Kam kráčíš, Evropo?

Stav a úspěch evropské západní společnosti připomíná vrcholnou etapu Římské říše. Ta, ještě v prvních dvou stoletích našeho letopočtu, byla také silná, úspěšná ekonomicky, politicky i vojensky se zdála být nevyvratitelnou. A pak během několika desítek let byla rozvrácena a spěla k svému zániku. Čeká dnešní Evropu podobný osud?

Podobnost není náhodná. Evropská společnost současnosti se také vyvíjela několik století, také má za sebou asi 200 let stálého růstu a rozvoje, a to i navzdory dvěma světovým válkám. A je to jen pár let, kdy se evropské země začaly měnit. Evropská ekonomika slábne, místo aby sílila, naše svoboda oslabuje. Občané se stali místo subjektů jen objekty politiky.

Co nás připravuje o to nejcennější, o svobodu? Co degraduje naši ekonomiku?

Odpověď je nasnadě – je to samozřejmě politika. Je to politika, která společnost nespravuje, ale tvrdě ideologicky mění. Je to politika moci. Je to politika vydávající se za dobro pro všechny, a přesto především sebestředná. Je to politika bezohledná, která se tváří přátelsky a vstřícně.

Ta „nová“ politika (a ona tak moc nová není, jak si ukážeme později) je politika levicová. Nenápadně okrajuje až odstraňuje svobodu občanů evropských zemí. Posiluje stát, oslabuje občany. Stále více pravidel a předpisů, stále rigidnější zákony, stále přesnější a podrobnější podmínky pro život. Zákazy, příkazy a omezení, nejčastěji zaváděné salámovou metodou. Nekonečný proud doporučení, nezávazných pokynů, z kterých se během pár let stanou pokyny závazné, aby se pak rychle změnily v zákony. Zveličování a zobecňování mimořádných událostí, aby se na nich vybudovaly další předpisy a omezení. Postupná kontrola veškerého života občanů, ale i podnikatelů a firem.

Peníze jsou pod kontrolou státu, a to i s přístupen na bankovní účty. Měna má být pokud možno jednotná, protože to je pouto, kterým mohou být státy svázány a ovládány. Majetek má být kontrolován státem, jeho vlastnictví chtějí politici regulovat. Jeho nabytí musí být prokazováno, a stát zdaňuje vše, co si občan pořídí, a to i již ze zdaněných peněz. A stálé úvahy a pokusy omezit soukromé vlastnictví. Daně jsou obrovské a stále rostou. Většinou už činí přes sedmdesát procent občanovy ceny práce. Stát je především moc. Je to mocenská síla, která rozhoduje, namísto, aby sloužila. Rostou počty úřadů a úředníků, a současně s tím rostou i jejich mzdy (o politicích nemluvě, ti na sobě samozřejmě nešetří). Průměrná mzda ve státní službě dokonce převyšuje průměrnou mzdu v privátní sféře. Dochází tedy k paradoxu, že ten, kdo živí, má méně než ten, kdo je živen. Zákony a předpisy jsou především ve prospěch státu, vždy takové, aby posílila státní moc na úkor občanů. Svoboda slova, svoboda projevu, jsou jen zdánlivé. Vlády koketují s cenzurou, stále více se pod kdejakou záminkou omezuje prostor „nežádoucím“ názorům. Transparentní chování státu je chimérou. Poctivé a rovné jednání státu s občanem je minulostí. Zaměňují se pojmy tak, aby nebudily odpor. Cenzura se nazývá bojem proti dezinformacím, rasismu se říká boj proti rasismu, lži o klimatu se vydávají za vědecké výzkumy. Informovanost, svobodný přístup k informacím jsou jen frází. Propaganda, už neskrývaná, sílí. Stát ovládl mainstreamová média a určuje jimi, co si mají a musí občané myslet. Naplno se vrátilo goebbelsovské stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Jednostranné informování podle potřeb establishmentu je normou.

Podnikání přestalo být na státu nezávislým. To velké, korporátní, to má dobré, to se napojilo na stát, nebo stát ne něj. Malému podnikání se však utahují šrouby. Výrok ze zákona, že podnikání má být na státu nezávislé, se stal jen trapnou floskulí. Stát určuje, rozhoduje, kontroluje a trestá. Více podmínek, jež je třeba dodržovat, více povinností, jež je nutné plnit. Už samotný fakt, že někdo podniká, se stává podnětem k podezření, podnětem ke kontrolám, důvodem k pokutování a trestání. Každým novým zákonem, každou novelou zákona se posiluje moc státu, potažmo politiků a úředníků nad podnikateli.

Tak by se dalo pokračovat ještě v mnoha odstavcích, ale laskavý čtenář si jistě doplní „výdobytky“ té nové politiky podle svých zkušeností a naturelu. Teď se podívejme na to, kdo za to nadělení může, kdo zavinil tento „pád říše římské“.

Levičáci. Ano, skrývají se za nejrůznější jiné názvy. Říkají si liberálové, někteří pak levicoví liberálové, jinde jsou to zelení, pak zase piráti. Někdy se dokonce i částečně k své ideologii přiznávají, takže mají v názvu třeba moderní levice nebo použijí slovo socialismus či sociální, ale mnohdy jsou to i strany, které samy sebe označují za pravicové, jako u nás současná ODS, TOP09 nebo STAN.

A jsme u zásadní otázky: Proč? Protože socialismus. Věčná touha levičáků ovládnout společnost a nastolit socialismus – společenský řád, který se tváří, jako by byl rájem pro všechny, zatímco je rájem jen pro kastu vyvolených, vládnoucích soudruhů, a stává se peklem pro všechny ostatní. Zlikvidovat svobodu jedince, zrušit nedotknutelnost soukromého vlastnictví, mít vše a všechny pod kontrolou – sen a cíl všech současných levičáků.

A tak to máme. Evropská levice obsadila všechny hlavní vlády, rozesela po Evropě svoje buňky v podobě statisíců (ne)politických „nestátních“, státem živených, neziskových organizací. Na ně přenesla levice spoustu práv, zajistila jim vliv, a dokonce i moc. To vše samozřejmě bez jakékoli odpovědnosti za to, co prosadí. Levičáci obsadili mainstreamová média, university, infiltrují se do školství i justice.

Máme naději, že uhájíme kapitalismus, že uhájíme demokracii a svobodu? Naději máme, ale jen velmi malou. Už kloužeme po kluzkém svahu, a to se špatně zastavuje.