Bolívie, pokračování: Jak si svobodně odhlasovat diktaturu
Mimo turistické stezky
Reportáž ze země, kde demokracie připomíná telenovelu a svobodné volby vedou k diktatuře.
V předchozím článku jsem popsal cestu do Bolívie, která byla poznamenána politickými nepokoji, včetně blokád silnic okolo města Cochabamba příznivci bývalého prezidenta Eva Moralese.
Měl jsem to štěstí poznat Cochabambu opravdu zblízka. Byl jsem přivítán do jejích temných koutů bezstarostným bienvenidos, ochutnal jsem silpancho, žvýkal coca machucada a tančil zapateo. V jedné z nejchudších zemí kontinentu jsem pochopil, že v prostředí ekonomických výzev a politické nestability se lidé stávají odolnějšími. A když vládnoucí moc uplatňuje nespravedlnost, lidé začnou vzdorovat občanskou neposlušností.
Bolívijská politická telenovela pokračuje, aktuálně soudními volbami v prosinci 2024. Tento unikátní demokratický proces, vytvořený neobyčejně ohebnou politickou akrobacií, umožnil občanům přímo hlasovat pro soudní autority včetně Nejvyššího soudu a Ústavního tribunálu. Ačkoli měly tyto volby reformovat instituce dlouho kritizované pro neefektivitu a korupci, dosáhly pravého opaku. Většina kandidátů byla veřejnosti neznámá a převážně spjata s vládnoucí stranou, což potvrdilo podezření, že jde o upevňování moci spíše než o dosažení nezávislosti soudnictví. Voliči se oprávněně ptali: Je tohle ještě demokracie? Nevědomky jsme hlasováním podpořili trvalou diktaturu.
Tato rostoucí nedůvěra ve státní instituce v Bolívii není ojedinělá. Odráží globální trend, kdy apatie voličů vede k čím dál nereprezentativnějším kandidátům a absurdním výsledkům voleb. Vítězové voleb takto necítí zodpovědnost vůči voličům a tedy povinnost svědomitě plnit svůj volební program. Zní to povědomě? Situace v Bolívii nastavuje zrcadlo demokraciím po celém světě.
Přesto existuje záblesk naděje. Jorge Tuto Quiroga, bývalý prezident a libertarián, v reakci na současnou situaci oznámil svou kandidaturu v příštích volbách, což nabízí možnost dramatického obratu – podobně jako nedávný obrat Argentiny od socialismu k tržní ekonomice. Zdá se, že to sleduje vzorec, kdy země musí dosáhnout dna, než se může odrazit k obnově. Nikdo ovšem dopředu neví, jak hluboko to dno je?