Ústavní soud mi dal šanci na odškodnění za roušky

O co šlo

Po soudech jsem chtěla, aby ministerstvu zdravotnictví přikázaly nahradit mi nemajetkovou újmu, která vznikla kvůli tomu, že ministerstvo nařizovalo nošení roušek, a to tak neuměle, že jeho opatření nebylo schopno obstát v soudním přezkumu (šlo o jedno z řady zrušených, tudíž nezákonných opatření).

Problém byl ale v tom, že než jsem stihla sama napadnout opatření u soudu, udělal to za mne jiný nespokojený občan a opatření bylo k jeho návrhu zrušeno. Já už ho napadnout nijak nemohla. Když jsem pak chtěla za nezákonné opatření odškodnění, soud prvostupňový i odvolací s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěly k závěru, že když jsem sama nepodala návrh na zrušení opatření (byť jsem ani nemohla), jsem patrně padlá na hlavu, když čekám, že bych mohla mít nárok na nějakou náhradu za všechny ty nezákonnosti.

Soudy zkrátka trvaly na tom, že o nějakém plošném odškodňování nemůže být ani řeči. Stejně se na věc dívalo i ministerstvo zdravotnictví. To omílalo na svou obhajobu starou písničku, že bylo třeba kvůli nepředvídatelné přírodní události ohrožující obyvatelstvo České republiky rychle reagovat ve prospěch celé společnosti, pročež je odškodňování za nějakou tu nepatrnou chybku úředníků nesmysl.

Ústavní soud mi vyhověl

Docela mne překvapilo, že mi Ústavní soud vyhověl a ještě navrch s ucházející argumentací. Ta je použitelná pro snahy o odškodnění v situacích, kdy by se stát zase skrze nějaká "huráopatření" nezákonně montoval do lidských práv a tvrdil přitom, že to dělá pro obecné blaho kvůli nepředvídatelné a neočekávatelné vis maior. Takovou vyšší mocí, v důsledku které stát může řádit jak černá ruka a občané mají právo mlčet, může být kde co: větší než malé množství nějaké chemické sloučeniny, válka s mloky, invaze mimozemšťanů, spad radioaktivních masožravých sarančat či jiná rána egyptská + cokoliv, co vás napadne v nejdivočejším snu.

Proto si považujme toho, co Pavlovi soudci pravili (asi jsou vážne lepší, než jejich Zemanovi předchodci, jak se říká): "Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má právo na náhradu škody každý, komu byla způsobena nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem… standard přezkumu… nemůže být v případě opatření obecné povahy nižší než u individuálních správních aktů… Právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny tak nelze podmiňovat vyčerpáním opravných prostředků, které by nemohly vést k účinné nápravě nebo by mohly vést ke zhoršení právního postavení jednotlivce… Bezmezné trvání na vyčerpání prostředku ochrany svých práv by pak znamenalo vyloučení nároku i u těchto osob, ačkoliv ty již v zákonem stanovených lhůtách opatření obecné povahy napadnout nemohly.“

Zvláštní a zajímavé, že? Když o celé této odškodňovací anabázi, která zdaleka není u konce a dostává se zpět k obecným soudům (čili to ještě může skončit všelijak), znovu přemýšlím, říkám si, že právo je patrně ta nejklikatější a nejméně jistá cesta ke spravedlnosti.

Naděje fakt umírá poslední (kupodivu)

Tak vidíte. Když už jsem si říkala, že jsme to já i David s covidem pořádně projeli a že se nám po právní stránce vlastně vůbec nic nepodařilo, ukáže se, že třeba ne. Osobně si z toho beru jedno poučení - když budu něco dělat pro klienty v rámci své práce pro Aktivního vlastníka, nebudu jim nikdy říkat, že je to s jejich pozemky v územním plánu vypadá bledě a že nevidím moc šancí na úspěch. Evidentně to vždycky nějakým záhadným způsobem může dospět k dobrému konci, který nečekáte.

O kauze si můžete přečíst víc na stránkách advokátní kanceláře, která případ zastupovala, nebo na webu Česká justice.