Rok 1627: Konec České stavovské monarchie a vznik dědičné Habsburské monarchie
Doba temna
Rok 1627 znamenal klíčový zlom v dějinách českých zemí. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře (1620) a následné tvrdé rekatolizaci přišel císař Ferdinand II. Habsburský s dalším krokem, který zásadně změnil postavení Čech v rámci habsburské říše. Nové Obnovené zřízení zemské, vydané v roce 1627 (pro Moravu 1628), zrušilo zbytky stavovské samosprávy a přeměnilo České království na dědičnou monarchii Habsburků.
Před rokem 1627 byla Česká stavovská monarchie založena na rovnováze mezi panovníkem a šlechtou. Český král byl sice hlavou země, ale jeho moc byla omezena stavovskými privilegii. Král byl volen českými stavy, tedy šlechtou a pražským měšťanstvem, a musel respektovat jejich práva. Po Bílé hoře se ale Habsburkové rozhodli tuto mocenskou rovnováhu zničit. Obnovené zřízení zemské zavedlo následující změny:
Český trůn se stal dědičným v rodu Habsburků - což znamenalo konec možnosti volby českého krále.
Katolická víra byla jediným povoleným náboženstvím - čímž skončila náboženská tolerance platná od Rudolfova majestátu (1609).
Císař posílil svou absolutní moc - ztráta stavovských práv vedla k tomu, že šlechta už neměla možnost ovlivňovat vládnutí jako dříve.
Němčina se dostala na úroveň češtiny jako úřední jazyk, což byl první krok k postupné germanizaci českých zemí. Tato změna měla dalekosáhlé důsledky pro budoucnost Čech, Moravy a Slezska:
Konec české politické samostatnosti – Česká koruna se stala pevným článkem habsburského soustátí (až 50% konfiskací statků šlechty).
Posílení absolutismu – šlechta ztratila možnost významně ovlivňovat politiku.
Rekatolizace a emigrace – protestantská šlechta a měšťané buď konvertovali ke katolicismu, nebo museli opustit zemi (až 25% obyvatel v čele s Komenským). Tím Čechy přišly o významnou část vzdělané elity.
Jazyková proměna – rostoucí vliv němčiny oslaboval postavení češtiny, která se dostala do ústraní až do obrození v 19. století. Obnovené zřízení zemské z let 1627–1628 znamenalo definitivní konec české stavovské monarchie a přeměnilo české země v pevnou součást dědičné Habsburské monarchie. Tento akt byl jedním z klíčových milníků, který přispěl k postupné ztrátě české suverenity a upevnění absolutistické vlády Habsburků, jež trvala až do roku 1918.
