Tyjátr kolem České pošty

Současné tanečky kolem České pošty jsou projevem dlouhodobé impotence státu, potažmo vlády či v tomto případě ministerstva vnitra, pod které tento podnik spadá, věcně a racionálně řešit různé situace, spojené jak s prosazením konkrétních projektů či opatření (např. daňová, důchodová či zdravotní reforma), tak se zajišťováním fungování veřejných služeb jako je tomu právě v případě České pošty.

Celá kauza, která teď spadla z nebe, má několik rovin.

Tou první a nejdůležitější je, že Česká pošta je nástrojem, pomocí kterého má stát zajišťovat jednu z mnoha funkcí podobně jako to dělá v případě sítě katastrálních úřadů, úřadů práce, státem vlastněných zdravotnických zařízení a řady dalších činností.

Velmi jednoduše a srozumitelně to vyjádřil ve včerejším pořadu 360° na CNN Prima News bývalý ministr vnitra Martin Pecina když řekl, že nechápe celé to pozdvižení, protože povinností státu je zajišťovat veřejné služby, do kterých spadá i Česká pošta a z podstaty věci vyplývá, že veřejné služby v drtivé většině případů nejsou a nemohou být ziskové.

Druhou rovinou je, že žádný z dosavadních managementů České pošty nebyl schopen provést věcnou výchozí analýzu a na jejím základě zpracovat dlouhodobější koncepci promyšleného rozvoje České pošty směrem k modernímu a racionálně strukturovanému subjektu, poskytujícímu efektivně a kvalitně služby, po kterých je poptávka, za těch nejlepších možných podmínek, ovšem s vědomím, že se stále jedná o služby veřejné a nikoliv komerční.

Minimálně stejný podíl na současném tristním stavu má ovšem i ministerstvo vnitra jako zřizovatel, které není schopno motivovat a přinutit management k plnění takového úkolu. Místo toho čas od času vyhodí generálního ředitele, najme nového a celá situace se s většími či kratšími odstupy opakuje. Což jen dokazuje pravdivost Einsteinovy věty, že „Opakovat stále stejné postupy v očekávání jiných výsledků je znakem šílenství“.

Třetí rovina, nepochybně poněkud spekulativní, může souviset s úvahami zbavit se problému případnou privatizací části České pošty na základě stále opakované mantry, že pouze soukromý vlastník dokáže dělat věci efektivně a ziskově. Pofidérnost takového přístupu netřeba rozvádět, protože po čase se jeho důsledky vrátí jako bumerang zpět na bedra státu v mnohem horší podobě a s vyššími náklady. Nemluvě o prošustrovaném sociálním kapitálu v podobě výrazného poklesu důvěry veřejnosti ve schopnost státu zajištovat běžné fungování základních veřejných služeb.

Pokud by v ministerském křesle seděl člověk nadaný schopností používat zdravý rozum, velmi rychle by došel k závěru, že pro stabilizaci České pošty je třeba její provoz zefektivnit, rozumně a zdůvodněně optimalizovat a připůsobit 21. století a zároveň zajistit stabilní a předvídatelné každoroční financování jejího provozu jako veřejné služby. Nic víc, nic míň.

Ovšem namísto racionálního postupu, tedy angažovat konečně někoho klidně i ze zahraničí, s prokazatelnými výsledky v oblasti restrukturalizace tohoto segmentu, a společně připravit smysluplný projekt při zachování efektivní veřejné služby v rozsahu, který bude předem projednán s místními samosprávami a bude tedy respektovat místní podmínky, se současný management, za zjevně tichého souhlasu ministra Rakušana, rozhodl pro šílené, tupé, naprosto nepřipravené a neodůvodněné plošné likvidování poboček ve snaze dosáhnout rychlého řešení.

Francouzský novinář Fréderic Bastiat se možná díval do křišťálové koule když v r. 1850 ve své eseji s názvem "To, co je vidět a to, co není vidět" napsal: "Špatné rozhodnutí se zabývá pouze tím, co je vidět, dobré rozhodnutí bere v potaz i to, co není vidět".