky, v němž se strefovala do zastánců dvou pohlaví v souvislosti s alžírskou boxerkou Chalífovou. Hned mě napadlo, co by asi říkala tomu, kdyby se její dcera dala na zápasnický sport, dostala se na mezinárodní závody a měla se střetnout s osobou, u které by hrozilo, že ji přizabije jedním úderem, protože ženské je na ní možná leda jméno. Psala by pak tato matka veřejné příspěvky, v nichž by se vysmívala kritikům této situace?
Myslím, že by jako první křičela, ať s tím příslušná místa koukají něco udělat. Ovšem od klávesnice se přece snadno bojuje za tu jedinou správnou pravdu.
Olympiáda zjevně vůbec zahýbala veřejným míněním. Když se mě už asi pátý člověk zeptal, zda jsem se dívala na slavnostní zahájení, donutilo mě to prohlédnout si pár fotografií. Vyvolaly ve mně skutečné zděšení. Země, která nám dala obrazy Moneta, básně Rimbauda, či Baudelaira, se jala prezentovat něčím, co stálo na úrovni multigenderové besídky progresivistické základní školy. Snaživá média nám k tomu přihodila komentář, že zpátečníci tomu přirozeně nerozumí, protože celý ceremoniál dosáhl vysoké umělecké hodnoty. Jenom my, staré struktury, co třeba obdivujeme úžasné choreografie Maurice Bejarta, to odmítáme pochopit.
Když už zmiňuji tanec, tak mě velmi mrzí, že jsme se dostali do bodu, v němž se pomalu obáváme říkat, že třeba Labutí jezero je nádherný balet. Ostatně i podstatně přízemnější debaty o tom, proč zakázat ruským sportovcům účast na olympiádě, neutichly ani po prvním týdnu. Stačí se rozběhnout po českém internetu a tolik snaživých příspěvků, které by ruské sportovce věšelo pomalu na kandelábr, se hned tak nevidí. Rusáky a ruštinu opravdu nemusím již od páté třídy, ale zmíněné diskuse považuji za exhibici pokrytectví.
Všem těm zapáleným nenávistníkům totiž asi pouze omylem uteklo, že i Českou republiku v Paříži reprezentovaly dvě poloviční Rusky, jedna v běhu a druhá v tenise. Oběma držím palce, protože jsou skutečně nadané. Nicméně pokud hodláme vyhánět z mezinárodních utkání jejich kolegy, musíme si zamést před vlastním prahem.
Zrovna u Lurdes Glorii Manuel se paradoxně sportovní novináři předháněli v tom, aby nás informovali pomalu i o barvě jejího spodního prádla. Když uvážím, že se na olympiádu kvalifikoval neméně talentovaný běžec Jakub Dudycha, dokonce zhruba o rok mladší než Lurdes, přijde mi to v případě zmíněné dívky jako cílená mediální manipulace.
Celý humbuk kolem olympiády proto nastavil zrcadlo evropské společnosti, v níž mnohé síly volají po toleranci, ale přitom nesnesou jiný názor než svůj. A ten, kdo si dovolí očekávat, že by zahájení olympiády mělo zanechat v divákovi pozitivní a důstojný dojem, je u nás onálepkován označením dezolát.
Dávat si pozor na pusu jsme se opět naučili, ale tahle korektnost, díky níž se už bojíme nazývat hnusné věci pravými jmény, nás bohužel převálcuje.