Demokracie zřizuje omylné instituce a Foltýnové nám pak dokazují proč. Sekurokracie zřizuje neomylné instituce.
Strategická komunikace
Jedním z hlavních rysů demokracie je její ochota přiznat si omyl. Všichni víme, že demokracie je nedokonalá, že chybuje, a že její instituce nejsou dokonalé. Má to však svůj význam. Omylnost je v demokracii zakotvena jako mechanismus korekce. Pokud je chyba rozpoznána, lze ji napravit – alespoň teoreticky. Právě v této schopnosti přiznat si vlastní chyby leží její síla. Je to otevřený systém, který předpokládá, že omyl není selháním, ale příležitostí k vylepšení.
Pak tu ale máme sekurokracii – systém, který se vyhýbá omylnosti tím, že ji odmítá uznat. Sekurokratismus je postaven na iluzi neomylnosti, a proto zakládá instituce, které mají být neprůstřelné. Jenže za touto fasádou neprůstřelnosti se skrývá mnohem hlubší problém: zatímco demokracie chyby přiznává, sekurokracie je maskuje. V tom spočívá podstata její neomylnosti – když chyby "neexistují," není co napravovat.
V demokracii se omyl stává součástí veřejného diskurzu. Vznikají instituce jako veřejný ochránce práv, které mají být korektivem pro omyly jiných institucí. Fungují s vědomím, že chyba může nastat, a jejich hlavní úlohou je ji odhalit a napravit. Tato otevřenost k sebereflexi umožňuje evoluci systému. Avšak v demokracii také existují "Foltýnové". Tito koordinátoři, regulátoři a stratégové často ilustrují limity systému. Jejich úkolem je spravovat "strategickou komunikaci," což je diplomatický výraz pro kontrolu narativů. Ale co když právě tito správci chybují? Demokracie jim dává prostor, aby si omyly připustili – nebo je nechala odhalit jejich kritikům. Koneckonců, veřejnost by měla mít možnost říci: "Tady jste šlápli vedle."
Naprostým opakem je sekurokracie – systém, který staví na premise, že chyby neexistují. Sekurokratické instituce jsou projektovány jako neomylné. Mají pravdu, protože mají pravdu. Jakmile vznikne problém, hledá se jeho zdroj u těch, kteří se ho odváží pojmenovat, nikoli u systému samotného. V sekurokracii by žádný Foltýn nepřipustil, že strategická komunikace selhala. Veškerá selhání jsou přičítána externím vlivům: "nepřátelským aktérům," "dezinformátorům," nebo "nedostatečně vzdělané veřejnosti." Jakákoli snaha o korekci systému je vnímána jako útok na jeho podstatu. Jinými slovy, sekurokracie vytváří kruh neomylnosti, ve kterém omyl prostě nemá právo existovat.
Ironií osudu je, že demokracie přežívá díky svým omylům, zatímco sekurokracie je často zničena svou domnělou neomylností. Když se sekurokracie začne hroutit, nemá žádné mechanismy, jak se reformovat – protože nikdy nepřipustila, že něco může být špatně. Demokracie se oproti tomu může vyvíjet. Jejím hlavním nepřítelem však nejsou chyby, nýbrž lidé, kteří chyby odmítají přiznat. Tady se dostáváme zpět k "Foltýnům". Pokud demokracie dovolí, aby koordinátoři strategické komunikace či jiní aktéři začali vytvářet neomylné narativy, stává se z demokracie něco nebezpečnějšího: sekurokratická verze sebe sama. Omylnost je pro demokracii zdravá. Předstíraná neomylnost je její smrt.
Demokracie je živým důkazem toho, že chyby nás posouvají vpřed. Sekurokracie je důkazem, že strach z chyb nás drží zpět. Ať už nám budou "Foltýnové" dokazovat cokoli, musíme se ptát: Co se stane s demokracií, která se bojí vlastních omylů? Sekurokracie možná nikdy nepřizná chybu, ale demokracie se stane sekurokracií, pokud zapomene, že chyby jsou její největší silou. A v této otázce není prostor pro neomylnost.