Příliš mnoho řevu kvůli veřejnoprávním médiím

Mnoho povyku pro nic. Tímto názvem Shakespearova díla by se asi nejlépe dala zhodnotit celá debata o veřejnoprávních médiích v posledních měsících. Od jara letošního roku jsou média zaplavená titulky o plánovaném zvýšení koncesionářských poplatků. Nikdy bych nevěřil, kolik humbuku dokáže vyvolat budoucnost České televize a Českého rozhlasu. Až s údivem sleduji, jak se společnost dokáže argumentačně porvat o malichernost. Jedna strana už skoro straší zánikem demokracie, zatímco druhá by si pro pár korun za zrušení ČT nechala vyvrtat koleno.

Myslel jsem, že ve veřejné sféře už nic netrumfne zvýšení platů politiků. A ejhle. Zdá se, že pořádný poprask umí vyvolat i zvýšení poplatků za veřejnoprávní média. Podle návrhu by se měly poplatky zvýšit o 15 korun na částku 150 Kč u České televize a o 10 korun na částku 55 Kč u Českého rozhlasu. Celá suma, o kterou se má poplatek zvýšit, mi sice snad nevyjde ani na nákup malého kafé z nádražního automatu, ale stačí zjevně na to, aby způsobila celospolečenské napětí. „Jde přece o princip!“ Hází na mě krvelačné pohledy mí libertariánští přátelé. Upřímně i princip má svoji cenu. Abych řešil princip, muselo by se jednat o daleko vyšší částku než o takovou, která mi dřív vypadne z kapsy, než ji utratím. Taky že lidem o peníze v tomto případě nejde. Ani ten nejchudší Lojza z hospody by se nemohl ohánět strastmi, které mu přivodí nárůst koncesionářských poplatků. Problém je evidentně v něčem v jiném a sice v povaze vysílání ČT a Rozhlasu.

Přiznám se, že sám ČT v posledních letech moc nesleduji. Dokážu ale s klidem rozumět těm, co jsou zvyklí na večerní dávku Událostí a jejich nedělní oběd doprovází Václav Moravec. Stejně tak chápu ty, kteří České televizi ani Rozhlasu nemůžou přijít na jméno. Tak jako jsem schopný kritizovat „kolenovrty“ za blokaci směšných částek za poplatky, tak nevěřícně kroutím hlavou, když slyším, že je ohrožena nezávislost veřejnoprávních médií nebo dokonce celá naše demokracie. Desítky veřejných institucí kvůli vyděšenosti před pár týdny apelovalo na vládu, aby urychleně začala konat. Bára Stárek, ředitelka spolku Díky, že můžem, spojuje výzvu s obranou demokracie a pluralitní společnosti. Spojovat osud demokracie s veřejnoprávními médii je však nesmysl. Jedním z pilířů demokracie je svoboda slova a pluralita médií. Ta vzniká přirozeným vývojem mediálního prostředí. Je důležité, aby žádná státní moc nediktovala médiím, co mají vysílat. Aby státní moc nemohla zrušit média, protože se jim nelíbí jejich obsah vysílání. To dělaly diktátorské režimy jako Hitlerovo Německo nebo komunisté. Veřejnoprávní média ničemu nezabrání. Naopak se ukazuje, že mohou sloužit jako dobrý terč pro jejich odpůrce. Z vysílaní České televize si řada politiků dělá de facto levnou kampaň a nejlépe jsme to viděli na příkladu posledních prezidentských voleb v případě Andreje Babiše. Je to vlastně volební útok zadarmo.

Všimněme si ale ještě jedné podstatné věci. Všichni, ať jsou pro status quo, zestátnění ČT nebo jakýkoliv jiný formát, volají po nezávislosti. Když lidé říkají nezávislí, myslí tím často nestranný nebo neutrální. Obávám se, že tato premisa splnit nejde. Všichni máme nějaký pohled na svět. Nikdo není v tomto smyslu nezávislý. A na redaktorech České televize to jde často znát. Jen se podívejme na jejich účty na sociálních sítích a hned zjistíme, kde jejich ideologické pozice stojí. Já bych jim to ani nevyčítal. Člověk nemůže existovat bez názorů. Daleko horší je však snaha předstírat nezávislost. Problém mnohých redaktorů ČT je v tom, že předstírají svoji nestrannost. Přitom způsob, jakým vedou s různými politiky dialog, a jak dělají své reportáže, ukazuje na jejich místo. Zatímco očekávaný výsledek jejich práce má být informování veřejnosti, dostáváme akorát společnost rozdělenou na jejich milovníky a odpůrce.

Podle informací nakonec vláda chystanou změnu do konce roku nestihne. Živá debata o osudu ČT a Rozhlasu nás však zřejmě bude pronásledovat i nadále.