Jak Donald Trump odbrzdil českou zmocněnkyni pro lidská práva

Donald Trump stopnul financování zahraničních nevládních aktivit z americké agentury USAID a vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková už požádala české neziskovky o vyplnění anonymního dotazníku, aby zjistila rozsah dopadů tohoto kroku na jejich aktivity v ČR, a rovnou promluvila o možnosti zavést víceleté financování dotací pro neziskovky jako garance udržitelnosti jejich činnosti. Tleskáme? Za současných podmínek ani omylem…

Dovolím si navrhnout přímočaré řešení aktuálního problému. Ať neziskové organizace, které jsou Trumpovým rozhodnutím postiženy, doloží, na jaké projekty jim chybí peníze, a požádají stát o pomoc. Stát posoudí, zda tyto ohrožené programy jsou veřejně prospěšné, a pokud ano, tak vzhledem k mimořádné situaci jistě pomůže.

Jinými slovy, k čemu je dobrý anonymní dotazník? Aby skryl, že některé projekty nemusejí být veřejně prospěšné? A co je vlastně veřejně prospěšné?

A jsme u jádra pudla. Dotacemi a „vládním“ financováním není pokřivená jen ekonomika, ale i nevládní sektor, byť by z logiky věci měl být od vlády oddělen. A hlavně – dotace do neziskového sektoru dnes míří všemi směry, aniž by bylo zřejmé, zda stát skutečně ví (a vědět chce), za co a proč utrácí.

Na jedné straně jsou organizace, které opravdu pomáhají a které potřebujeme. Ale jsou i jiné, byť je jich malá menšina, které místo aby dělaly něco pro lidi, tak dělají politiku. Na dotace si dnes ale sáhnou ti první i ti druzí. A to je špatně, protože peněz není nikdy dost a bude jich, evidentně, ještě méně.

Víceleté financování je správná cesta, ale jen za podmínky, že bude jasně legislativně definováno, co je z pohledu státu veřejně prospěšná činnost. Tedy lze jej zavést, až bude jasné, komu stát dotace posílat má, chce a bude a komu ne. Jistě nejsem jediná, kdo si myslí, že by měly směřovat těm, kdo pomáhají potřebným, seniorům, nemocným nebo ohroženým dětem. Anebo se věnují jiné prokazatelně veřejně prospěšné činnosti třeba v oblasti vzdělávání nebo kultury. A těm zbývajícím vzkázat, že si musí sehnat peníze na svou činnost jinde.

Nejde o revoluci. Zákon definující status veřejné prospěšnosti již byl v legislativním procesu několikrát. Nikdy neprošel, možná proto, že lobbystické tlaky byly příliš velké a rozdílné a že z jeho existence by vyplývaly výrazně vyšší požadavky na transparentnost fungování a financování neziskového sektoru.

Vést linku mezi těmi „potřebnými“ a ostatními není samozřejmě jednoduché a už vůbec to nelze obsáhnout jedním blogem - jde zejména o to, že poslání nevládní organizace je v současné době posuzováno především při jejím vzniku. Sledovat následné dodržování poslání a další činnost organizací je problematické především v případě spolků, které tvoří naprostou většinu neziskových organizací v České republice. Spolky totiž nemají ze zákona ani povinnost vydávat výroční zprávy.

Pokud se to ale povede a stát jasně řekne, co chce financovat a co nikoliv, pak zbude víc peněz na skutečně potřebné aktivity – třeba v sociální oblasti to může přispět ke stabilnějšímu rozvoji sociálních služeb a lepším platům lidí, kteří v nich pracují. Dělají práci za stát a stát by měl proto za objednané služby zaplatit, a to dlouhodobě. Ne, aby organizace musely každý rok čekat, jak rozhodne ministerstvo práce a sociálních věcí nebo kraje, kdy a v jaké výši poskytnou grant. Což je uvádí do velké nejistoty. Takže, až nastane správný čas, tak paní Laurenčíkové za snahu prosadit víceleté financování ráda zatleskám.