O objektivní pravdě a jejím hledání

Hledání pravdy člověkem se dá přirovnat k výpočetní operaci počítače. Každá taková operace vyžaduje nějaký vstup dat, zpracování dat a výstupní informaci (informace jsou data poskládaná do souvislostí). Nasnímáme-li čárový kód zboží optickým sensorem (podobně jako lidskýma očima), získáme vstupní data. Tato vstupní data jsou dále zpracována softwarem uvnitř počítače. Je třeba vytáhnout uložená data z paměti počítače (podobně jako z lidské paměti), vstupní data je nutné porovnat s těmito uloženými daty z paměti a je třeba dojít k nějakému závěru, k nějaké výstupní informaci. Ta informace může být např. že "zboží je známo, stojí tolik, váží tolik, jmenuje se tak a tak". Nebo může být - "podle vstupních dat není možné zpracovat, není možné vyhodnotit, naskenujte znovu". A výsledek tohoto zpracování (tato informace) je komunikován ven ze systému na displaji či monitoru počítače (anebo třeba jen zvukem)

S člověkem je to podobné, jen o mnoho, mnoho složitější. Očima nasnímáme část objektivní skutečnosti jako vstupní data (např. podlouhlý neznámý zakřivený předmět v trávě). Tato vstupní data putují ke zpracování (vynechám detaily jaké komponenty mozku data zpracovávají - pro zjednodušení těmto komponentům a vnitřním procesům mezi komponenty budu říkat - "centrum mozku". Navíc bych určitě něco napsal špatně, neboť nejsem neurolog a detaily mozku nejsou pro pointu tohoto článku důležité) do "centra mozku". Zde také dojde k porovnání vstupních nasnímaných dat s pamětí (a jinými kognitivními procesy) a dojde k vyhodnocení významu. Vyhodnocená informace může říkat - "naskenovaný předmět je větev, pochází z dubu, je mokrá a je dlouhá metr a půl - popř. jiná další data, které si náš mozek o naskenovaném předmětu v minulosti uložil). Vyhodnocená informace může také být - "předmět neznámý, nevím co to znamená, co daný předmět je, je potřeba více dat, naskenuj znovu z větší blízkosti". Může také dojít k chybnému vyhodnocení - "naskenovaný předmět je had v trávě, který spí, je jedovatý a raději se nepřibližuj" . Toto zpracování, tato analýza, toto sestavení vstupních dat do souvislostí s jinými daty uložených v naší mysli (na úrovni duševní) a mozku (na úrovni materiální) je poté možné komunikovat mimo systém. A zatímco u počítače je výsledek zpracování komunikován nejčastěji na monitoru počítače (vizuálně) anebo pípnutím (zvukově), člověk výsledek zpracování komunikuje nejčastěji vydáváním zvuků (použitím hlasivek), kterému říkáme lidská řeč anebo někdy vizuálně tak, že zpracovanou informaci pomocí motorických funkcí svých rukou napíše třeba na papír.

U sluchu je to podobně. Ušima nasnímáme část skutečnosti (molekuly vzduchu zasáhnou vnější ucho, putují do středního a vnitřního ucha, aby stimulovaly příslušné neurony v mozku) jako vstupní data, ty jsou zpracovány v "centru mozku", je vypočítaný, vypracovaný význam tohoto zvuku nebo zvuků (třeba jako kombinaci samohlásek a souhlásek anebo jako známá melodie) a tento význam je komunikován buď ven ze systému pomocí hlasivek či rukou anebo také dovnitř mysli, kdy význam zpracované informace není třeba komunikovat jinému člověku, neboť zpracovaná informace je adresována člověku, který vstupní data přijal ke zpracování.

Zjednodušeně je možné použít referenční model - VSTUP -> OSOBNOST -> VÝSTUP

A svět by byl nádherný a lidé by se nedohadovali, kdybychom mohli vždy očekávat, že stejný vstup, zpracovaný různými osobnostmi vede ke stejnému výstupu. Jenže všichni víme, že tak to v životě nefunguje:

První muž nasnímá větev v trávě (vstup) a řekne, že to je větev v trávě (výstup),

Druhý muž nasnímá větev v trávě (vstup) a řekne, že to je nebezpečný had (výstup)

Třetí muž nasnímá větev v trávě (vstup) a řekne, že neví, co to je (výstup)

A čtvrtý člověk - třeba žena nasnímá větev v trávě (vstup) a řekne, že v trávě nic není, nic nenasnímala (výstup).

A teď, jak hledáme tu pravdu? Vstupy jsou stejné, ale díky různorodosti individuálních osobností snímajících vstupy dochází k odlišnému zpracovávání a komunikaci výstupů (někdy mohou být rozdíly i na straně snímaných vstupů - člověk špatně vidí, slyší, je barvoslepý, apod.). Ve výše uvedeném scénáři by došlo zřejmě v komunikaci ke dvěma věcem:

a) Všichni čtyři by se pohádali.

První: "Ti říkám, že to je větev, ty konzervativní dezoláte!"

Druhý: "Ti říkám, že to je had, ty libtarde z pražské kavářničky!"

Třetí: "A oba jste jen intelektuální aroganti. Neví se, co to je"

Čtvrtá: "Kluci, fakt nevím o čem mluvíte, já nic nevidím. A všichni jste sexisti, co si ze mě dělají prču!"

b) Všichni by začali přemýšlet, jestli se náhodou nespletli:

První - "Tak jsem snad debil?"

Druhý - "Jsem snad posera?"

Třetí - "Jsem snad hloupý?"

Čtvrtá - "Jsem snad slepá?" popřípadě - "Chlapi! Nerespektují můj názor, nevyspím se ani s jedním z nich"

Samozřejmě by to také mohlo dopadnout tak, že první tři řeknou, že nasnímaná větev, je větev a čtvrtá žena řekne, že je to had. A v takovém scénáři by se stalo toto:

První, Druhý a Třetí: "My ti říkáme, že to je větev a ne had. My jsme tři, ty jsi jedna, pravdu máme my."

Čtvrtá: "A já vám říkám, že to je had! A kašlu na to, co si vy, sexistický chlapi, myslíte. Poslouchat vás nebudu, mám papír z vejšky z Genderových studií. A raději mlčte nebo vás nahlásím pro dezinformace a nechám vás vyhodit z práce"

Druhý: No je to sice větev, ale Čtvrtá je hezká. Tak já řeknu, že je to had. "Je to had"

Čtvrtá: "Vidíte, sexisti? Druhý to pochopil. Pravdu mám já!" Druhýmu dovolím dnes večer, aby se mnou měl sex!

popřípadě naopak:

První, druhý a třetí: "My ti říkáme, že to je had a ne větev. My jsme tři, ty jsi jedna, pravdu máme my."

Čtvrtá: Vezme větev do ruky a řekne - "Had jo? Tak proč se nehýbe, proč mě nekousl a proč i dotykem se zdá, že to je větev? Nehádejte se se mnou, já mám papír z Genderových studií, chlapy nepotřebuju, což jsem vám právě dokázala. A neutiskujte mě."

a co takto:

První, Druhý a Třetí: "My ti říkáme, že to je větev a ne had. My jsme tři, ty jsi jedna, pravdu máme my."

Čtvrtá: "Zeptejme se soudce, zda je to větev nebo had a hlavně, zda jste mě svým nesouhlasem nevystavili sexismu, sexuálnímu obtěžování či zda jste mě náhodou neznásilnili"

Soudce: "Soud má za to, že podle naskenovaných dat se skutečně jedná o větev. Ale protože Čtvrtá je členkou utiskované a diskriminované třídy žen, budeme oné větvi říkat had. Soud tímto dává za pravdu Čtvrté a První, Druhý a Třetí jsou tímto shledáni vinni za utiskování, sexismus, sexuální nátlak a sexuální útok na Čtvrté a tímto je odsuzuje k trestu smrti"

a konečně scénář:

První: "Je to dřevěné!"

Druhý: "Je to dlouhé!"

Třetí: "Je to mokré"

Čtvrtá: "Nehýbe se to"

Všichni: "To musí být větev. Pojďme na pivo!"

Za onu větev je možné dosadit jakoukoli vnímanou část skutečnosti, jakýkoli pozorovatelný fenomén.

A závěrem?

Pravda existuje za hranicí našich smyslů. Existuje jako něco nezávislého na našem snímání (vnímání), zpracování či komunikaci. Větev bude větví, ať už jí vnímáme jako hada, vyhodnotíme jako hada anebo komunikujeme jako hada. Komunikací je třeba snímané a zpracované navenek popisovat přesně - nelhat, na přesnosti lidského jazyka záleží. Lidským jazykem bychom se měli pokoušet komunikovat tak přesně jako se matematici snaží popsat vnímané jazykem matematickým (který je striktně přesný). Když se účastníci v procesu hledání pravdy neshodují v komunikací navenek, je nutné stále věřit a komunikovat tak dlouho, dokud nedojde ke shodě. Záměrně lživým pojmenováním objektivní pravdy pácháme ZLO. Jakmile dojde ke shodě, k poznání objektivní pravdy, objektivní pravda spojuje, uklidňuje, sbližuje. Při hledání objektivní pravdy se může většina mýlit a menšina znát pravdu. Při hledání objektivní pravdy může většina pravdu znát a menšina se může mýlit, byť má zrovna akademický titul. A pro nábožensky založené - Objektivní pravda = Bůh, Bůh = Objektivní pravda a jen před tou je třeba se poklonit. Před lidmi s tituly, novináři či politiky, kteří pravdu neznají či jí ani nehledají (třeba za Covidu) neklečme.

A možná ještě pozvání k zamyšlení, jak poznat sám na sobě, že mluvíme pravdu. Člověk je tvor plný sebeklamů, racionalizací a výmluv. Je naprosto všední, až nudné, vidět na lidech, jak něco dělají, něco jiného říkají, něco jiného si myslí a pod tím vším potlačují svoje pocity. Proto nabízím myšlenku:

Člověk žije pravdivě, když jeho pocity jsou v souladu s jeho myšlenkami, když jeho myšlenky jsou v souladu s jeho řečí a jeho řeč je v souladu s jeho činy.

Děkuji za přečtení a děkuji echo24.cz za platformu.

Michal Kučera

Autor je antifeminista a bývalý programátor