Při sexu v knihovně si roztříštil hlavu

Jsem z poloviny Moravák a jsem na to hrdý. A myslím, že mám na co. Víno od Mikulova, Brno, Olomouc, Beskydy a Praděd – je toho hodně, co mi tam přirostlo k srdci. A také na Moravě se přece narodil Husserl, Freud i Gödel. Tři postavy, které nám dost zamotaly hlavu. Že ne? Freud řešil sex, Husserl v knihovně vymyslel fenomenologii a z Gödela vám bude třeštit hlava. Tak si vezměte jen takovou jeho první větu.

První Gödelova věta o neúplnosti zní: "Nechť T je rekurzivně axiomatizovaná teorie v jazyce aritmetiky obsahující Robinsonovu aritmetiku, taková, že struktura přirozených čísel je jejím modelem. Pak existuje sentence, která není v T dokazatelná ani vyvratitelná."

Síla, ne? Silnější je snad jen slivovice z Vizovic.

Tato věta v prostém jazyce znamená asi to, že každý logický systém je neúplný a tedy racionálními prostředky nedokazatelný. Tedy i matematika.

Co se týče třeba Gödelova teorému, nemyslím si, že by nás promýšlení jeho důsledků na náš každodenní život budilo ze spaní. Je to přece jen logika a matematika, a to lidi jako já, kteří hodně mluví, moc nezajímá. Lépe se povídá o fluiditě pohlaví; toto téma miluji, protože mi připadá naprosto příznačné pro dnešní dobu, která se pokouší zpochybňovat i to, co pokládáme za zcela samozřejmé. Nechci ale primárně polemizovat s genderovými teoriemi, polemizuji s druhem uvažování, které tyto a jim podobné teorie používají. I v relativismu však potřebujeme něco, o co se opřít, pokud chceme vybudovat nějakou teorii. Jak řekl Archimedes: „Dejte mi pevný bod a pohnu Zemí.“ A podle mě konstatování, že sexualita nebo gender jsou fluidní, alespoň pro mě, třese Zemí dost. Vrávorám a hledám něco, čeho se chytnout, abych neupadl. Myslím, že nejsem dogmatik ani puritán, ale s představou fluidity speciálně v této oblasti dost bojuji. Kde jinde hledat pevný bod, o který se tato stavba opírá, než u postmoderních autorů?

Můj postoj k těmto autorům je ambivalentní. Líbí se mi, že nenechají kámen na kameni a vše pěkně rozeberou a transformují – jak alchymisté. Společnost se někdy tváří, že to s námi myslí dobře, a proto potřebujeme lidi jako Derrida, kteří to vezmou z jiného konce a poskytnou jinou perspektivu. Třeba jeho kritika logocentrismu a pojednání o nezastupitelnosti aporie v každodennosti – to mám rád. Kam se na ně hrabe Marx, který nám sice vysvětlil, že společenská nadstavba je druhotná a materiální podmínky primární, ale s tím se dá ještě žít, ne? V posteli se pro mě tím nic nemění. O fluiditě pohlaví jsem schopen mluvit, ale jinak nic. Ani si to nedokážu představit, tedy ani se o to nepokouším. Při své analýze musím předeslat, že jsem ve škole nijak nevynikal a postmodernisty jsem četl dost selektivně a dost pozdě – něco z Lyotarda, Foucaulta, Welsche. Derridu jsem se pokoušel číst, ale to prostě nejde. K výkladu Derridy si raději pustím něco z YouTube. Jedním z největších současných zdrojů inspirace pro otázky genderu je pro mě Judith Butlerová – tady také spíše záznamy jejího vystoupení na YouTube a internet. Zatím jsem neměl v rukou žádnou její publikaci, ale poctivě ji sháním. Když jsem tedy nebyl ve škole příliš dobrý, je namístě otázka, co si to vůbec dovoluji posuzovat takové těžké kalibry. Vždyť to říkám – ta fluidita – to nejsem schopen skousnout. A navíc porozumění textu a jeho interpretace se tvoří dialogem, čtením, reinterpretací – a o tom, jestli se někdo dobře učil nebo ne, se tady nemluví.

Tak tedy postmoderna dekonstruuje, restrukturuje, strukturuje a poststrukturálně analyzuje, kam se podíváš – myslím ty performativní binární protiklady. Taky intertextualizuje, tedy hermeneuticky a to natvrdo. Má velký smysl pro svobodu a pro zábavu, oprášila starý dobrý pojem aporie; s tím se dá užít dost legrace, pokud má čtenář ten správný smysl pro humor. Většinu autorů také dost provokuje představa autority; to je zcela příznačné pro tento druh myšlení – jakákoliv představa autority, nedej bože nějaké skryté, v tomto prostředí působí jako červená barva na býka. Jakákoliv forma disciplíny nebo nějakého řádu je z fenomenologické podstaty poststrukturální epistémé silně podezřelá a většinou si zaslouží velkou dávku morálního opovržení. V této společnosti se toleruje všechno, nebo téměř všechno, ale jakmile někdo začne s tím, že by se mělo po večírku uklidit nedopalky z koberců a prázdné sklenice od vína a tak nějak vše zase uspořádat, ten se potáže se zlou. Skoro mě již dostali na svou stranu. Texty, které tito autoři tvoří, mají však z mého pohledu jednu podezřelou vlastnost – používají semantiku a syntax, aby jim bylo možno alespoň trochu rozumět (Derrida se vymyká i tady), a někdy se mi zdá, že se dokonce i občas uchylují k standardní aristotelské logice podobně jako my běžní smrtelníci. Také nevím nic o tom, že by se výrazně lišili životním stylem, trochu excentričtí to ano, ale kdo si občas nezablbne. Vystudovali prestižní školy, používají auta, cestují letadly, platí platebními kartami a léčí se léky vyvinutými velkými farma firmami. Určitě byli očkováni proti obrně a jiným chorobám, v civilizovaných zemích se to tak dělá. Styl je někdy specifický, ale to mi nevadí; báseň má také jinou podobu než vědecké pojednání a jako forma důstojně konkuruje jiným literárním žánrům. Postmoderní texty však zpochybňují západní racionalitu, kterou snad všichni ještě stále dnes potřebujeme k životu, a to prostředky právě té západní racionality, kterou kritizují.

Když se procházím po Praze a pozoruji domy, tramvaje, mosty, sochy a obchody, dýchám tuto kulturu z plných plic a nemusím přitom ani jít do divadla nebo do galerie. Jsme všichni tak trochu Evropany, ale hlavně jsme Řeky a Římany a mluvíme řecky a latinsky, aniž si to uvědomujeme. "Kyslík" jako pojem mohu teoreticky dekonstruovat donekonečna, ale bez kyslíku nelze existovat déle než 4-6 minut, pak nastává mozková smrt.

Z textu je asi patrné, že zřejmě trpím nějakou formou infantilní úzkosti a mám obavy z důsledků těchto nových pokusů o destrukci doposud celkem dobře fungující verze racionality – i navzdory Gödelovi. Oprávněné širší formě emancipace však nechci stát v cestě – De gustibus non est disputandum. Na mysl se mi ale stále vtírá obsesivní představa, že bez minimální shody na pravidlech diskuse je možné vytvořit jakoukoliv verzi výkladu světa, kdy jednou se provede dekonstrukce tradiční podoby genderu, podruhé dekonstrukce výchovy a pak třeba dekonstrukce dějin. Když přijmu za platné, že je tento postmoderní argumentační aparát správný a že je tak plně a nezvratně prokázáno, že existuje třeba 6 různých pohlaví nebo 1 fluidní, pak už je snadné dopracovat se k tomu, že Ameriku neobjevil ani Kolumbus, ani Vikingové, ale třeba Alexandr Makedonský na svém Bukefalovi. Pokud je to ale jinak, nechám si to rád vysvětlit, možná se mi také udělá jasno, až si seženu Butlerovou. Pro mne je vše, co tu říkám, jen pracovní hypotéza, kterou jsem kdykoliv schopen odvolat, pokud naleznu přesvědčivý důkaz o tom, že vše je jinak. Pokusím se mezitím vypočítat pár příkladů z trigonometrie pro druhý stupeň základních škol, abych se zase trochu srovnal.

Omluva. Za název článku se omlouvám, experimentuji s tématy, které mohou vyvolat největší čtenářský zájem.