Žijeme v době, kdy nás informace zahlcují ze všech stran. Člověk má dvě možnosti: buď přestat texty číst i psát a naordinovat si informační dietu, nebo se naopak přidat k tvůrcům a situaci ještě trochu zhoršit. A protože chci být součástí řešení, rozhodl jsem se přidat k těm, kteří situaci ještě zhoršují, aby trochu patologický stav napravili.
A teď ty krávy a kozy.
Přestože jsou kozy i krávy přežvýkavci, jejich způsob života se v mnohém liší. Kozy jsou zvídaví prohlížeči – raději než trávu okusují keře, listy a byliny, často ve skalnatém či kopcovitém terénu. Jsou velmi pohyblivé, obratné a samostatné, rády zkoumají okolí a někdy působí až svéhlavě.
Krávy naopak patří mezi typické spásače. Dávají přednost otevřeným pastvinám plným trávy, pohybují se pomalejším tempem a drží se ve stádu, kde respektují přirozenou hierarchii. Jsou odolnější vůči dešti a chladu než kozy, ale potřebují velké množství objemného krmiva a vody.
Rozdíly v jejich životním stylu jsou přizpůsobením k odlišnému prostředí a zdrojům potravy – kozy zvládnou i drsnější podmínky, krávy prosperují tam, kde je dostatek trávy a prostoru.
Krávy také váží víc než kozy. To vím zcela jistě, protože to mám odpozorované přímo z přírody. Občas chodím na procházku kolem pastvin, kde vídám pasoucí se krávy. Kráčím nalehko, jen s klíčky od svého nového vozu a debetní kartou v mobilu. Všechny ostatní materiální věci nechávám za hlavou a snažím se splynout s loukou, lesem a zpěvem ptáků. Někdy se stane, že jdu kolem elektrického plotu tak blízko, že bych si na krávu mohl sáhnout. Některé mě ignorují, ale občas se jedna zastaví a podívá se mi přímo do očí — říkám jí Stračena.
Tak tam stojíme: já, dobře vypadající, vzdělaný bílý muž v nejlepších letech, a kráva. Díváme se navzájem přímo do očí. Většinou mě nic nenapadne, jen tak pozoruji její tmavé hluboké oči a ona ty moje — a řekl bych, že jí taky nic nenapadne, čtu to z výrazu její tváře.
Jak se na ni tak dívám, v hloubi duše cítím, že nemám úplně čisté svědomí. Mám radši kozy než krávy. Líbí se mi, jak kozy okusují keře, imponuje mi jejich pohyblivost a obratnost, a i jejich bobky působí nějak upraveněji než kravince. Pokud by mi někdo dal vybrat mezi krávou a kozou, dal bych přednost koze. Přiznávám to bez mučení.
Vůči krávám je to nespravedlivé a docela iracionální. Nedá se to nijak obhájit – snad jen tou pohyblivostí, obratností a těmi bobky. Můj postoj je neobhajitelný a vím, že je to typický postoj bílého muže, který si myslí, že mu patří svět. Proto mám trochu pocit studu, když se některé krávě tak zpříma dívám do očí. Snažím se to utajit, ale myslím, že ty krávy to nějak vycítí.
Když pak přijdu domů, otevřu si okno a dívám se na vzdálené hory porostlé teď na jaře zelenými lesy. Naliji si dvě deci červeného vína, sednu si na pohovku a natáhnu nohy. Zhluboka se nosem nadechnu a ústy vydechnu. Pak to zopakuji ještě jednou a snažím se vyvolat pocit tíhy v celém těle. Zavřu oči a soustředím se na svůj dech – nádech, výdech – a nechávám myšlenky volně plynout. Chce to trochu cviku, ale když to člověk nějaký čas trénuje, dá se to zvládnout. Nejtěžší je nenechat se vtáhnout do myšlenek, které mysl neustále vytváří. Dá se to ale překonat.
Po chvíli znovu otevřu oči, napiju se vína a dívám se ven — podobně jako ta blbá kráva — na plynoucí mraky.
Tak teď trávím svůj důchod. I po nižší valorizaci furt dobré.