Nenárokiště

Nárokiště jednoho mraveniště padlo. Poberta Nárokovec zmizel. Zbyly po něm jen nevyplněné formuláře, prázdné tunely a zmařené sny o dotacích, které už nikdy nepřijdou. Mraveniště, kdysi zahlcené regulacemi, granty a nekonečným přerozdělováním, se začalo probouzet. A tehdy se zrodilo něco nového - nenárokiště. Místo, kde už nešlo o nároky, ale o skutečnou práci a odpovědnost.

První změna byla nejtěžší – mravenci si museli znovu zvyknout na realitu. „Už nejsou dotace?"

„Ne. Každý musí přispět tím, co umí.“

Někteří protestovali. Byli zvyklí, že jejich hodnota byla určena tím, kolik si dokázali nárokovat. Ale ostatní pochopili, že nároky bez práce neznamenají nic. A tak začali znovu stavět tunely, sbírat potravu, chránit mraveniště. A co bylo zvláštní? Najednou to fungovalo.

Když se systém přerozdělování zhroutil, někteří si mysleli, že nastane chaos. Ale místo toho přišel řád.

• „Kdo něco potřebuje, ten se musí zapojit.“

• „Kdo chce jíst, musí přispět svým dílem.“

• „Kdo chce stavět, může – a bude mít prospěch ze své práce.“

Nenárokiště nebylo utopií. Někdo měl víc, někdo méně – ale každý věděl, že dostane to, co si zaslouží. Už se nerozdávalo podle toho, kdo napsal lepší žádost – ale podle toho, kdo opravdu něco udělal.

Ale co Poberta? A co Zkouk Sítník? Bylo jasné, že oni dva se jen tak neztratí. Pobertu viděli, jak se zase plíží směrem k jinému mraveništi, kde nikdo ještě neví, co je čeká. A Zkouk Sítník se znovu pokoušel vytvořit nějakou svou Informační džungli – ale bez podpory Nárokiště ho už nikdo neposlouchal.

„Už nám nikdo nebude říkat, co si máme myslet. Budeme se řídit tím, co vidíme.“

A tak, i když byli pryč, jejich duch nikdy nezmizel. Protože vždycky se najde někdo, kdo chce žít z cizí práce. A vždycky se najde někdo, kdo se je pokusí zastavit.

A co zůstalo po Nárokišti? Prázdné formuláře, které už nikdo nevyplňuje. Opustěné úřady, kde se kdysi rozhodovalo o tom, kdo dostane co. Tunely, které se znovu začaly stavět – tentokrát ne z dotací, ale z vlastní píle. A hlavně vzpomínka.

Vzpomínka na dobu, kdy bylo jednodušší něco si nárokovat, než si to zasloužit. Vzpomínka na to, jak snadno se dá obelhat celé mraveniště, když přestane věřit vlastním očím. A vzpomínka na to, že největší síla mraveniště je v těch, kteří skutečně tvoří – ne v těch, kteří jen přerozdělují.

Příběh Nárokiště skončil. Ale někde, v jiném mraveništi, možná právě někdo vytváří nový grantový fond.

📜 „Podpora hmyzích komunit v době přechodu na udržitelnou společnost.“

A kdo ví? Možná tam znovu sedí Poberta – a znovu vysvětluje, proč by se mělo přerozdělovat. Protože Nárokiště nikdy nezmizí úplně. Zmizí jen tehdy, když mravenci pochopí, že nejlepší dotace je ta, kterou si vytvoří vlastní prací. „A co bude dál?“

To záleží jen na těch, kteří se rozhodnou, že už nebudou čekat na to, co jim někdo přidělí – ale vezmou svůj osud do vlastních tykadel.

Čtěte na podobné téma:

Poberta Nárokovec a Zkouk Sítník: Neparodický pastiš Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka pro dnešní dobu