Kavárník a buran

Jak si žije kavárník?

Je to paráda zajít si po práci na kávičku do kavárny, pomalu si vychutnávat své preso, dívat se z okna a pozorovat šrumec rušné ulice velkoměsta. Co chvíli kontrolovat svůj chytrý mobil, sledovat sms, emaily, facebook, instagram, ...

Jsem v pohodě, v kavárně, sdílím s přáteli své lajky, musím jim ještě poslat selfie ... A sakra už by to chtělo navštívit barber shop. Přichází číšník, zda si ještě něco nepřeji. Rozhoduji se, zda tu ještě sedět, nebo už zaplatit a jít domů.

Nakonec platím a rozhodnu se navštívit ještě konkurenční podnik. Dojedu tam sockou, nebo si objednám taxíka? Taxíka až domů, je to jen pár stanic tramvají, a to se dá přežít. V druhém podniku si vychutnávám jejich laté. Už je pozdě, zavolám si taxíka a pojedu domů. Podívám se na internet, napíšu na profil, jak jsem dnes báječně strávil den a zítra zas s milými kolegy v práci. Co mám vlastně v plánu? Přednášku, seminář se studenty, samostudium a vědu. Musím zapracovat na tom grantu.

Také mi napsal jeden nenávistný xenofob, že když tak krásně filosofuju o rovnosti příležitostí a multikulturním soužití, měl bych se podívat k nim na venkov, abych prý poznal realitu. Naštval mě, copak já mám na to čas? A co si ten chudák hloupý myslí, že já o životě nic nevím? Já, který mám tituly ověnčené jméno, mám i ocenění z renomovaných zahraničních univerzit, já, který jsem přečetl všechny významné filozofy, já, jehož publikace otiskují renomované vědecké časopisy? Co mne nějaká nicka s IQ tykve má co posuzovat.

To jsem se rozčílil. Jak by ten svět byl hezký a milý, nebýt těch sprostých a hloupých Čecháčků. Ale co vymyslím do toho grantu? Nedávno přítel psal, že bychom také mohli vystoupit ze své sociální bubliny a ty pitomce zkusit pochopit. Moc se mi do toho nechce, ale na druhou stranu by to mohlo být téma pro grant a spojení s praxí se cení a téměř zajišťuje úspěch. Zpracuji návrh na grant v terénu, v tom zasmrádlém, nenávistném, rasistickém a xenofobním českém venkově.

A tak v rámci grantu se náš kavárník se svými studenty dostal na venkov a okusil zdejší „drsnou“ realitu.

Jak si žije buran?

Buran tvrdě maká v práci, doma si pak otevře lahváče, pustí televizi jako kulisu (nic náročnýho), odpočívá na gauči. Ženuška mu uvaří a po pozdním obědě či brzké večeři jde ještě něco kutat do dílny nebo udělat na zahradě.

Večer občas zajde za chlapama do putyky na pivko. Pár jich vypije a vrací se domů, neb ráno musí zase do roboty makat. Na filozofování nemá čas, koukne na zprávy či si přečte noviny, nebo projede internet. A zírá, co se dozví. A když slyší z televize, jak jsou ti venkovani hloupí a koho to volí, tak se akorát naštve.

Politiku moc nesleduje, nemá přehled, zná jen ty provařené politiky z televize a ve své obci starostu. Ale to je něco jiného, to je soused, kamarád a ten se snaží. Když něco potřebuju, zajdu na úřad a on mi pomůže nebo aspoň poradí.

A ti nahoře se stejně starají jen o sebe. Hlavně přemýšlí, jak si vysedět velký prachy. A jsou všichni takoví zapšklý nebo nesrozumitelný. Třeba ty kecy jakože patříme na západ a máme bejt rádi, že jsme v tý EU a jak je to prej výhodný. K čemu mi je EU? Na silnici samej kamion, tady nám chtěj zrušit poštu, krám ještě žije, ale jak dlouho vydrží?

Do města člověk musí autem, na dráhu je daleko a stejně to jezdí jen jednou za dvě hodiny a autobus je ještě horší, pár za den od pondělka do pátku. A práce je tu taky málo a mladí odcházejí. To jsme to s tou unií teda vyhráli.

Jo, je to takový brblal, zanadává si, uleví si, ale jinak žádné složitosti světa neřeší. Maximálně tak opravu pračky nebo traktoru. Ale to je pro něj hračka. Ještě, že se může spolehnout na svý šikovný ruce, a to se před ním i bankéř z Prahy skloní.

Hloupý Honza je náš takový český prototyp burana. Sice hloupý (spíše ne moc chytrý), trochu líný, ale poučitelný. Sní o lepším životě až tak, že se rozhodne jít do světa hledat své štěstí. A jde do toho bezhlavě (však je hloupý) a také o tu svou hlavičku může přijít. Na své cestě získává zkušenosti, a protože má dobré srdce, pomůže a v nesnázích mu zase pomohou ti, co jim předtím pomohl on sám. Tak to v pohádkách chodí.

On ten Honza, co jde do světa, vystoupí z komfortní zóny (máma, pec, buchty) a cestou sbírá zkušenosti, pak se objeví někde na královském dvoře a zjišťuje, jak to tam chodí, kolik lakoty a přetvářky tam je. Vždy si s tím nějak poradí a domů se vrátí bohatší nejen o půl království a princeznu, ale hlavně o ty nabyté zkušenosti a z líného a hloupého Honzy se tak stane Honza moudrý a spravedlivý.

Takže ten náš buran potřebuje hlavně nechat na pokoji, nic mu nevnucovat a respektovat jej. Pokud je šikovný a poctivý, měl by se slušně uživit a měl by mu zbýt čas na radost. Radost dle svého gusta.

A ten intelektuál mu může být příkladem, bude-li upřímný, uvěřitelný, srozumitelný. Bude-li s ním komunikovat jako rovný s rovným, s respektem na jeho jiné založení, zkušenosti a znalosti. Morálku nelze jen kázat, ale ukazovat svými činy. Lidé srdeční to vycítí. Pokud je v tom kázání faleš, pokrytectví a arogance, na to mají ti dole čich zvláště vyvinutý.

A jak to dopadlo s tím kavárníkem na venkově? Kavárník si vyzkoušel jinou realitu. Možná že zjistil, že i lidi, co nečtou nebo dokonce ani neznají Imanuela Kanta, mají svou hodnotu, neboť umí to, co on ne a své umění (potřebné řemeslo) zvládají dokonale a jsou ochotni pomoci, přiložit ruku k dílu, mají otevřené srdce. A to že nevládnou brilantním intelektem nevadí. Jejich cena je někde jinde.

Takto „probuzený“ kavárník svou životní zkušeností zmoudřel a napříště se vyhne hodnotícím soudům z pohledu „nadčlověka“ a bude své méně inteligentní spoluobčany ctít a respektovat.