Dopis senátorovi
Před hlasováním
V lednu tohoto roku bude Senát hlasovat o takzvaném „zákonu o neoprávněné činnosti pro cizí moc“. Domnívám se, že uvedený zákon je nutné odmítnout, k čemuž uvádím následující důvody.
Vážený pane senátore,
v lednu tohoto roku budete v Senátu hlasovat o takzvaném „zákonu o neoprávněné činnosti pro cizí moc“. Domnívám se, že uvedený zákon je nutné odmítnout, k čemuž uvádím následující důvody:
a) Návrh zákona nebyl předložen k posouzení Legislativní radě vlády ani ústavně právnímu výboru Poslanecké sněmovny, čímž byly porušeny náležitosti řádného legislativního procesu. Tento fakt je o to závažnější, že novelizován je trestní zákoník.
b) Uplatnění návrhu tohoto zákona cestou novelizace jiného, naprosto nesouvisejícího zákona je nepřípustnou praxí, již dříve napadl Ústavní soud a jež nutně vyvolává podezření, že tato cesta byla zvolena záměrně proto, aby byli obejiti legislativní odborníci. Toto podezření pak logicky vyvolává domněnku o snaze prosadit přijetí zákona jednáním, které nese rysy organizovaného podvodu.
c) Skutková podstata je v zákonu formulována tak široce a nejasně, že hrozí jeho zneužití k nepřípustnému potlačování názorů kritických vůči oficiální moci, to znamená k omezení svobody projevu, podobně jako v totalitních režimech.
Výhrady obecného rázu
Projednávaný zákon narušuje základy demokracie, kterými jsou princip svobody a rovnosti. Omezování svobod, jímž jsou lidé zbaveni možnosti vyjadřovat se a usilovat o změny, tyto základní principy podkopává a tím ohrožuje demokratický společenský vývoj, neboť vede k nedůvěře veřejnosti v demokratické instituce. Když občané vidí, že jsou jejich svobody potlačovány, ztrácejí víru, že jejich hlas má smysl, což ústí v jejich apatii a v nízkou účast ve volbách.
Demokracie nutně potřebuje různorodost názorů, aby mohla vybrat ty nejlepší, a tím efektivně fungovat. Omezování svobod vede k monopolu určitých myšlenkových směrů a k potlačení alternativních názorů, což společnost oslabuje. Diskuse a kritika vládních rozhodnutí jsou totiž pro zdravou demokracii nezbytné. Když jsou různorodé hlasy umlčeny, není možné dosáhnout informovaných a spravedlivých rozhodnutí, jež jsou pro společnost životodárné.
Dokonce i když se konkrétní omezení může někomu zdát jako vhodné dočasné řešení pro ochranu demokracie, může mít dlouhodobé negativní důsledky, vedoucí k oslabení samotných demokratických hodnot a institucí.
Konkrétní příklady negativních důsledků omezování demokratických svobod
Ukazuje se, že když jsou svobody omezovány ve jménu „ochrany demokracie“, často to vede ke zneužití moci ze strany vládnoucích, k autoritářským tendencím a k postupnému podkopávání demokratických institucí. Na četných případech vidíme, jak omezení svobod spojené s tvrzením, že je prováděno pro ochranu demokracie, přivodilo úpadek demokratických principů a nastolení represivních praktik autoritářských režimů. Zde jsou některé z nich:
1. V Německu po skončení první světové války čelila Výmarská republika politické nestabilitě a extremistickým hnutím. Vláda postupně omezila svobody slova a shromažďování, což nakonec vedlo k nárůstu moci nacistické strany a zániku demokratických institucí.
2. Když roku 1922 byl v Itáli jmenován předsedou vlády Mussolini, vyhlásil, že v zemi sužované poválečným zmatkem je omezit svobody, aby byla ochráněna národní jednota a demokracie, obnoven řád a stabilita. Následně byla potlačována opozice a svoboda tisku, což umožnilo, že zemi ovládli Mussoliniho fašisté.
3. V Rusku Vladimir Putin po nástupu k moci v roce 2000 argumentoval, že je třeba zasáhnout proti terorismu a ochránit stát před destabilizací. To vedlo k mnoha omezením svobody slova, shromažďování a politické opozice, přičemž se režim současně prezentoval jako obránce ruské demokracie a stability.
4. V Brazílii došlo v roce 1964 k vojenskému puči, který svrhl demokraticky zvolenou vládu. Nová vojenská vláda zavedla diktaturu, přičemž tvrdila, že jedná v zájmu ochrany národní bezpečnosti a demokracie před komunismem. Skutečnost však byla taková, že odpůrci diktatury byli pronásledováni a doháněni k emigraci, mnozí byli dokonce mučeni.
5. V Turecku patří už od jeho vzniku v roce 1923 propagace a obhajoba demokracie k základům politického systému. V praxi jsou však omezovány politické a občanské svobody ve jménu obrany národa a suverénního státu, a to zejména po pokusu o převrat v roce 2016. Vláda obhajuje pronásledování odpůrců nutností chránit národní bezpečnost a demokracii.
Ve všech těchto případech docházelo či stále dochází ke zneužití obav z vnějších nebo vnitřních hrozeb k ospravedlnění omezování svobod, což nakonec ústí v oslabení demokratických hodnot a institucí i celého dalšího vývoje.
Zkušenosti v Československu
Po druhé světové válce rozvinula Komunistická strana Československa zastrašující a represivní politiku vůči politickým protivníkům. Proběhly procesy s významnými osobnostmi z oblasti podnikání a státní správy, které komunisté označovali za „nepřátele lidu“. Tyto procesy byly silně zpolitizované a obvinění mnohdy vykonstruovaná, což vedlo k mnoha obviněním nevinných a k rozšiřování represí.
Čistky a procesy byly zdůvodňovány potřebou ochrany státu a zajištění „socialistické“ demokracie, čímž došlo k potlačení všech nesouhlasných názorů a k likvidaci politického dialogu. Společnost byla zastrašena, lidé se báli vyjadřovat své názory a stáhli se do soukromí.
Uvedené kroky měly zásadní důsledky pro politickou situaci v Československu, přispěly k upevnění moci KSČ a k definitivnímu zániku demokratických prvků v zemi. Tímto způsobem Komunistická strana nejenom že potlačila disent, ale také zaručila, že její moc zůstala nadále bez kontroly.
Závěr
Demokracie však berle v podobě restriktivních zákonů naprosto nepotřebuje, její síla totiž pramení z různorodosti mínění, z dobré vůle, vzájemné spolupráce a odhodlání občanů, nikoli z počtu policejních obušků či kladiv na kolaboranty.
Ze všech dosud uvedených důvodů lze konstatovat, že předmětná novela trestního zákoníku, tzv. „zákon o neoprávněné činnosti pro cizí moc“ je v příkrém rozporu se zásadami demokratického právního státu, a tedy s Ústavou České republiky, která v článku 1 stanoví, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“
Jako příklad si vezměme určité části legislativy Evropské unie, a to tzv. „Nařízení o digitálních službách“ (DSA) a „Evropský akt o svobodě sdělovacích prostředků (EMFA). Je možné na ně nahlížet jako na opatření, jejichž účelem je bezpečnost, ochrana demokratického uspořádání a jeho stabilita. Svobodně myslící občan však má právo pohlížet na ně odlišně, a to jako na eufemistickým „doublespeakem“ pojmenovaná opatření cenzurní povahy, která ohrožují ústavní právo na svobodu projevu. V rámci ústavního práva vyhledávat a šířit informace o problému průběžně na internetu informuje, což ovšem znamená, že se k těmto informacím může dostat i cizí moc.
Pokud pak občan založí organizaci, jež bude prosazovat zmíněná ústavní práva a boj s tzv. dezinformacemi bude považovat za přežitek totalitního myšlení, lze si představit, že v případě přijetí předmětného zákona o neoprávněné činnosti může být systematický odpor např. proti DSA a EMFA chápán jako ohrožení bezpečnosti.
Vážený pane senátore, jako občan z Vašeho volebního obvodu Vám sděluji, že celým svým míněním odporuji přijetí tzv. „zákona o neoprávněné činnosti pro cizí moc“ a z výše uvedených závažných důvodů Vás naléhavě žádám, abyste předmětnou novelu trestního zákoníku jednak Vy sám svým hlasem odmítl, jednak abyste k obdobnému kroku vyzval své kolegyně a kolegy v Senátu.