Nárokiště z hloubky mraveniště

Kdysi dávno bylo mraveniště živým organismem, kde měl každý svou roli. Byli tu dělníci, stavitelé, sběrači, bojovníci – každý věděl, co má dělat. Společně vytvářeli zásoby, stavěli tunely a chránili své společenství. Ale pak se něco změnilo. Objevili se mravenci, kteří nechtěli pracovat – chtěli přerozdělovat. Nechtěli něco vytvářet – chtěli mít nárok. Nechtěli se dřít – chtěli vymýšlet důvody, proč nemusí.

A tak hluboko v mraveništi vzniklo Nárokiště – část, kde už nebylo potřeba pracovat, jen správně argumentovat. A kdo vládl v Nárokišti? Poberta Nárokovec – mistr dotací, guru přerozdělování a expert na žití z cizí práce. A někdy mu pomáhal i Zkouk Sítník – mistr informační manipulace, který dokázal každý fakt zabalit do mlhy nejistoty. Dokázali vytvořit systém, ve kterém už nezáleželo na schopnostech nebo píli. Záleželo jen na tom, kdo si dokáže nárokovat co nejvíc. Jak přesně vzniklo Nárokiště? Zpočátku to začalo nevinně.

• „Ne každý mravenec zvládne pracovat stejně tvrdě jako ostatní.“

• „Neměli bychom vytvořit systém, který pomůže těm slabším?“

• „Každý by měl mít právo na jídlo – bez ohledu na to, kolik pracuje.“

A tak vznikly první dotace. Pak se zjistilo, že když si někdo může říct o dotaci, proč by měl ještě pracovat? A když už nepracovali jedni, další se začali ptát: "Proč bych měl pracovat já, když jiní nemusí?" A tak se začalo čím dál víc přerozdělovat a čím dál méně vytvářet. A co se potom dělo v Nárokišti? Nárokiště se stalo místem, kde práce není ctností – ale slabostí. Kde byl oceňován ne ten, kdo něco vytvoří, ale ten, kdo nejlépe vysvětlí, proč by měl dostat víc. Stalo se místem, kde nikdo nic nemá, ale každý si myslí, že má nárok na všechno.

A tak zatímco pracovití mravenci každý den budovali a tvořili, Nárokiště rostlo z jejich práce – ale samo nic nepřidávalo. Byrokraté se množili. Regulace se vršily. Dotace se přerozdělovaly – ale nikdy ne těm, kteří je opravdu potřebovali. A tak pomalu celé mraveniště začalo slábnout.

• „Počkejte… kdo vlastně dělá zásoby?“

• „Kdo vlastně staví nové tunely?“

• „Kdo se stará o přežití společenství?“

A odpověď? „To bychom si museli dohledat…“. A pak jednoho dne nastal zlom. Zásoby začaly docházet. Tunely se rozpadaly. Pracovití mravenci byli čím dál víc unavení a frustrovaní.

„Proč my musíme pracovat, zatímco oni jen přerozdělují?“

„A proč vlastně ještě posloucháme Nárokiště?“

A tehdy poprvé zazněla myšlenka, která Pobertu a jeho hmyzí souputníky vyděsila nejvíc: „Co kdybychom přestali čekat na dotace a začali si pomáhat sami?“

A tím začal konec Nárokiště. Jakmile si mravenci začali všímat reality, systém dotací a přerozdělování se začal hroutit. Ale Nárokovci se nikdy nerozdají. Poberta nikdy nezmizí úplně. Protože dokud někde existuje pracovitý mravenec, vždycky se najde někdo, kdo mu bude chtít „pomoci“… tím, že bude přerozdělovat jeho práci. A kdo ví… možná už teď v jiném mraveništi vzniká nové Nárokiště, kde Poberta s úsměvem říká: „Vítejte, přátelé! Společně vytvoříme svět, kde nikdo nemusí pracovat, ale všichni mají nárok na všechno…“

A tak začíná pohádka, která není jen o uspávání dětí – ale i o probouzení dospělých.

Čtěte na podobné téma:

Poberta Nárokovec a Zkouk Sítník: Neparodický pastiš Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka pro dnešní dobu