Blogosvět.cz logoBlogosvět.cz logo

K otevřenému dopisu faráře Miloše Rejchrta církevním představitelům

Křesťané v zápase o principy

Je pro mě bolestné, musím-li v zásadních věcech nesouhlasit s člověkem, jehož si kvůli jeho občanské statečnosti upřímně vážím. Do této skupiny patří bývalí mluvčí Charty 77.


Také evangelický farář Miloš Rejchrt.

Ve středu 19. července publikoval server Christnet.eu jeho „Otevřený dopis představitelům a zástupcům českých církví, signatářům prohlášení k manželství“. M. Rejchrt se v něm vyjádřil kriticky k řadě tvrzení, která jsou ve zmíněném prohlášení obsažena.

U některých se zastavme.

M. Rejchrt vnímá jako vzájemně si odporující dvojí tvrzení, jež nacházíme v úvodu prohlášení. Představitelé církví nejprve uvádějí, že „manželství je trvalý svazek muže a ženy založený na dobrovolném oboustranném smluvním vztahu“ a hned v další větě dodávají, že „institut manželství nezaložili lidé, ale sám Hospodin ve chvíli, kdy stvořil člověka“. Odkazují přitom na biblický verš z úvodní kapitoly knihy Genesis: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“

Farář Rejchrt zastává názor, že citovaný text „nepojednává o založení institutu manželství, nýbrž o tom, že muž a žena dohromady jsou člověk“. Přísně vzato má pravdu, nicméně vezmeme-li do úvahy stvořitelský proces jako celek a principy, které v jeho rámci Stvořitel (Bůh) stanovil, jasně z nich vyplývá, že platí to, co je uvedeno v dalších verších knihy Genesis.

Připomeňme co následovalo po stvoření člověka – muže a ženy: „A Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ (Genesis 1:28) V druhé kapitole téže knihy čteme: „ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“

Na základě těchto a dalších biblických oddílů lze jednoznačně dovodit, že to, co dnes nazýváme institutem manželství má Boží původ a že lidé – u nás vložením do příslušného ustanovení občanského zákoníku - tento stvořitelský princip přijali. Nejde tedy o žádný rozpor, ale o respekt k Božímu řádu, byť ateistická společnost si tuto skutečnost nemusí uvědomovat.

M. Rejchrt dále píše: „Hlavně mne ale zaráží, že věcnou argumentaci nahrazujete citací veršů z Písma svatého, což by snad bylo přijatelné v debatě uvnitř nějakého církevního společenství, ale v prohlášení určeném většinové nábožensky lhostejné společnosti se tím vyvolává přesně to, čemu chcete zamezit, totiž ´různé asociace a zmatky´“.

Osobně to vnímám přesně obráceně. Je nanejvýš správné, že církve při obhajobě manželství (jako svazku muže a ženy) citují verše z Písma svatého, neboť tím ukazují na soulad mezi učením svým a učením Bible. Naopak různé asociace a především zmatky vyvolávají u hloubavých lidí, a mohou to být i ateisté, postoje těch křesťanských duchovních, kteří hlásají, že homosexuální intimní styk je OK, zatímco Bible učí, že OK v žádném případě není. Toto je skutečný rozpor, který si při nejlepší vůli a upřímné snaze nedokážu vysvětlit.

Týká se to žel i M. Rejchrta, který v závěru svého otevřeného dopisu přiznává, že kdyby byl v činné duchovenské službě, stejnopohlavním vztahům by „s radostí a s dojetím ochotně požehnal“. Těmto jeho jistě upřímným slovům předchází tato věty: „Uznávám ale, že povinnosti a práva, kterých se muži a ženě v politicky organizované společnosti dostává uzavřením manželství, jsou přenosná i na jiné formy vztahu, pakliže o tom zákonodárce rozhodne.“ Pokud se tak stane, ochotně se podřídí.

Takže ne Boží Slovo, Stvořitelova vůle a jeho řád, ale rozhodnutí zákonodárce má hrát pro křesťana zásadní roli v tom, jak se postaví k manželství homosexuálů? Už neplatí v podobných situacích, kdy je nutné volit pouze jednu ze dvou vzájemně se vylučujících možností (myšleno pro křesťany), ono apoštolské: Boha je třeba poslouchat, ne lidi? To se máme slepě podřídit vůli většiny, vůli mocných? Kdyby to udělal v Kostnici Mistr Jan Hus, patrně by si ušetřil trýznivou smrt. Co by ale zbylo z jeho odkazu? Vzpomeňme si, co mnozí z nás vnitřně prožívali při četbě příběhu Mistra Jeronýma Pražského, když jsme se dozvěděli, že nejprve odvolal. A jakou duchovní vzpruhou pro nás bylo následné zjištění, že své odvolání definitivně odvolal (a zaplatil cenu nejvyšší).

M. Rejchrt také odmítá myšlenku českých církevních představitelů týkající se „komplementarity mužského a ženského prvku“. Autorům prohlášení vytýká, že tuto spekulaci předkládají jako výplod křesťanského učení, daného v Písmu svatém. Dodává: „V Bibli se však nikde o žádném mužském a ženském prvku nepíše, natož o nějaké komplementaritě.“ Osobně chápu zmíněné vyjádření církevních vůdců ve smyslu vzájemného doplnění „A“ a „B“ při působení v rámci jednoho celku. O tom se ale v Bibli píše. V 2. kapitole knihy Genesis: „I řekl Hospodin Bůh: ´Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.´… Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ Nelze snad toto poselství chápat jako princip komplementarity mezi mužským a ženským prvkem? V tom smyslu, jak mu rozumí nejvyšší duchovní českých křesťanských církví, signatáři Prohlášení k manželství.

M. Rejchrt soudí: „Nevím o ničem z našeho lidského světa, co by se neměnilo, toliko Hospodin se nemění, on je skála věků a jeho milosrdenství je věčné.“ S druhou části věty je možné bezvýhradně souhlasit. Ovšem s dodatkem, že nemění se jak Hospodin, tak Jeho Slovo. Byl to On, kdo v Zákoně daném lidu Izraele na Sinaji nezměnitelně stanovil: „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost. Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně.“ (Kniha Leviticus).

Aby nedošlo k nedorozumění. Je jistě možné cokoli: že český právní řád zahrne do pojmu manželství i vztah stejnopohlavních dvojic, že někteří duchovní budou z kazatelen hlásat, že homosexuální intimní styk není hřích, že některé církve umožní (vlastně již umožňují) žehnání dvojicím, které uzavřely registrované partnerství, že v budoucnu budou existovat vedle občanských i církevní sňatky homosexuálů. To vše je možné a osobně si myslím, že k tomu dříve či později dojde. Současně jsem ale přesvědčen, že to bude nikoli v souladu, ale v přímém rozporu s biblickým učením a poselstvím křesťanského evangelia. Dle vyjádření pocházejícího z evangelikálního společenství Anglikánské církve (která je ve věci žehnání stejnopohlavním párům hluboce rozdělena: „Je vyloučeno, aby Bůh žehnal hříchu.“

Farář Miloš Rejchrt je pro mě nesporná morální autorita. Ovšem v zásadních záležitostech víry musí být ještě větší autoritou ona „skála věků“ - Bůh a Jeho Slovo. Je mi upřímně líto, že mezi názorem faráře Rejchrta a přikázáním této Nejvyšší autoritou nepanuje ve věci homosexuálního intimního styku shoda.

.

ODKAZY

Prohlášení zástupců církví k manželství

Otevřený dopis Miloše Rejchrta

  • Sdílet: