Proč je „kritické myšlení“ slepá ulička? Protože stojí na chybných předpokladech

Minule jsem se zamýšlel nad nedostatečností dnes tak populárního „kritického myšlení“ (v simplistické a karikované podobě, proto ty uvozovky), coby návodu na to, jak se orientovat ve změti informací na internetu. To zamyšlení mohlo vyznít pesimisticky, a tak jsem na konci slíbil, že se k tématu ještě vrátím. Než ale přijdu s vlastním receptem na informační přehlcenost, myslím, že si „kritické myšlení“ žádá ještě jedno zamyšlení.

Moje kritika totiž byla spíše útržkovitá než principiální. Hlavní problém „kritického myšlení“ není ani tak jeho detailní skladba (tedy různé návody jak na práci s informacemi), jako spíše celý narativ, jehož je „kritické myšlení“ součástí, a celý problém, na nějž je domnělým lékem. Jak se vůbec stalo, že „kritické myšlení“ rezonuje společností coby důležité téma? Když ještě před 20 lety toto slovní spojení skoro nikdo nepoužíval?

Domnívám se, že odpověď je v následujícím souboru předpokladů o realitě. Pokud těmto předpokladům věříme — protože to opravdu jsou jen předpoklady a nikoliv fakta — pak se nám „kritické myšlení“ může zdát být dobrým nápadem.

1. Záplava informací na internetu je reálný celospolečenský problém. Lidé jsou často protichůdnými informacemi zmateni.

2. Většina lidí nemá na to, aby záplavu informací sama zvládla. Výjimkou jsou vysokoškoláci z velkých měst, mladšího či středního věku. Zbytek populace je třeba je systematicky vzdělávat v tom, jak s informacemi nakládat, aby nepropadl různým dezinformacím a konspiracím.

3. Ještě větším problémem jsou účelové dezinformace, hoaxy a fake news podporované AI algoritmy. Zejména, ale nejen, protože jsou součástí informační války západu proti Rusku a Číně. A pak také proto, že se na nich dá parádně vydělat.

4. U většiny témat — od klimatické změny, až po účinnost covidových vakcín — existuje jasná pravda, kterou je možno vypátrat, ověřit a pak šířit. V kontrastu s touto pravdou pak vyvstává lež, jejímuž šíření je třeba bránit.

5. Rozeznat pravdu od lži je možné pomocí vybroušeného rozumu. Zejména jsou k tomu užitečné znalosti statistických metod, porozumění vědeckým metodám výzkumu a základní přehled o kognitivních klamech, kterým lidé podléhají.

Já s většinou těchto východisek nesouhlasím, respektive si myslím, že si zaslouží obšírnější rozbor. Pojďme se tedy do něj pustit.

Ad 1: Záplava informací na internetu je stejně tak problém, jako příležitost

Záplava informací na internetu je stejně tak problém, jako příležitost. Ta příležitost je dokonce dvojí: moci přistupovat k informacím dříve nedostupným a moci svobodně tvořit obsah a šířit ho.

Nikdy předtím neměli lidé celého světa možnost poslouchat zdarma přednášky špičkových odborníků v podstatě na cokoliv, včetně jejich vzájemných diskusí, v nichž je vidět, jak složitá mnohá témata jsou (a kde je dnes hranice vědeckého poznání). A jak se ani lidé, kteří něco studují celý svůj život, navzájem neshodnou. Navíc s internetem skončil monopol na vytváření obsahu a šíření informací, které měly velké deníky, spisovatelé a rádiové či televizní společnosti, takže dnes může tvořit a šířit své názory kdokoliv. Někdejší informační monopol padl, máme tu (relativně) otevřený informační trh. To sice může mást část společnosti, která potřebuje žít v jednoduchém, černobílém světě, ale zároveň je to ohromná růstová šance pro ty, kteří touží si udělat skutečně nezávislý názor sami. A skrze sdílení svých myšlenek v tomtéž pomoci druhým. Nikdy předtím nebylo možné zcela odignorovat záplavu prefabrikovaných zpráv z domácích masmédií, a poskládat si vlastní newsfeed třeba ze zpráv amerických, německých, ruských a čínských. A to jak mejnstrýmových, tak alternativních, včetně výplodů různých amatérských pisálků. Tím spíš, že dnes jsou již k dispozici velmi dobré strojové překladače.

Jinými slovy, záplava informací sama o sobě nejenže v lidech podněcuje jejich samostatnost, ale svým způsobem je tlačí k psychickému zrání. Samotný fakt, že je tato záplava jednostranně vnímána a prezentována jako problém, spíše než jako příležitost, je ve skutečnosti jen dokladem omezenosti myšlení těch, kteří tento názor šíří.

Ad 2: Zralí lidé si se záplavou informací hravě poradí. Zralost není věk, ale s věkem spíše roste než klesá.

Ano, pro mnoho lidí je informační záplava výzva. Když někdo prožil většinu svého života v době, kdy mediálnímu prostoru vládla ČT a Rudé právo, může si v dnešní multivrstevnaté a post-faktické době připadat ztracený. Stejně jako někdo, kdo nikdy nezabrousil za hranice Novinek a iRozhlasu.

Není ale ani náhodou pravda, že by pojistkou proti ztrátě půdy pod nohama bylo vysokoškolské vzdělání a digitální obratnost vlastní mladé generaci. A stejně tak není pravda ani to, že by vyšší věk automaticky znamenal vyšší bezradnost. To, do jaké míry člověk zvládá informační záplavu (a to, do jaké míry ji dokáže využít jako příležitost, spíše, než aby se jí cítil zmaten), závisí především na jeho zralosti. Mladou generaci dnes formují plejády influencerů, kteří sice mají názor na kde co a nestydí se ho křičet do světa, ale jejichž rozhled není o nic větší, než rozhled někdejších komunistických novinářů; spíše naopak. Zároveň se nic nezměnilo na tom, že vysoká škola vychovává fach-idioty, kteří sice jsou odborně na výši, ale kterým chybí rozhled a životní zkušenosti. Jen teď mají mladí vyšší sebevědomí, takže svoji neznalost lépe maskují.

Mezi mladými stejně jako seniory vidíme oběti propagandy a stupidní ovce, stejně jako lidi moudré, uvažující v souvislostech nebo aspoň lidi zvídavé a kladoucí si otázky. Mrkněme třeba na průměrný věk lidí, kteří byli za covidu spíše zdrženlivější vůči rychlokvašeným covidovým vakcínám, a srovnejme ho s průměrným věkem lidí, kteří je „nakoupili i s chlupama“. Velké rozdíly nenajdeme: Jaroslav Turánek, Jiří Beran a Jan Hnízdil jsou zhruba stejná generace jako Milan Kubek, Jan Konvalinka a Jaroslav Flégr.

Věk nehraje klíčovou roli ani v tvorbě digitálního obsahu. Youtube sice pořád vévodí lehce ulítlí mlaďoši formátu MrBeast (116 miliónů sledujících na Youtube) a PewDiePie (111 miliónů), ale měřeno počtem followerů by se do první stovky influencerů v pohodě proboxoval i známý 55-tiletý podcaster Joe Rogan (13 milionů), který natáčí 3-4hodinové, needitované, důvěrné rozhovory s mnoha osobnostmi vědy a sportu. A např. v Kanadě je na 22. místě 60-tiletý Jordan Peterson, klinický psycholog a jeden z nejvlivnějších západních intelektuálů.

Jinými slovy, měli bychom opustit narativ, že mladá generace je v práci s informacemi na koni a stará ztrácí dech. Není to pravda, je to velmi individuální.

Ad 3: Nebezpečnost dezinformací a fake news se účelově přehání. AI nám stejně tak pomáhá, jako škodí.

Nebezpečnost dezinformací a fake news je velmi obtížné podložit fakty. Ano, existují studie, které ukazují, že vybájené a emocionálně zabarvené zprávy se na sociálních sítích šíří rychleji a mají větší dosah. Ale to samo o sobě ještě nic neznamená. Chleba se láme teprve tam, kde dezinformace reálně mění uvažování a chování lidí. A to je mnohem těžší než motivovat někoho k ojajkování fejku. Čím dál tím častěji se navíc ukazuje, že údajné dezinformační kauzy se ve skutečnosti velmi blížily pravdě, zatímco údajně ověřené informace se ukázaly úplně lichými. Připomeňme si celý balík později potvrzených „dezinformací“ o Covidu, falešný poprask okolo údajného ruského ovlivňování prezidenských voleb v USA nebo údajnou dezinformaci o notebooku Huntera Bidena, která byla pravdivá, a kterou zametl pod koberec Twitter pod tlakem CIA.

Ve světle těchto kauz je těžké vnímat celý povyk okolo dezinformací jinak než jako účelovou kampaň, jejímž cílem je rozdělit společnost, omezit svobodu projevu a dát vydělat fact-checkingovým a vzdělávacím neziskovkám. Pokud jde o hybridní válku s Ruskem, osobně se domnívám, že je vysoce nadsazovaná z podobných důvodů. Nejde o to, jestli se Ruska obávám, či ne. Stačí si srovnat v hlavě, jakou soft-power disponuje v Evropě Rusko a jakou USA, kdo z velmocí vlastní média a sociální sítě, abychom dospěli k závěru, že Rusko tahá v informační válce se západem za mnohonásobně kratší konec. O Číně ani nemluvě; ta byla vždy spíše velmocí sama pro sebe, než aby aspirovala na roli globálního hegemona, natož aby se přímo zabývala malinkatým českým rybníčkem. A vydávat jakoukoliv zprávu kritickou k EU, NATO nebo naší vládě za důkaz šíření (pro)-ruských narativů je tak laciné, že to snad ani nestojí za komentář. Korelace přeci není kauzalita ;-).

A pak tu máme ony zlotřilé AI algoritmy, které fake news a dezinfo množí čili amplifikují. Jenže tyhle algoritmy nejsou nějaké nadosobní zlo, které nás neodvratně směřuje směrem ke lživým informacím, jak zarytí bojovníci proti dezinfo rádi tvrdí. Tyhle algoritmy nám prostě servírují více toho, co máme rádi. Stačí se na YouTube podívat na pár videí o domácím cvičení a další jim podobná vás budou pronásledovat několik týdnů; stačí tamtéž zabrousit do filosofické diskuse o podstatě vědomí a AI vás neomylně nasměruje k přednáškám a diskusím těch nejlepších myslitelů na Zemi. Jinými slovy, AI má potenciál nám otevřít svět prestižních univerzit, o kterém mohly dřívější generace jen snít. Nebo nás zavalit vyšpulenými zadečky rádoby hvězdiček a tlemícími se jůtůbery. Je to jen na nás.

A teď k tomu, že fake news a dezinfo jsou primárně šířeny placenými trolly. Já si myslím, že je to jen další fáma. Jasně, existují čítankové případy, jako např. donekonečna rozmazávaná trollí farma v Makedonii. Ale kolik takových případů je? Vzhledem k tomu, že samotný pojem dezinfa je gumový až hanba, je těžké to vůbec nějak měřit. Ovšem ani u toho, co se nějakou dobu považovalo za dezinformace, placení trollové zjevně nehráli žádnou významnou roli. Vezměme si třeba ty dnes již překonané dezinfo o covidu. Hlavními šiřiteli těchto dnes již potvrzených „dezinformací“ v ČR byli konkrétní lékaři, biologové a další odborníci z oboru medicíny (Jiří Beran, Soňa Peková, Jaroslav Turánek, Jan Hnízdil, Vladimír Čížek, aj.), sdružení SMIS (Tomáš Fürst, Hana Zelená, Zuzana Krátká, aj.) a portál Zdravé fórum Honzy Tománka. S mnoha zmíněnými se osobně znám, a tak vím, že to rozhodně nedělali kvůli zisku. Podobná je situace s tzv. dezinformačními weby. S redaktory dvou těchto webů jsem osobně mluvil a na zisky se jich ptal. Oba se shodovali, že zisk z toho mají malý, pokud vůbec nějaký. Naopak, občas provoz webu dotují ze svého. Takže se obávám, že pověra o klíčové roli placených trollů je důsledkem psychologické projekce: lidé zaměstnaní „prověřováním faktů“ (a placení státem nebo z bůhvíjakých zahraničních fondů) si prostě neumí představit, že by na opačné straně barikády mohl stát někdo, kdo něco píše a šíří nezištně. Potvrzuje to i moje osobní zkušenost — sám jsem byl z placeného trollingu několikrát osočen. Inu čistému vše čisté, špinavému vše špinavé.

Ad 4: Většina věcí není jednoduchá, ale naopak složitá

Většina věcí není černobílá, ale naopak pekelně složitá. A čím hlouběji jdeme, tím ta složitost narůstá. Přesně z toho důvodu jsou skuteční odborníci ve svých vyjádřeních velmi opatrní. Skuteční odborníci si také uvědomují, že většinu toho nevíme a vědět nikdy nebudeme. Kdykoliv se v historii vědecká komunita v nějakém oboru dostala do stavu, kdy pyšně vyhlašovala, že už vše podstatné bylo vyzkoumáno, přišla nějaká změna paradigmatu, která dosavadní teorie postavila na hlavu. Kdo z laiků kupříkladu tuší, že existují renomovaní vědci, kteří upozorňují na vážné nedostatky teorie choroboplodných zárodků (anglicky germ theory) a kteří zpochybňují samotnou existenci virů? Kdo si dal práci zjistit, jak to v detailu bylo s celou tou kontroverzí ohledně očkování a autismu, kterou započal Andrew J. Wakefield? Kdo ví, že v Darwinově teorii evoluce jsou díry, jako hrom? Kdo ví, že se vlastně neví, jak funguje paměť (která rozhodně nemůže být uložena v nějakých chemických paměťových stopách v mozku)? Kdo ví, že během času se mění způsob, jakým krystalizují chemické látky, některé typy krystalů jsou nenávratně ztraceny a nikdo moc nechápe proč? Takových témat je spoustu. A to jsme prosím u tzv. tvrdých věd. V měkkých vědách, jako je historie, sociologie nebo psychologie, je situace ještě o řád složitější. Zde o nějaké pravdě s velkým P nemůže být vůbec řeč; vše, co existuje, jsou jen opatrné interpretace prozatímních faktů. Jeden nález ztraceného dokumentu někde v zaprášeném archivu může postavit dosavadní závěry na hlavu. O vědě, která odděluje ostrým řezem pravdu od lži, prostě sní jen potomci někdejších inkvizitorů.

Celá slavná Occamova břitva navíc u složitých systémů nefunguje, naopak vede ke stupidně zjednodušeným závěrům. Pusťte se s Occamovou břitvou do obecné teorie relativity a dostanete Newtonovu mechaniku, pusťte se s ní do léčby horečky a skončíte u pouštění žilou.

Co z toho plyne pro praxi? Že většina fact-checkingu si na ověřování jen více či méně hraje. Ověřovat lze jen parciální maličkosti a nepodstatné detaily. Tzn. jestli na fotce z Vrbětic je to, či ono; jestli je výrok z papežovy encykliky přeložen precizně nebo zavádějícně apod. Co ale ani v nejmenším nelze fact-checkovat, jsou interpretace, ze kterých se pak odvíjejí teorie. Tady žádná pravda a lež neexistuje. Interpretace jsou poplatné kontextům a protože fact-checkeři jsou typicky uvězněni v jediném z možných kontextů, kontextu neoliberálním, vychází jim — naprosto pochopitelně — že vše ostatní je „lež“. Vůbec jim nedochází, nejen, že kontextů je víc, ale že jsou kontexty užší (=stupidnější) a kontexty rozsáhlejší (=více inkluzivní a více vysvětlující).

Lidi prostě není třeba vzdělávat v tom, jak poznat (jednoduchou) pravdu od (jednoduché) lži. To je tragický omyl. Lidi je třeba vzdělávat v tom, že hledání pravdy je nekonečné a nejistota spojená s poznáváním světa přirozená. A je třeba je učit, jak takovou nejistotu unést a profitovat z ní.

Ad 5: Rozum je nerozumně přeceňován

Kdokoliv z kognitivních vědců a psychologů vám potvrdí, že náš rozum je jen taková malá porce šlehačky na velkém dortu plazího a savčího mozku (tj. instinktů a emocí). Na to, jak a podle čeho se rozhodujeme, mají určující vliv naše podvědomé vzorce. Tyto vzorce se vytvářejí v dětství a nelze je lehce změnit studiem čehokoliv. Mění se prožitkem, zkušeností a vhledem. Proto je např. u psychoterapeutů tak důležitý sebe-zkušenostní výcvik, nejen studium psychologie.

Jinými slovy můžeme klidně zavést do škol celý semestr studia kognitivních klamů a nezměníme tím vůbec nic. V lepším případě to studenti zapomenou, stejně jako nudný dějepis. V horším případě to začnou používat jako beranidlo na své názorové oponenty. V nejhorším z možných případů se to stane celospolečenskou normou tlačenou politickými neziskovkami, čímž ovšem společnost nezmoudří, jak si nadšení propagátoři kritického myšlení do škol myslí, jen nabyde falešné sebevědomí. Jiné kafe by bylo, kdybychom dokázali mladým lidem zprostředkovat přímý zážitek toho, jak moc se lidé mohou mýlit. A jak moc to bolí. A jak mimořádně obtížné je se před tím uchránit. Přesně o to by se mělo podle mého soudu vzdělání mladých snažit, pokud jim opravdu chceme zvýšit informační gramotnost.

Závěr

Co nám z tohoto rozboru vyplývá?

Pokud mám pravdu, pak je „kritické myšlení“ zkratkovitým lékem na problém, který vnímají plus minus jen ti, kdož tento lék propagují. Problém s informační přehlceností není — stejně jako jiné složité problémy — řešitelný ze stejné úrovně vědomí, ve které vzniká. Když postoupíme o úroveň výše, to, co vypadalo jako problém, se stane příležitostí. V záplavě informací si najednou přijdeme jako ryba ve vodě a budeme se divit, co ti ostatní vůbec řeší :-)

Pokud mám pravdu, pak je také propagace „kritického myšlení“ a tlak na jeho zavedení do škol jen další strategií ve všudypřítomné informační válce, kterou ovšem nevedeme s Ruskem, ale kterou vede elitářská (ale nepříliš moudrá) část naší společnosti pro jinak smýšlejícím občanům. Podobně jako potlačování údajných dezinformací, cenzura na sociálních sítích a ideologicky předpojatý fact-checking. Nedopusťme, aby se tato novodobá móda rozšířila ve velkém do škol. Mohlo by se nám stát, že se pak se svými dětmi už vůbec nedomluvíme.