Soumrak Západní říše, anebo svítání?
Západ Západu
Svět, jak ho známe, se mění. Západní říše, dlouho považovaná za neotřesitelný pilíř světového řádu, nyní čelí dosud nevídané krizi. Co když všechna ta červená čísla na obrazovkách znamenají víc než jen dočasný výkyv? Čekají nás příšery, zázraky anebo od všeho trochu? Krátké zamyšlení o konci jedné éry a nejistých konturách té příští. Západ se mění před našima očima – a my nejenom můžeme být u toho, ale ani nám nic jiného nezbyde.
Západní říše už není tak mocná jako dříve. Není to tajemství. Všichni to vědí. Ale nikdo o tom moc nemluví. Proč taky? Změnilo by to snad něco?
Prezident se objevil. Nečekaně. Jako přírodní úkaz. Ví, že už toho nemá mnoho před sebou. Ale věří, že může zanechat v dějinách stopu. Snad dokonce odkaz. Jeho předchůdce byl nahý. Tvrdili, že měl nádherné šaty. Všichni kývali. On ne.
Je pondělí. Na obrazovkách burz svítí samá červená čísla. Státní dluh Západní říše dosáhl absurdních výšin, stejně jako ceny zlata. Úroky z dluhu spolykají víc peněz než armáda.
„Jsme v pytli,“ řekne ministr financí na uzavřené schůzi. „Pokud se nám nepovede to rychle zastavit, přijde bankrot.“ Nikdo neprotestuje.
Prezident nechápe ekonomické teorie. Ani ho moc nezajímají. Ale je zvyklý počítat peníze. A moc dobře ví, jak vypadá bankrot. A také cítí, že vítr už fouká ze severu. Začne tím, že jde rovnou na věc. Za tři měsíce změní víc než jeho předchůdci za mnoho let. Také ví, že nemá moc času, pokud chce něčeho dosáhnout. Rok, dva? To stačí. Začne tím, že mluví o slonech, kteří už dávno jsou v místnosti. Ukazuje ho jednoho po druhém. Mluví spatra. A mluví hodně.
„Takhle to nemůže pokračovat,“ oznámí na tiskové konferenci. Analytici jsou v šoku. Část veřejnosti tleská, část oněmí hrůzou.
Svět se dává do pohybu. Nikdo neví, co to přinese. Pohyb je zatím pomalý. Většina vyčkává, co přijde. Málokdo chce udělat první tah. Někteří ale využívají situace. Na místech, kam není moc vidět, se už překreslují mapy.
Starý profesor dějepisu sedí v baru. „Vzestup a pád,“ vysvětluje barmanovi. „Přírodní zákon. Neexistuje věčná říše.“
Barman jen tupě přikyvuje. Souhlasí? Nesouhlasí? Ne. Je mu to jedno. Nezajímá ho to. Natočí další pivo.
Jsme na přelomu. Starý svět vyhasíná. Nový ještě ani není vidět. V mezerách dějin se většinou rodí příšery. I zázraky.
Co bude se Západní říší? Kdo převezme žezlo? Nebo žádné nebude?
Jeden věk končí. Jako všechno před ním. Co bude dál? Copak to víme...
Ano, víme, po soumraku přijde noc. A potom zase nové ráno. Až do posledního dne světa.
