Všichni jsme sobci

Ono totiž je trochu nejednoznačné, a ne tak skvěle znějící slovo sebeláska. Často je zaměňováno za sobectví, ale není to ani narcismus. Sobec má rád sebe, ale tak, že sebe nad druhé vyvyšuje (povýšenost, arogance) a dokáže se přetvařovat, druhými manipulovat, případně citově vydírat.

Čeština zrovna tady trochu kulhá, protože sebeláska není zrovna až tak pozitivní slovo. Čiší z toho, že mám rád sebe. To ovšem nevylučuje, že nemám rád i druhé. Rozdíl je v tom, jestli mám rád druhé, protože je k něčemu potřebuji a manipuluji tak jimi ve svůj prospěch, nebo mám rád druhé jen tak. Bez podmínek.

Lepším slovem je sebeúcta, která říká, že sám sebe ctím, mám v úctě. Ale někomu může znít, jakože uctívám jen sebe. Možná, že ještě lepší je sebe-hodnota, která říká, že si sám sebe vážím a neodvozuji svou hodnotu z pohledu druhých.

Vlastně záleží na tom, jak se ta naše „já“ vztahují vůči sobě navzájem. Jestli víc za mě mluví a jedná ego, nebo duše, nebo je v naší osobnosti rozum a cit v rovnováze.

Nemusím být sobec, přesto jsem za něj ostatními považován. Sobectví byla za Covidu fantasticky sofistikovaná manipulace. Neměls roušku, nechtěl ses dát očkovat, ptal ses, hledal odpovědi? Jako takový jsi byl označen za sobce. A vlastně nebylo ani možné prokázat opak. Byl jsi zkrátka sobec.

Sobec byl v podstatě každý individualista, který nešel s davem, který se z poslušného davu vyčlenil. Proč? Protože si nemohl pomoct, protože kupodivu našel sebeúctu a nechtěl jít proti svému svědomí, které mu našeptávalo něco jiného než média.

Já osobně to tak mám stále, protože jdu obvykle jinudy, než dav ovládaný strachem či horlivostí. Nebojím se chaosu, protože vím, že v něm už dávno žiju a že je potřebný k žádoucí změně lidské společnosti, protože chaos mění staré věci, které už nefungují, aby se uspořádaly nově a začaly i nově fungovat. Nebojím se nejistoty ani snížení životní úrovně, chci harmonii, klid, mír a svobodu. Přijal jsem zodpovědnost za svůj život a tím i svobodu a určitou nejistotu do života.

Život není nějaká lineární přímka od narození do smrti. Život je tu pro nás v každém okamžiku. Tady a teď. A klidně zase přijmu nálepku sobce, když se někomu nebude líbit, že žiju život, jaký chci já, který je v souladu s mým nastavením, s mou duší. V tomto životě už mám větší část života odžitou, tak chci žít, ne živořit či umírat strachem.

Prostě žiju tak, jak umím. Preferuji radost, krásu, přírodu, přirozenost a rozmanitost, ne tu propagovanou korporátně-byrokratickou diverzitu, ale tu klasickou přirozenou bio-diverzitu.