Odcházení Justina Trudeau

Trudeauova vláda by se dala shrnout českým maximem “cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.” Kanadu převzal v roce 2015 na platformě, která po letech konzervativní vlády Stephena Harpera slibovala zemi učinit více rovnostářskou a otevřenou. Kromě svého mladického elánu, kterým byl sympatický mnoha mladým voličům (a starším voličkám), se Trudeau opíral o odkaz svého otce Pierra, který byl taktéž premiérem země v letech 1968 až 1979 a znovu mezi lety 1980 a 1984. Jenže narozdíl od svého otce, který se řídil heslem „rozum před vášní”, Trudeau v úřadu víc než státníka připomínal aktivistu. Už coby vůdce opozice nechvalně proslul prohlášením, že členové parlamentní Liberální strany musí ve všech případech hlasovat pro právo na potrat pod implicitní pohrůžkou sankcí, čímž popřel nepsané pravidlo, které v systémech vycházejících z anglické parlamentní tradice umožňuje poslancům v otázkách víry či přesvědčení hlasovat proti oficiální politice strany. A je to právě snaha vymoci z celé země příklon k vlastnímu názoru, která se stala typická i pro Trudeauvo působení v premiérském křesle.

Jakoby se Trudeau bál, aby neskončil na špatné straně historie, nevynechal jedinou příležitost jak Kanadu prezentovat coby ráj progresivního liberalismu, bez ohledu na to, zda jeho kroky skutečně prospívaly jejím občanům či zda byly vůbec relevantní. Po celé své působení si dával záležet na tom, aby jeho kabinet obsahoval stejné množství ministrů i ministryň, a upřednostnil tak politickou korektnost před možností mít na každém postu nejkvalitnějšího kandidáta či kandidátku. Naopak bez jakékoliv intervence přihlížel, jak je na kanadských univerzitách postupně potíráno svobodné myšlení a jak je perzekvován každý akademik, který si dovolil kriticky se vyjádřit k otázkám genderu či obecně vzývané mantře o koloniální vině. Otcův maxim pak zcela převrátil, když v roce 2021 nekriticky přijal tvrzení o nálezu masových dětských hrobů na místech bývalých rezidenčních škol pro děti původních obyvatel, což vedlo mimo jiné ke žhářským útokům na církevní objekty. Později se ukázalo, že pro toto tvrzení neexistují pádné důkazy a žádné tělo nebylo nalezeno. To ovšem nezabránilo veřejné moci přijmout narativ o kulturní genocidě a pod pohrůžkou trestního stíhání umlčovat ty, kteří poukazovali na nesrovnalosti kolem údajných nálezů. V hysterické reakci na nepodloženou teorii o systémovém vyvražďování původních obyvatel představila Trudeaova exekutiva návrh zákona Online Harms Bill, který měl mimo jiné zvýšit horní hranici t.č. popírání genocidy na doživotí. Krom toho zákon také výrazně rozšiřuje možnosti trestněprávního postihu nenávistného projevu, aniž by ten byl přesně definován, a v mnoha ohledech spoléhá na subjektivní pocit oběti. Pokud by tak zákon byl schválen, i člověk znalý práva by mohl potenciálně spáchat trestný čin, aniž by o jeho trestnosti vůbec mohl vědět v době spáchání. Ironií osudu je, že právě kritika počínání předchozí konzervativní vlády v oblasti lidských práv byla jednou z věcí, která Trudeaovi dopomohla k mandátu.

U potlačování svobody projevu nicméně Trudeau neskončil. Asi vůbec největší skvrnou na jeho vládnutí byl způsob, kterým se rozhodl vypořádat s hromadnými protesty proti drastickým covidovým nařízením, v rámci takzvaného konvoje svobody — série blokád a protestních jízd napříč Kanadou, za kterou stáli řidiči dálkové dopravy, kteří se bouřili proti exekutivnímu nařízení vyžadujícím očkování nebo čtrnáctidenní karanténu po každém, kdo převážel zboží přes kanadsko-americkou hranici. Je třeba zdůraznit, že protest nebyl útokem proti Kanadskému státu, ale ve své podstatě legitimním vyjádřením nesouhlasu části občanů s vládními nařízeními, která výrazným způsobem omezovala svobodu pohybu a nátlakem obyvatelstvo nutila k očkování vakcínou, která neprošla standardními testovacími procesy. Bez ohledu na to, která ze stran mohla či nemohla mít pravdu, se konflikt odehrál v rámci širšího kontextu diskuze o tom, kam až může v době krize vláda v demokratické společnosti zajít v omezování svobod, které garantuje ústava. Trudeau to ale tak nechápal. S přispěním mnoha médií jeho vláda protestující opakovaně vykreslovala jako nepřátele Kanady, jejichž jednání ohrožuje bezpečnost všech ostatních. 14 února 2024 Trudeau vyhlásil stav nouze ve veřejném pořádku a vláda nouzovým nařízením přinutila finanční instituce zamrazit aktiva osob, jejichž vozy se účastnily protestů. Paradoxem celé situace bylo, že protesty byly z velké části financovány přes crowdfundingové platformy jako například GoFundMe, které slouží k vybírání peněz od širší veřejnosti a které do té doby nepodléhaly regulacím zákona o praní peněz a financování teroristických aktivit. Jedno z nařízení, které vláda během nouzového stavu vydala, právě tyto regulace i o crowdfundingové platformy rozšiřovalo. Během několika dnů tak vláda Justina Trudeau stihla využít legislativní instrument navržený pro řešení krajně kritických situací jako například hromadné rabování k tomu, aby zrychleně, mimo řádný zákonodárný proces vztáhla protiteroristickou legislativu na platformy specificky určené k vybírání prostředků od veřejnosti, a mohla tak zadržet finance, které veřejnost poskytla skupině obyvatel na vyjádření nesouhlasu s vládní politikou.

Kanadský federální soud minulý rok rozhodl, že vyhlášení nouzového stavu bylo nedůvodné a související nařízení porušila Listinu práv a svobod. Přes toto právní zadostiučinění však jednání Trudeauovy vlády zanechává společenskou pachuť, nemluvě o dopadech, které takové zamražení finančních prostředků může mít na budoucí život jedince, zejména s ohledem na důvěru, kterou vzbuzuje u bank. Stejně tak soudní výrok nemůže nahradit škodu, kterou napáchají měsíce či roky ostrakizace na životech zneuctěných profesorů, či psychiatrů a psychologů, kterým byla odebrána licence, protože zpochybňovali rozšířenou praxi pozitivní afirmace jedinců, kteří si myslí, že trpí genderovou dysforií. Za Trudeovy vlády se z Kanady stala země, kde ideologie poráží diskuzi, kde jedinec může být perzekvuován za to, že vyjádří oponentní názor, a kde se o některých věcech prostě nemluví. Společnost jako z pera jeho krajanky, Margaret Atwoodové.