Zbytečně nafouknutý incident z tramvaje číslo sedm

Bohužel politicko-národnostní rozměr tomu dodal i sám syn napadeného muže výrokem pro zprávy na Seznamu: „Teď už stačí jen mluvit ukrajinsky nebo rusky na ulici a můžete dostat. Může se to stát komukoliv.“ Chtěla bych pana syna na dálku ujistit, že dlouhé roky jezdím veřejnou dopravou po celé České republice a v životě jsem nezaznamenala slovní či fyzické ataky kvůli tomu, že by někdo nemluvil česky. Navíc bych v takové situaci byla první, kdo by zasáhl. Proto zcela odmítám kolektivní vinu, kterou se nám snaží potomek napadeného podsunout. Já sama se k druhým chovám slušně a to samé očekávám i od nich.

Před časem jsem zažila na veterině zvláštní rozepři. Přiběhla tam paní s tím, že v autě přivezla umírajícího psa a začala se s jinou paní u vchodu dost nevybíravě strkat. Asi jsem měla vytáhnout mobil, celé to natočit a dát na Facebook. Proč bych to ale dělala? Majitelka psa byla v absolutním stresu a ta druhá chtěla dodržovat pravidla. Chápala jsem v tu chvíli obě strany, přesto se to podle mě fyzicky řešit rozhodně nemělo. Ovšem právě ten lehce násilný podtext celou čekárnu naprosto paralyzoval a nikdo se nezvedl, aby majitelku psa od druhé paní odtrhnul.

Něco podobného se možná přihodilo i lidem v tramvaji, kde se ten konflikt odehrál. Jde o jakousi psychologii přihlížejícího davu.

Nedávno jsem cestovala Pendolinem do Olomouce a ve vagónu jela maminka se svými třemi ratolestmi, u nichž uplatňovala respektující výchovu. Snažila se jim vše trpělivě vysvětlovat, což vůbec nezabíralo. Tudíž dítka opravdu nesnesitelně řvala, lítala po celém vlaku a nakonec se jeden synek rozhodl bavit se tím, že bude běhat v uličce a schválně narážet do sedících. To už jsem nevydržela a klidně jsem ho požádala, aby toho nechal. Bohužel nikdo jiný maminku nepoprosil o to, aby své potomky trochu uklidnila, přestože se kvůli nim jeden pán přestěhoval na konec vozu.

Podobnou maminku jsem potkala i ve vlaku z Pardubic, to si zas chlapeček vybral mou nohu k intenzivnímu okopávání. Když jsem mu sdělila, ať mě přestane kopat do holeně, jeho stvořitelka mě málem zavraždila.

Mám děti ráda, ale nevidím důvod, proč se stát v uvedených příkladech terčem jejich pošťuchování. Ať si to praktikují na svých blízkých. A pokud to nezvládají, asi mají jezdit spíše autem nebo taxíkem. Řád i povinnosti platí pro všechny stejně. Zmíněná paní Manziuková by s mým názorem určitě nesouhlasila, protože rodiče obhajuje slovy: „Ne vždy se malému dítěti hned podaří vysvětlit pravidla.“ Já se jí hluboce omlouvám, ale to, co do svého potomstva vloží, to tam najde, což jsem si potvrdila během dlouholeté pedagogické praxe.

V dopravě se však často neumí chovat ani dospělí. Už se mi několikrát přihodilo, že jsem jela s jedinci, kteří celou hodinu v autobuse do Prahy poslouchali orientální hudbu a ještě velice nahlas. Na slušné prosby v angličtině (ani v češtině) nereagovali. Případně ten poslech střídali s dlouhými telefonáty. Expertkou na toto chování byla jedna paní středního věku. Na mé žádosti reagovala dost arogantně. Tudíž pořád dokola volala na všechny strany a pouštěla expresivní diskotéku. Nicméně se jí to nakonec vrátilo.

Jednou jsem se totiž vracela domů posledním vlakem. V Ústí byla mimořádně zavedena náhradní autobusová doprava. Protože se ani za ty tři roky, co jsem zmíněnou dámu potkávala, nenaučila slova česky, nerozuměla sdělení průvodčího. Ostatní cestující na její dotaz v angličtině reagovali mlčením, a proto běžela za mnou, za svou starou „známou“. Usmála jsem se, pokrčila rameny a vystoupila na perón. Pokud někdo jako ona nechápe, že svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého, nemám o čem diskutovat a už vůbec nemám důvod tomu člověku pomáhat.

Zkrátka nevychovaní lidé se podle mé zkušenosti vyskytují za volantem i na sedadlech, jednoduše se vyskytují všude. Proto bych z jednoho incidentu nedělala mezinárodní konflikt obřích rozměrů. Určitě to v dobrém neposlouží ani jedné straně.

A onomu manželskému páru z tramvaje číslo sedm bych vzkázala - prosím, zkuste se po těch třech letech, co žijete v České republice, začít pořádně učit český jazyk. Pak totiž můžete požádat spolucestující o přivolání policie a paní Manziukové třeba taky připomenout, že u nás platí GDPR, díky kterému jsem nesměla bez souhlasu zákonných zástupců vyfotit ani své svěřence na táboře.

Citace jsou z tohoto článku: Co se odehrálo v tramvaji č. 7: výpověď aktérů potyčky cestujících s řidičem - Seznam Zprávy