Objektivita a determinismus: nezlomné pilíře vědy nebo omezující předpoklady?

Současná věda je jen zdánlivě nestranná a objektivní. A jen zdánlivě je tím jediným možným přístupem ke světu „tam venku“. Ve skutečnosti je věda, stejně jako jakákoliv jiná metodologie, teorie či filosofie, která je lidským výtvorem, v zajetí předpokladů, které leží u jejího samotného kořene. A jak víme od dob Goedelova teorému, různé předpoklady nejenže vedou k různým teoriím, ale uzavírají nás v pomyslné bublině myslitelného, z níž není úniku. Vždy existuje něco, co je pravdivé, ale co z dané sady předpokladů nelze formálně odvodit a leží tedy mimo jejich dosah. A naopak, vše, co z nich odvodit lze, je jimi predeterminováno. Když věříme, že rovnoběžky se v nekonečnu neprotínají, skončíme s Euklidovskou geometrií; když věříme v opak, skončíme s geometrií eliptickou. První geometrie není platnější, než druhá — každá se hodí k něčemu jinému.

Jaké jsou předpoklady, na nichž je postavena současná věda? Objektivita a determinismus.

Objektivita zakládá, že věci „tam venku“ existují nezávisle na nás, a že mají nějaké kvantifikovatelné (měřitelné) vlastnosti, které jsou nezávislé na tom, kdo je měří. Výroky jako „jednorožec existuje jen pro tebe, ale pro mne ne“ jsou v přímém rozporu s postulátem objektivity. Podmíněná existence čehokoliv závislá na pozorovateli nemá v objektivním světě místo.

Determinismus zase předpokládá, že děje ve světě jsou řízeny přísnými kauzálními souvislostmi, a že jsou reprodukovatelné. To znamená, že při dodržení předepsaného postupu je jakýkoliv experiment schopen zopakovat kdokoliv, a to se stejným výsledkem. Pozorovatel, či experimentátor, nemá a nemůže mít na výsledek vliv. Pokud je výsledek experimentu v nějakém smyslu neurčitý, pak to není tím, že by závisel na pozorovateli, ale tím, že jsme ještě nerozkryli všechny (objektivní) faktory, které na něj vliv mají. A tedy nedokážeme při opakovaných experimentech zaručit shodu podmínek, za nichž jsou realizovány.

Paradoxně nejvědečtější z věd, kvantová fyzika, nám ukazuje, že ani jeden z těchto předpokladů neplatí. Některé veličiny na úrovni elementárních částic, např. spin, neexistují, dokud nejsou změřeny. Některé závisí nelokálně, a tedy mimo známou kauzalitu, na výsledcích měření provedených na jiných částicích v jiném prostoru a čase. A jak ukazuje třeba dvou-štěrbinový experiment, elektrony si lítají skrz úzké štěrbiny každý po svém, a jejich chování lze predikovat jen ve statistickém smyslu slova. Průlet jednoho jediného elektronu štěrbinou deterministický není - některé elektrony letí nalevo, jiné napravo, a ještě jiné spořádaně rovně..

Neplatnost objektivity a determinismu na mikro úrovni nás, obvykle, nikterak neznepokojuje. Máme za to, že kvantové jevy se na vyšší úrovni navzájem vyruší, takže náš makro svět už objektivní a deterministický je. Jenže my ve skutečnosti nevíme, jestli svět takový je; víme jen to, že se nám tyto předpoklady po dlouhou dobu vyplácely, neboť vedly k mnoha vědeckým objevům a technologickým inovacím. V určitém smyslu jsme je tedy kolektivně ověřili.

Jenže, co když tyto předpoklady platí pouze někdy a pouze pro někoho? Co když si lpěním na nich uzavíráme cesty k mnoha průlomovým objevům? Co když platily po dlouhá léta a teď pomalu platit přestávají, protože se lidstvo jako celek, jak ukazuje vývojová psychologie, dostává na vyšší úroveň vědomí?

Jak by mohl vypadat svět, kde neplatí předpoklad objektivity? Některé skutečnosti — hmota, věci, bytosti, ale třeba i čas a prostor — existují jen pro někoho, ale to je nečiní méně reálnými. Nebo existují pro různé lidi v různé podobě. Pozorovatel není jen pasivním příjemcem; je aktivním spolutvůrcem reality. Vnitřní, subjektivní kvality pozorovatele spoluurčují to, co pro něj existuje — a jak to vypadá. Lidé, či obecně bytosti, různého vnitřního uspořádání si doslova vytvářejí různé světy.

A jak by mohl vypadat svět, který není deterministický? Nejen samotná existence věcí, bytostí, času a prostoru, ale i průběh dějů, do nichž tyto elementy vstupují, včetně výsledků těchto dějů, závisí na tom, kdo je pozoruje. Když já zkombinuji několik kovů v daném geometrickém uspořádání, nastartuji transmutaci olova na zlato; když totéž udělá Pepa odvedle, nestane se vůbec nic.

Máme pro takový svět nějakou vhodnou metaforu? Ano máme. Je to svět utkaný z rezonance. Svět, ve kterém to primární, co existuje, jsou vztahy, a hmota, včetně nás, je pouze jakýmsi druhotným kondenzátem, průsečíkem těchto vztahů. Jak říká biolog Rupert Sheldrake:hmota je (jen) zmrzlé světlo. Jak říká psychiatr Dr. Iain McGilchrist: hmota je iluze; vše, co existuje, jsou pouze vztahy.

Mnozí si řeknou, že tohle vše je úplný nesmysl. Jenže když si dovolíme, třebas jen na chvíli, myslet mimo škatulky objektivity a determinismu, některé záležitosti začneme vidět v jiném světle. Vezměme si třeba takovou telepatii. Pokusy vědecky ji ověřit vesměs selhaly, což je považováno za důkaz její neexistence. Jenže když si odmyslíme různé šarlatány předstírající paranormální schopnosti v honbě za slávou; a když si odmyslíme pochybně provedené experimenty, které bylo možno zfalšovat a které zřejmě zfalšovány byly, zůstane nám pár případů, kdy telepatie zafungovala. Jen se ty kladné výsledky nepodařilo zreprodukovat. My už ale víme, že to nemusí nic znamenat: možná prostě telepatie existuje jen někdy a jen pro někoho!

Jak by tomu mohlo být? No, mohlo by například platit, že telepatie funguje jen za splnění výjimečných podmínek, které nelze v laboratoři snadno navodit. Co když telepatie vyžaduje ohromnou psychickou sílu, kterou disponuje jen nepatrné procento lidí, a ještě ne vždy? Co když je telepaticky možné přenášet zejména informace s vysokou emoční valencí (např. když vysílajícímu umře někdo blízký, narodí se mu dítě apod.) a ne nějaké hloupé Zenerovy karty s umělými symboly? Co když je nutnou podmínkou telepatie, aby vysílající a přijímající byli v důvěrném vztahu, nebo za sebou měly společné zkušenosti nějakého druhu? Co když je telepatie něco jako kvantové provázání (quantum entanglement) na vyšší úrovni organizace? Co když telepatii neprospívá, když se jí někdo skeptický snaží změřit, protože ji takový experimentátor automaticky blokuje? Co když telepatii v širším rozsahu podmiňuje úroveň kolektivního vědomí lidstva a dokud není dosaženo nějaké hraniční úrovně, je telepatie možná jen naprosto výjimečně, zatímco potom se stane běžnou?

Neříkám, že to takto je. Ale snažím se naznačit, že když opustíme předpoklady objektivity a determinismu, vytvoříme prostor pro hypotézy zcela nového řádu. Náš svět je plný záhad, na které neznáme odpověď. Všechny fyzikální konstanty v našem Vesmíru vypadají, jako by je někdo schválně vyladil tak, aby umožňovaly vznik hmoty, hvězd, planet, a nakonec i života. Obvyklé vysvětlení je, že existují další vesmíry, kde jsou fyzikální konstanty nastavené jinak, a které jsou buď moc horké nebo moc studené – a tedy ke vzniku života nevedou. Náš Vesmír, a my v něm, jsme měli prostě štěstí. Ale co když to, jak se náš Vesmír organizoval na stále vyšší a vyšší úrovni komplexity, zpětně ovlivňovalo hodnoty fyzikálních konstant, které takový vývoj podporovaly a urychlovaly? Co když si rodící se vědomý pozorovatel spoluvytvářel ten nejlepší Vesmír pro svůj vývoj? Myslí si to např. filosof Charles Eisenstein – viz jeho kniha The Ascent of Humanity. Prizvukuje mu další filosof Philip Goff, který vrací do mainstreamové filosofie panpsychismus, tedy teorii, že vše má na nějaké úrovni vědomí.

Možná jsem snílek, který si klade zcela nesmyslné otázky. Ale otázky jsou důležitější než odpovědi, protože otázky otevírají zcela nové dveře. Myslím, že přichází čas snílků a odvážných otázek, protože existující odpovědi nám zcela zjevně přestávají stačit. Jinak bychom se netopili v metakrizi.