"Progresivní konzervativec" Lubor Zink: Muž, který dal 17. listopadu světový rozměr – a byl za to zapomenut
Progresivní konzervatismus
Když se každý rok 17. listopadu připomíná Mezinárodní den studentstva, málokdo si vzpomene na jméno Lubora Zinka. A přece právě on byl jedním z těch, kdo tuto vzpomínku přetavili ve světové gesto odporu proti nacismu. Byl to básník, novinář, voják – a především neústupný hlas svobody, který musel svou vlast dvakrát opustit, protože si příliš dobře pamatoval, co znamená zrada ideálů.
Lubor Zink se narodil 20. září 1920 v Klapý, do rodiny učitele a legionáře – ideální kombinace pro budoucího svobodomyslného intelektuála. Psal básně, zajímal se o malbu, ale rozhodl se studovat ekonomii na Vysoké škole obchodní při ČVUT. V době nacistické okupace se jako student zapojil do odboje – ne se zbraní, ale s letákem v ruce a starým psacím strojem na stole. Byl to právě on, kdo vyzýval k účasti na demonstraci 28. října 1939, která předcházela tragickému 17. listopadu. Po uzavření českých vysokých škol a popravách studentů uprchl přes Slovensko a Blízký východ až do Francie, kde vstoupil do československé armády. Po pádu Francie pokračoval do Anglie, kde s dalšími exilovými studenty znovu oživil Ústřední svaz československého studentstva. A právě zde, v Londýně, se rodila myšlenka, která přesáhla hranice jedné okupované země – Mezinárodní den studentstva.
Zink byl tím, kdo dokázal příběh českých studentů vyprávět světu. Napsal brožuru The Stormy November 1939, která díky pomoci britské diplomacie obletěla univerzity celého svobodného světa. V předvečer druhého výročí událostí, 16. listopadu 1941, přečetl Zink provolání, které vyhlašovalo 17. listopad mezinárodním studentským svátkem – ve jménu všech, kteří se postavili nacismu. Po válce se Zink vrátil do Československa, pracoval na ministerstvu zahraničí a připravoval zahraniční vysílání Československého rozhlasu. Ale únor 1948 přinesl další zlom. Komunistický převrat ho přinutil k druhému exilu – nejprve do Británie, pak do Německa, kde několik let pracoval pro americkou zpravodajskou službu, a nakonec do Kanady, kde našel svůj nový domov.
V Kanadě se z Lubora Zinka stal významný novinář, politický komentátor a poradce premiéra Lestera Pearsona. Kandidoval za Progresivní konzervativní stranu a nikdy nepřestal brojit proti komunismu – jak ve východní Evropě, tak proti jeho měkkým formám na Západě. Po roce 1989 se mohl konečně do svobodného Československa vrátit – alespoň myšlenkami. Jenže jeho ostrá kritika polistopadového vývoje, který podle něj příliš ustupoval bývalým komunistům, způsobila, že do oficiálního kánonu novodobých dějin nezařadili ani jeho jméno. I jeho zásluhy na vytvoření Mezinárodního dne studentstva zůstaly dlouho mimo veřejné povědomí.
A tak se stalo, že člověk, který v exilu vyprávěl světu o českých studentech, byl doma umlčen dvakrát – nejprve komunisty, později novými pragmatiky. Lubor Zink zemřel 6. listopadu 2003 v Ottawě. Byl to muž, který odmítal kompromisy se zlem, ať už mělo podobu hákového kříže nebo rudé hvězdy. V jeho případě platí, že ti, kteří nepřestanou psát pravdu, často sami mizí z knih dějin. Ale jejich slova zůstávají. Je na čase, aby se Lubor Zink vrátil tam, kam patří – do živé paměti národa, který si stále připomíná 17. listopad. Protože bez jeho hlasu by tento den možná nikdy nepřekročil hranice okupovaného Československa.
Čtěte na podobné téma: