Obrana Duškova

Herec Jaroslav Dušek v rozhovoru s moderátorem Čestmírem Strakatým prohlásil, že se několik jeho blízkých „rozhodlo“ zemřít na rakovinu.

„Moje maminka zemřela na rakovinu. To byla její volba. Všichni umřeli na rakovinu. Babička, děda z máminy strany. A co je to rakovina? Tak se ptejme. Umřeli na rakovinu. A vy si myslíte, že ten člověk umře na rakovinu? A já si myslím, že umře na to, že nenávidí život. To vím. Ten člověk nemá rád život, nemá rád sám sebe,“ prohlásil herec.

Kromě některých kolegů z umělecké branže odsoudil tato slova v podvečer i ministr zdravotnictví Vlastimil Válek.

„Přiznám se, že se ve mně vaří krev, když slyším podobné pavědecké a hlavně vůči onkologicky nemocným i jejich blízkým necitlivé nesmysly! Onkologičtí pacienti a jejich nejbližší si zaslouží maximální míru podpory, nikoli takovéhle necitlivé útoky a obviňování,“ napsal Válek na sociální síti Twitter. Válek dodal, že respektuje svobodu slova, ale má potřebu se vůči „podobným ezoblábolům“ vymezit. „Prosím vás, rakovina není vědomá sebevražda z vlastního rozhodnutí. Sebevražda je věřit podobným blábolům, odmítat léčbu a ignorovat prevenci,“ dodal ministr. (seznam.cz, 19. 7. 2023).

Jardu Duška znám léta. Je citlivý, hravý, moudrý a zvídavý. Nad jeho slovy je dobré se zamyslet, ne je šmahem, jako pan ministr Válek a další, odsuzovat. Není pochyb o tom, že na vzniku rakoviny se podílí stres, vztahy, sebevztah, sebenároky. Nemoc vypovídá o tom, jakým způsobem a v jakých podmínkách člověk žije, jakým způsobem se sebou a svým životem zachází. Rozhodnutí „zemřít“ přitom nemusí být vědomé. To nelze automaticky vztáhnou na onkologicky nemocné děti. Což Jarda nečiní, kritici mu to ale vkládají do úst, aby ho pak mohli napadat. Není pochyb o tom, že se na nemocech dětí podílí životní situace těhotné matky. Pokud je matka ve stresu, kouří, pije alkohol nebo užívá drogy, pak se její stres a toxické látky přenášejí na nenarozené dítě, oslabují jeho imunitu a zvyšují riziko nemocí po narození. Následně záleží na tom, zda v rodině dítěte panují dobré vztahy, dítěti se dostává lásky a přiměřené pozornosti, je vedené k aktivitě a samostatnosti. U dětí bych nehovořil o tom, že „nemají rády život či samy sebe.“ I k domu ale mohou časem dospět. Za nejzávažnější faktory, podílející se na vzniku onkologických onemocnění obecně považuji: stres, znečištění životního prostředí, smog, znečištění pitné vody, chemii ve stravě, nadbytečnou konzumaci léků.

V mojí ordinaci se vystřídala řada pacientů, kteří otevřeně přiznali, že si pro rakovinu „došli.“ Sebezničujícím způsobem života, tím, že se přetěžovali, neměli rádi. Přiznali, že jim rakovina zásadně změnila hodnoty, otevřela oči, „zachránila“ život. Jeden příklad z mojí knihy Příběhy obyčejného uzdravení.

Jak mi rakovina "zachránila" život

Vážený pane doktore,

Asi si už na mě nevzpomínáte, neboť jsme se viděli jen jednou a to téměř před dvěma lety. Na kontrolu jsem se k Vám už neohlásila, protože vím, že jste žádostmi o konzultace doslova zahlcen, nicméně si říkám, že budete rád, když Vám o sobě podám zprávy a můj příběh tak pro Vás dostane nějaké pokračování.

Můj život se obrátil vzhůru nohama v květnu 2015. Tehdy se při banálním odběru krve zjistilo, že mám znepokojivě nízkou hodnotu červených krvinek a začala série vyšetření, na jejímž začátku stálo ujišťování lékařů, že, vzhledem k mé jinak dobré fyzické kondici, půjde jistě o nějakou bezvýznamnou a chronickou anémii, způsobenou například pravidelnou menstruací, a na jejímž konci na mě čekala hrozivá diagnóza: rakovina tlustého střeva, nádor v posledním stádiu vývoje, prorůstající pobřišnicí.

Bylo mi tehdy 31 let, celý život jsem sportovala, nebyla ještě ani rok vdaná, připravovala se na svatební cestu po Indonésii a toužila po prvním dítěti. Místo toho mě čekala náročná operace, spojená s šestiměsíční chemoterapií a k tomu každodenní, naprosto nepopsatelný strach, že se mi co nevidět objeví smrtelné metastázy, na jejichž vysoký pooperační výskyt a rychlou úmrtnost mě moji onkologové nezapomněli upozornit.

O schůzku s Vámi jsem tehdy požádala ještě před začátkem chemoterapie. Z důvodu Vaší vytíženosti jsem se k Vám však dostala až těsně před jejím koncem a zároveň před prvním kontrolním CT, při němž jsem očekávala smrtící ortel. Když jsem k Vám přišla, byla jsem sice ještě hodně vyděšená, zároveň jsem však za tu dobu ušla pořádný kus cesty. Podle rčení, že když Mohamed nemůže k hoře, musí hora k Mohamedovi, jsem si totiž mezitím opatřila Vaše knížky a začala si konzultace s Vámi dělat alespoň imaginárně, teoreticky, nikoliv však zbytečně.

Především jsem se začala zabývat myšlenkou, proč ke mě rakovina přišla a co mi svou přítomností chtěla vyjádřit. Do té doby jsem se totiž pouze litovala a otázkami typu « Proč já, a ne někdo jiný, pro rakovinu tlustého střeva vhodnější ? » trápila sebe i své okolí. Doktoři, kteří mě měli v péči, se mi nikdy ani nepokusili nabídnout nějaké vysvětlení – zejména onkologové mi pouze představili jejich plán léčby a s ním spojené mé šance na přežití. Nad mým případem se sice podivovali, neboť rakovina tlustého střeva je u mladých, sportovně založených žen spíše nezvyklá, nicméně vysvětlení mi nenabídli žádné. Z genetických testů, které jsem si speciálně vyžádala, jsme se nedozvěděli nic.

Začala jsem tedy hledat u sebe, ve svém životě a nestačila se divit. Dnes nejenom, že velice dobře chápu, proč mě rakovina navštívila, ale dokonce jsem vděčná za to, že ke mně přišla a tím mi vlastně zachránila život. Moje rakovina byla opravdu, jak často říkáte, onen doporučený dopis s černou páskou, kterým mi mé tělo říkalo : « Jestli se teď nezastavíš, už pro tebe není záchrany. »

Jak jsem totiž do té doby žila ? Od mládí jsem byla zvyklá se fyzicky přetěžovat, vyčerpávat. Za každou cenu jsem chtěla podávat maximální výsledky, být ve všem nejlepší, většinou proto, že jsem si nebyla jistá sama sebou a chtěla jsem, aby mě ostatní ocenili a přijali. Po maturitě jsem odjela do zahraničí, kde jsem začala studovat na místní univerzitě a kde jsem si dala za cíl podávat stejně dobré výsledky jako místní studenti. Povedlo se, ale za cenu toho, že jsem veškerý svůj čas obětovala studiu, vzdala se všech svých aktivit a čím náročnější zkoušky skládala, tím jsem postupně redukovala čas na odpočinek, jídlo, spánek. Stalo se mi běžným « trestat se » za jakýkoli prohřešek vůči tomuto režimu : odmítala jsem poslouchat své potřeby, nešla se napít, když jsem měla žízeň, nešla jsem spát, když už jsem padala únavou. Zvykla jsem si « slabosti » svého těla prostě překonávat.

Moje situace se nezlepšila ani po ukončení studií. V cizině jsem již zůstala a nastoupila zde jako učitelka na základních a středních školách. Plná ideálů, hrdá na to, že se mi povedlo « prorazit », oddala jsem se plně své práci a bez mrknutí oka přijala fakt, že budu pracovat na poměrně obtížných školách, s dětmi a rodiči na nízké sociální úrovni, že budu každodenně absolvovat náročnou a dlouhou cestu do práce, že budu vstávat kolem páté ráno a chodit spát kolem půlnoci, abych si do té doby stihla vše připravit, a že se i během prázdnin « potrestám », když je strávím opravováním hromad písemek, místo toho, abych si konečně pořádně odpočinula.

Když na to dnes myslím zpětně, žasnu nad tím, jak trpělivě moje tělo vykonávalo všechno to, co jsem od něj vyžadovala, a stydím se za to, do jaké míry jsem ignorovala varovné signály, které mi posílalo : od oparů ze stresu a chronické únavy, kterou jsem statečně překonávala, do omdlení z totálního vyčerpání a kdy jsem navzdory všemu pokračovala po krátké pauze v práci, jako by se nic nestalo.

Už tohle samo by podle mě stačilo, abych svůj imunitní systém vyčerpala natolik, že nebude schopen poradit si s nějakou rakovinnou buňkou. Nicméně to nebylo všechno. Během mého prvního učitelského působení jsem se seznámila se svým budoucím manželem a velmi rychle se na něj citově upnula. Bohužel mě však další rok v práci převeleli do jiného kraje a já se tak nedobrovolně ocitla ve vztahu « na dálku ». Manžel je povahou spíše uzavřený a já si jeho zdrženlivé chování mylně vykládala jako citové ochladnutí a nezájem. Začala jsem se, na dálku od něj, zaobírat pochybnostmi o jeho lásce ke mně, jala se trápit představami, že pro něho nejsem dost dobrá, doslova jsem se užírala sebemrskačskými a sebedestruktivními myšlenkami.

V té době mi tělo poslalo další výstražné znamení – předrakovinnou lézi děložního čípku, konkrétně poslední předrakovinnové stádium. Úplně jsem se zhroutila. Navzdory úspěšné intervenci jsem od té doby trpěla neuvěřitelným strachem ze smrti, moje tělo mi připadalo jako nepřítel, který mě nehorázně zradil a kterému už nebudu moci nikdy důvěřovat. Krize úzkosti a noční můry se mi od té doby staly každodenním chlebem. Přesto mě ani nenapadlo zajít za psychologem a můj vnitřní stav s někým konzultovat. Stejně tak mi nepřišlo, že bych si měla více užívat života, méně se soustředit na práci, méně se stresovat každodenními starostmi a zbytečnostmi, zkrátka prostě žít.

Jediné, co se změnilo, byla má důvěra v manžela, který mě během té doby nepřetržitě podporoval a ukázal mi tak, jak jsem se v něm spletla. Rozhodli jsme se vzít a založit rodinu, když v tom do mého života přišla rakovina.

Milý pane doktore, jak možná víte, když jsme se před dvěma roky setkali, bylo v mém životě už mnohé jinak. Především jsem se díky diagnóze konečně zastavila. Přestala jsem pracovat a rozhodla se všechen svůj « zbývající » čas věnovat sobě, svému odpočinku, svým radostem, svému manželovi. První měsíce po operaci jsem prakticky prospala, tak byl velký můj spánkový deficit. Naordinovala jsem si jen samé relaxační a odpočinkové aktivity : četbu, jógu, malování, procházky, poslouchání příjemné hudby, Každé ráno jsem si napsala seznam věcí, kterým bych se chtěla daný den věnovat a tento seznam důsledně dodržovala. Také jsem si dala za cíl splnit si každý den alespoň tři malé radosti – koupit si květiny, vyhřívat se chvíli na sluníčku, vypít sklenku vína s manželem. Zakázala jsem si dělat cokoli proti své vůli a naučila se říkat lidem « ne ». Přestala jsem se zaobírat dalekou budoucností a začala žít jen v přítomnosti : každý den jsem prožívala tak intenzívně, jako by to byl můj poslední. Rozhodla jsem se splnit si své dětské sny – koupila jsem si štěně, odjela do Japonska, pořídila si zahrádku.

S úžasem jsem zjistila, že navzdory nemoci a léčbě, si života užívám mnohem víc, než se mi kdy mohlo snít. Stejně tak mi přišlo, že svůj život vychutnávám mnohem intenzívněji, než většina lidí v mém okolí, protože pro mě přestali existovat každodenní starosti, pesimistické zprávy z médií o naší politické situaci a podobná stresová lákadla. A moje tělo mi tuto změnu k dobrému obratem vracelo – až nadstandardně dobře jsem snášela jednotlivé chemoterapie, které jsem se rozhodla přijímat bez odporu, s pokorou. Správně jsem jedla, lehce sportovala, abych se udržela v kondici a především co nejvíc odpočívala. A nebýt mého strachu ze závěrečného CT, mohla bych toto období shrnout jako jednu velkou dovolenou.

Když jsem se konečně dostala k Vám do ordinace, informacemi o mém životním posunu jsem Vás doslova zahrnula. Až jste mě musel krotit, abych Vám také dala nějaký prostor. Ujistil jste mě zcela klidně o mém dobrém zdravotním stavu a do protokolu napsal : « Prognóza příznivá. » Odnesla jsem si ta slova jako mantru a následující CT Vám dalo jen za pravdu : žádné metastázy a stejně tak od té doby každé nové vyšetření. Dnes jsem již překlenula dvouleté nejkrizovější období, a i moji onkologové už moji prognózu vidí optimističtěji. Oni se však řídí jen oficiálními výsledky z ultrazvuků, magnetických rezonancí a CT, zatímco Vy jste se nebál důvěřovat vlastnímu rozumu a vyjádřil tak ještě v době nejistoty jasně, co jsem tajně cítila, ale neodvažovala se v to stoprocentně věřit : že se mám šanci uzdravit, protože už jsem svou nemoc pochopila a svůj život dokázala změnit.

No a jak jsem na tom dnes ? Od září jsem začala opět pracovat. Zatím na částečný úvazek a možná, že tak zůstanu celý život. Radši méně peněz a více času pro mě, pro mé koníčky. Vyžádala jsem si stálé pracovní místo a omezila dojíždění. Práce pro mě již nepředstavuje první poslední. Na prvním místě jsem já, moje pocity a celkové rozpoložení. Stále se snažím o sebe pečovat, rozmazlovat se tělesně i duchovně. Učím se nestresovat maličkostmi. Teď už vím, jak velký dopad mají emoce na náš zdravotní stav a snažím si věci tolik nebrat : ať už jde o nepříjemnosti v práci, hádku s manželem, nebo cokoli jiného. Chemoterapie mi pravděpodobně vzala možnost počít dítě, ale kupodivu nezoufám. S manželem máme dobrý, pevný vztah, a proto nelituji a beru věci, tak jak mi je život přinese.

Pane doktore, vím, že se Vám občas dostává kritiky za to, co děláte. Sdružení Sisyfos Vám udělil za Vaši práci zlatý bludný balvan. Společnost psychosomatické medicíny Vás přirovnala k léčiteli-laikovi, který zjednodušuje léčbu a uvádí tím pacienty v omyl. Jenže zaplať pánbůh, že to děláte. Já díky Vašim zjednodušujícím banalitám prozřela. Vaše publikace mi pomohly změnit životní styl a pochopit nemoc ne jako nějaký nespravedlivý a nevysvětlitelný boží trest, ale jako poslední signál ze série signálů, kterými mi moje nebohé tělo říká, že se o ně špatně starám.

Teď už to vím a neváhám opakovat, že to byla právě rakovina, která mi zachránila život. Rakovina a Vy. A já Vám tímto z celého srdce děkuji. Pokračujte v tom, co děláte a nenechte se ničím odradit. Vaše práce má pro mnohé z nás smysl.

S úctou. Alena Viková

P. S. Neváhejte mé svědectví zveřejnit, budete-li mít dojem, že se v něm někteří čtenáři najdou.

Příběh paní Aleny nezveřejňuji proto, abych pozval další klientelu. Zázraky nedělám, ani neslibuji. Rakovinu odčarovat neumím. Můj podíl na uzdravení paní Aleny byl zanedbatelný. Jen jsem ji povzbudil, potvrdil, že nemoci porozuměla a jde správnou cestou, včetně využití možností moderní onkologie. O uzdravení se zasloužila především sama. Její příběh je inspirací pro ostatní pacienty, návodem, jak nemoci porozumět, jak k ní přistoupit, ponaučením i pro ty zatím zdravé, aby včas změnili způsob života a nemusela je zachraňovat rakovina. Současně tímto zdravím přítele Jardu Duška.