Naše české národní ne/dívadlo

1

Zlatá kaplička česká...

Kdysi kulturní stánek, na který si lid tak lopotně spořil.

Nadšené heslo "Na zdar Národního divadla" dalo dokonce vzniknout novému pozdravu "nazdar!"

Divadlo bývalo vždy plné k prasknutí, a když představení končilo, diváci vstávali a skandovaně tleskali. Tleskali té hře, co jim mluvila z duše. Svěžím replikám a trefným bonmotům, které už tak dávno a tak nutně potřebovali slyšet. Tleskali těm svým oblíbeným hercům, režisérům, celému osazenstvu divadla, od ředitele až po toho posledního bedňáka, kteří jako by všichni dýchali jedním dechem. Tleskali nahlas, aby ten "germán" věděl, co my, Češi dovedem. Tleskali tomu svému úžasnému zázraku, nad jehož portálem se tyčil ten hrdý nápis "Národ sobě!"

Ale tím seznam těch, komu se tleskalo, ještě vyčerpán není.

Na čestných místech v prvních řadách divadla seděli ti, co se o něj zasloužili nejvíc.

Lidé je všechny znali jménem a říkali jim "mecenáši."

(Abych parafrázoval Jana Wericha: Byly to doby, kdy "to slovo ještě nebylo vobnošený")

Ba i ty vyšňořené dámy a předůstojní pánové ve fracích v těch prvních řadách při potlesku vstávali, uznale pokyvovali hlavami, ale také se při tom všem díkuvzdání moc rádi otáčeli i směrem do publika a tím vším nadšením se s důstojností, ale i s pohnutím...kochali.

Někteří do toho pošetilého statku věnovali i vpravdě nemalé majetky. A kdo ví, možná měli právě v těchto chvílích pocit, že provedli tu nejlepší investici ve svém životě...

Že to příliš pateticky idealizuji?

Přestože si budou leckteré mladší ročníky myslet, že si tu "vymejšlím bláboly", i když je to dneska těžce pochopitelné, nějak tak to zkrátka skutečně bylo.

Ale především: na tu jízdu s kopce, která bude následovat níže, je třeba se naplnit dostatečnými zásobami pozitivních emocí...

Nad kapličkou se poprvé stahují mraky...

2

Jak tak běžel ten nemilosrdný toku času, kulisáci už do těch vlasteneckým potem impregnovaných prken natloukli ledajaké výtvory. Ohyzdnosti se srpy a kladivy či svastikami a trámovými kříži.

Ta prkna už dávno neznamenají svět, ale čím dál častěji se proměňují spíš v něco jako taneční parket nějaké vykřičené, zaplivané přístavní špeluňky.

Na scéně se bloudivě potulují různé šedivé bezduché mátohy, které vlastně nejsou vidět ani když se na ně svítí zblízka pětikilem.

Není jim slova rozumět. Herci se vlastně usilovně snaží, aby je vidět ani slyšet, pokud možno, nebylo. Bytostně se totiž stydí za ty nebetyčné zhovadilosti, které jim v tom scénáři kdosi předepsal. Když občas z toho v podstatě nezapamatovatelného koktejlu textu vykolejí a nápověda, jako obvykle, zrovna tvrdě spí a k tomu všemu našrot sťatý maniodepresivní režisér, jemuž do portálu čouhají jen chodidla, jim to jen těžko "nahodí", vymýšlejí si prostě jen tak náhodná slova...

Nikdo z ansámblu ani z publika samozřejmě nic nepozná. Jak by taky...

Stydí se i diváci. Proto raději neposlouchají. A ti s vyvinutějším pudem sebezáchovy i podřimují.

"Nebýt viděn ani slyšen a nic nevidět a neslyšet" je totiž nosný slogan té doby!

Jediný, kdo tomu všemu rozumí, je významný a všemi (dohledovými úřady) uznávaný mladý kritik uprostřed první řady.

Není divu. Vždyť si ten kus i sám napsal...

Sám si text nepamatuje, protože jej po sepsání okamžitě zapomněl. Ovšem místa, kde bloudící herec "improvizuje," autor svým tvrdě trénovaným drilem ihned odhalí. Ve své kritice pak ty úlety z textu pochopitelně vyzdvihne jako "odvážné herecké kreace oslavující socialistický realismus."

Kdysi nadějný herec je za to pak veřejně pochválen a následně neveřejně, v tichosti, převelen na nějakou žalostnou oblastní šmíru, v horším případě někam do živočišné výroby.

Onen kritik je pohodlně usazen mezi nějakým metály ověšeným úderníkem z dolu Vítězný únor, kterému v práci nikdo neřekne jinak než "zašívák," a předsedkyní Socialistického svazu (pod)pultových prodavaček, co sice v životě u pultu nestála, ale nikdo ze svazu se jí na to ještě neodvážil zeptat.

A podobné bizarní osazenstvo zaplňují všechny ty přední řady.

Rozpoznají se snadno. Sedí všichni spořádaně a prkenně (ba i při potlesku). Do publika se zásadně neotáčejí. Bylo by to pod jejich úroveň a snad by to v určitém kontextu mohlo být považováno i za jakousi provokaci.

Ale především je za nimi několik dalších řad preventivně volných. To pro případ, kdyby se snad jako něco semlelo i mimo to jeviště...

A také už jim nikdo neříká "mecenáši."

Mecenáši jsou totiž ti ostatní v divadle. Diváci, ansámbl, zaměstnanci. Aniž by si to vůbec uvědomovali (natož že by o to stáli).

Těm vepředu se totiž v českým jazykem čím dál víc prokvétajícím newspeaku říká "honorace."

Každý tomu slovu tak nějak instinktivně rozumí a ti odvážnější si k jeho vyslovení dokonce dovolí i pohrdavě trhnout koutkem.

Už tady ani zdaleka nedýchají všichni jedním dechem. Našinec skoro aby měl strach dýchat vůbec.

S novou dobou se objevují i noví zaměstnanci.

Seznamte se s Pavlíkem. Ve zdobené blyštivé hasičské uniformě, která v životě neviděla požár, ho nelze přehlédnout. Protože Jiří Šlitr kdysi pravil, že "v tom Národnim bejvaj ty požáry hrozný," zřídili pro něj extra místo. Mezi zaměstnanci mu ale nikdo neřekne jinak, než Pavka. Přízvisko obdržel podle Pavky Morozova, co měl údajně hrdinně udat své rodiče, protože mu přišli s jeho milovanou socialistickou vlastí dost málo kompatibilní. Jemu do očí tak ale nikdo neřekne. Přináší to prý smůlu. Pokud tak někdo učinil, záhy svoje působiště za dost prapodivných okolností opustil...

Pavlík je vůbec zajímavým přírodním úkazem. Kde se něco byť jen šustne, vždycky se tam spolehlivě vyskytne mezi prvními. Dokáže také zajímavým způsobem vyvolat dojem agilní, přičinlivé bytosti, přestože vlastně nedělá vůbec nic. Všichni jsou si jisti, že co v divadle pod jeho dohledem hořet začne, to taky shoří.

Další bizarní a v tomto případě i žalostně truchlivou postavičkou je místní inspicient (tedy pomocný režisér). Přes svoje malá knoflíkatá očka plyšového medvídka si plácnul falešné brejličky. Nejspíš aby alespoň formálně budil zdání inteligenta. Jeho posměšná přezdívka profesor (aneb prófa) nebo také PUDr (zkratka "posunovač u dráhy") o lecčems vypovídá. Ve skutečnosti totiž vždycky všecko poplete, byť se prý snaží sebevíc.

Někteří z těch hloubavějších si však myslí, že se ve skutečnosti ani nesnaží. Přistihli ho prý v několika situacích, kdy si chaos, který vytvořil, vyloženě užíval. 

Pudr je obecně neoblíbený a všichni zaměstnanci se mu snaží, v pudu sebezáchovy, obloukem vyhýbat. Traduje se mezi nimi, že to prý snad 'řediteli je líto ho vyhodit'. Protože prófa nic jiného neumí. Podivné ovšem je, že i ten ředitel na něj nadává, kudy chodí...(?)

Slovy klasika se tato doba "vymyká z kloubů"

Pokud si ale někdo myslel, že ta doba už i "šílí," tedy že už nemůže být hůř, šeredně se mýlil.

To pravé běsnění má teprve přijít...

Tentýž klasik totiž nazval celý svět divadlem a všechny lidi pouhými herci.

A progresivističtí autoři a režiséři se v tomto srovnání, bohužel, s vášní, sobě vlastní, zhlédli.

3

A tak nastávají další překotně nové poměry. (Výraz "překotně" opravdu sedí.)

Divadlo dostává novou tvář. Tedy, spíš navenek. Jaksi, formálně. Na shnilé krovy, zatečené stropy a plíseň ve skladech si už všichni za ta léta zvykli, tak proč to měnit.

Jsou tu naléhavější úkoly.

V těch elitních prvních řadách už nikdo nesedí. Prý "z bezpečnostních důvodů".

Pavka se rozhodl, že iniciativně zbourá ty prázdné řady mezi honorací a zbytkem publika. "Sanitární kordón" je dneska v módě. Tak se chopil krumpáče, aby tam vykopal třímetrový ochranný vodní příkop s kajmany a anakondami, jenže už má svůj věk a protože by zas nerad chytit ten svůj heksenšůs, tak si sehnal pomocníka, kterému tady nikdo neřekne jinak než "prasečák". Prý se předtím živil kopáním drenážních žump na nějaké prasečí farmě. Je třeba uznat, že to má v ruce...

Byla to ovšem zbytečná práce, protože beztak se veškeré ty elity odstěhovaly do luxusních lóží s neprůstřelnými zakouřenými skly. Ta skla jsou tak temná, že skrze ně není vidět scéna.

A že by bylo vidět do publika? No to už vůbec! A proč taky...?

Ty lóže jsou spíš něco jako kanceláře, kde dělá honorace svůj velký byznys a nějakou kulturu nemají ti burani ani v patě.

Po personální stránce obsazení divadla se, pohříchu, nezměnilo už vůbec nic.

Pavlík osvědčil svoji vrozenou přizpůsobivost. V listopadu 1989 byl kolegy z divadla spatřen, kterak křičí z okna svého bytu na studentské demonstranty tu památnou větu: "Proletáři všech zemí, nakopejte jim prdel!," za kterou se ale vůbec nestydí, naopak ji nadále hrdinně uvádí, pravda "v různě modifikované podobě" ve svých mnoha životopisných verzích... Na žalostnou úroveň svého IQ až překvapivě kreativních. Jedna z verzí onoho výroku se dokonce dostala až do filmu, za což na něj určitá část umělecké obce nedá dopustit.

Pan kritik nám také dosti zestárnul.

Svou dlouhou životní poutí, protkanou osobními i profesními skandály, intrikami a podrazy, prokormidloval nanejvýš bravurně, neboť si svůj šatník vybavil nepřeberným sortimentem kabátů do každého počasí a ke každé příležitosti. A právě ty příležitosti kritik nenechával nikdy jen tak ležet ladem...

Nyní už trochu bilancuje. Právě teď má spatřit světlo světa jeho vrcholný kus.

Oslavnou recenzi na něj preventivně napsal už před mnoha lety. Jeho recenze bývají beztak jen různé dovedné kombinace již mnohokrát profláklých odstavců. A takovým podobným slepencem byla i jeho další hra.

Řekl si, že použije některý z těch kýčů... od těch flastenců... jak je s kolegy v kavárně tak posměšně a přitom prý brilantně vtipně nazývají. Učiní to tak, že jej drobet obsahově (v duchu těch nosných progresivních myšlének) překope.

A tak se stalo, že už diváci při upalování mistra Jana neomdlévají.

Ani to nelze, protože v té verzi novodobého plagiátora onen vážený rektor Universitas Pragensis na konci prvního jednání pronese zkoprnělenému koncilu kostnickému sladce progresivní větu, co vejde do dějin: "Sorry, dobrá, mejlil sem se" a povzneseně odkráčí středem hlediště "hodit na to panáka" do divadlení kavárny...

Tam ho už kdosi netrpělivě očekává. A těch panáků bude víc. Dychtivý redaktůrek z jakýchsi pofiderních novin to ze svých štědrých reprefondů milerád zatáhne. Progresivní ideje je třeba šířit!

Další jednání se už nehraje, protože vlastně není o čem. Diváci zmateně odcházejí. Většina z nich už nikdy nepřijde. Těch, co jsou děním na jevišti 'překvapeni', je však 'překvapivě' málo.

"Dyť je to furt jen divadlo", povzdechnou si. "Zejtra daj třebas zase něco jinýho... Lepčího... Je třeba bejt trpělivej..."

Někteří ale přeci jen překvapeni jsou.

Nejprve chvíli zkoprněle sedí v křeslech, ale když je uklízečky svými nabroušenými smetáky nevybíravě vystrkají z hlediště, nedá jim to a toho zázračně přeživšího rektora kapituly v té divadelní putyce vyhledají. Rozhovor už byl mezitím u konce, protože se podivný akademik po své deváté vodce sesunul ze židle a gecnul na zadek. A jak tak na té zemi chvíli seděl, opřen o nohu stolu, s upřeným skelným pohledem na bzučící stropní větrák, pod fousy si drmolil něco ze Shakespeara.

Už skoro dřímal, když ve dveřích zahlédl ostýchavě vcházet tu truchlivou diváckou deputaci. Najednou se mu v hlavě na moment rozjasnilo. Usmál se, vytáhl z kapsy svůj pověstný malý, zmačkaný notýsek a s důstojnou pompou a výraznou teatrální dikcí toho klasického Mistra Jana pravil:

"Ó, jen přistupte, studenti moji hrdí, ničehož se nebojte..!"

Načež pološeptem, spiklenecky a zcela neklasicky a nedůstojně dodal: "Nechcete nějaký tituly...? No teda levně a rychle hele... Byl by zájem...? Píšu si, hlaste ména...!"

4

Úplně se samo nabízí, že by po tomto posledním představení už spadla opona definitivně.

Leč, nemohla...

Pokud jde o opony, tu Hynaisovu si už skoro nikdo nepamatuje.

Ta železná, když kdysi spadla, už ji nikdo nezvedal.

A ta sametová?

Z té střihli Havlovi alegantní frak a Veškrnové luxusní toaletu.

Další tři kusy se použily pro potřeby představení "Máme holé ruce." Jednak na přikrytí nafukovací Anduly představující mrtvého studenta Šmída a taktéž když se lenivý scénograf "tvořivě vyřádil" na dvou vpravdě originálních velkoplošných transparentech "Kapitalismus, zítřek lidstva!" a "S našim euroatlantickým přítelem na věčné časy a nikdy jinak!"

A z toho, co zbylo, ještě spíchli běhoun pro saxofonistu Clintona, aby si měl při vystupování z letadla na čem vyleštit svoje diamantové lakýrky.

Tudíž, po tomto kuse nespadla opona žádná... Naopak.

To představení totiž vůbec neskončilo. Stále ještě nepřetržitě a intenzívně probíhá. Zcela bez ohledu na to, zda si to přejeme nebo ne. 

Herci, kulisáci, maskéři...z tohoto podivného tyjátru... nás sledují na každém kroku...

Doprovázejí nás do práce, podávají nám ve sprše mýdlo, sedí s námi u televize a přepínají nám kanály, poslouchají nám telefony, lezou nám i do postele!

Navíc, děj představení se stále víc vyhrocuje a dramatizuje.

A bez té opony ta scéna - naprosto přesně podle té Williamovy charakteristiky světa - čím dál dokonaleji SPLÝVÁ S HLEDIŠTĚM...

Vtahuje nás to do děje jako magnet. My se tomu bráníme. Ostýcháme se. Nevěříme si.

Raději čekáme, že nastane zázrak. Jakýsi střih... 

Jenže toto přece není film !

Tady se nedá nic vrátit. Přetočit... co se nelíbilo. Vystříhat... co se nehodí. Předabovat... co kde komu ujelo... To v živoucím divadle prostě nejde...

Ta nechutná, jalová, plytká ptákovina bez ladu a skladu se v nějakou duchaplnou, vrstevnatou a vtipnou moralitu jen tak sama od sebe nepromění.

Takže: na co to vlastně čekáme?

Že titíž herci při své stopadesáté šesté repríze najednou a znenadání svévolně změní svoje figury, nechají je vykvést do krásy a dovedou děj k jinému závěru?

No můžou... Pokud jim nevadí ta živočišná výroba...?

Jistě. Hus může říct: "Já to balím, odvolávám...," stejně jako král Zikmund povstat z trůnu a pronést větu: "Huse, jsi volný!"

To se může stát... Ale jen tehdy, když jim to autor napíše, a režisér to s nimi secvičí... Jinak: vidle v hnoji, kumštýři...!

Jeviště a hlediště jsou už dávno jedním jediným orgánem.

Jakýsi předěl snad představoval jen ten nápis "Národ sobě." Ale při pohledu na ty zoufalé výkony na scéně to spíš diváka provokovalo k sebereflexi ve smyslu "Dobře ti tak hňupe!" nebo "Tady máš, co si zasloužíš!" Asi proto některý z těch hňupů nápis neuměle překryl dvoubarevnou vlaječkou jakéhosi cizího státu...

A proto se velmi přimlouvám, abychom my, co po tom rajském plynu slibů a lží ještě tak docela nespíme, ty přiotrávené diváky, co ze samého čekání na Godota už jen sotva drží víčka, probudili.

Abychom jim vysvětlili, že my VŠICHNI jsme této podivné hry součástí. Že kdosi tam v zákulisí skrze ty zoufalé, uštvané ubožáky v těch chmurných kulisách režíruje i ten náš zdánlivě bezpečný a přísně privátní azyl potemnělého hlediště...

Některým z nás už přece všelijací zombie inspicienti text vnutili, jiní si o něj dokonce iniciativně řekli sami (!)

Ó, jak pohodlné je nechat se vést...Třebas i do horoucích pekel...

Nevím, jak vy, ale pokud jde o mne, já mám na všechny texty, které jsem si nenapsal sám, dost špatnou paměť.

Mnohem víc dávám přednost pestré, tvořivé improvizaci.

Ale hlavně jsem přesvědčen, že bez ní to představení stojí za pendrek.

Zatím tu pořád ještě jakýsi stísněný prostor pro kreativitu vidím.

Ale nebezpečně se scvrkává...

Nedopusťme, aby nám jej vzali docela !!