Kupředu do minulosti (aneb progresivismus z pohledu vývojové psychologie)

Kde se vzal v současnosti tak široce rozšířený a podporovaný progresivismus? Proč a jak pronikly s iracionalitou hraničící progresivistické myšlenky — jako bez dopadových analýz nastřelený Green Deal, sedmdesát genderů namísto dvou, nadšené vítání nevzdělaných migrantů z afrických zemí, vypjatý boj proti „dezinformacím“ vedoucí až k cenzuře aj. — tak rychle do obecného povědomí, a získaly si podporu vládnoucích elit i nezanedbatelné části veřejnosti?

Odpověď není tak jednoduchá, jak by se zdálo. Ano, ideologické kořeny progresivismu sahají k neomarxismu, a tedy i k marxismu jako takovému. Jenže představa, že myšlenky pár extravagantních evropských levicových intelektuálů z poloviny minulého století — a jejich následovníků z amerických univerzit z konce téhož století — nějak samy o sobě oslovily valnou část západní veřejnosti, kulhá na obě nohy. Zjevně musely být ve hře ještě jiné faktory. A taky že byly — zejména faktor přirozené evoluce lidského vědomí.

Lidská společnost se nevyvíjí jen technologicky, lidská společnost roste a zraje i psychicky, světonázorově. Stejně jako jednotliví lidé, a to i po dosažení fyzické dospělosti. Obojí je dnes mnohonásobně potvrzeno řadou studií vývojové psychologie. Ačkoliv modelů lidského psychického vývoje je více, liší se jen v detailech — základní obrysy jsou stejné. Zájemce odkazuji na práce Roberta Kegana, Susan Cook-Greuter, Dona Becka, Kena Wilbera nebo Terri O’Fallon.

Velmi nahrubo lze v historickém vývoji společnosti — i ve vývoji jednotlivých lidí — vysledovat následující úrovně:

Úroveň egocentrická: Na této úrovni se jednotlivci zajímají jen o své zájmy, případně o zájmy svých nejbližších. Svět za hranicemi nejbližší rodiny je vnímán jako nepřátelská a nepochopitelná džungle, kde přežijí jen ti nejsilnější a nejvyčůranější. Převládá primitivní magické myšlení: co si přeji, to se mi musí splnit, na to mám právo, protože celý svět se točí jen kolem mne. Druhým lidem není přiznána důležitost, ani nezávislá existence—jsou buď mým prodloužením (viz děti narcistických matek), nebo neživými překážkami v naplnění mých potřeb (viz sadističtí nezletilí delikventi, kteří klidně umlátí bezdomovce kvůli pár drobným). Tato úroveň převládala v historii kolem cca 10 000 př.n.l., dnes je ve větší míře zastoupena u dětí a mládeže, a ve věznicích. Odhaduje se, že 10-20% společnosti je v současnosti stále na této úrovni.

Úroveň etnocentrická: Na této úrovni se lidé spojují na základě hodnot, přesvědčení, či ideologie. Tato úroveň byla historicky charakterizována nástupem velkých monoteistických náboženství, jako byl Judaismus, křesťanství nebo Budhismus (před 2000-4000 lety). Lidé na této úrovni si již nemyslí, že magicky ovlivňují svět, ale jsou nakloněni věřit velkým příběhům — mýtům, stejně jako tomu, že svět řídí vyšší síly, které je možno si naklonit vhodnými rituály. Lidé na této úrovni dělí svět na my a oni. My jsme ti správní, co vyznávají Jediného Pravého Boha (správnou ideologii, pokrokové hodnoty...) a ti druzí jsou pomýlení bezvěrci, kteří přijdou do pekla a které je možno zotročit, mučit nebo beztrestně zabít (moderněji z-rušit nebo de-platformovat). Dnes tuto úroveň vidíme nejčastěji u fundamentalistických křesťanů, nábožensky motivovaných teroristů, vypjatých nacionalistů, ale i u mladých (vzpomeňme mladé svazáky a mladé členy NSDAP), nebo třeba v armádě (fanatický patriotismus je též z této úrovně). Etnocentrická úroveň stojí za širokým spektrem nesnášenlivých -ismů a -ií: nacismem, homofobií, xenofobií, fundamentalismem, misogynií apod. Odhaduje se, že okolo 30-40% společnosti je na této úrovni.

Úroveň moderní/světocentrická: Na této úrovni se lidé posouvají k racionálnímu myšlení. Svět je vnímán jako objektivně existující, poznatelná skutečnost, řídící se mechanickými pravidly. Lidé jsou chápáni jako sobě si principiálně rovni, navzdory rozdílné rase, pohlaví, víře či kultuře. Razantní nástup této úrovně se datuje asi 200 let zpátky, k prvním průmyslovým revolucím a k osvícenství. Této úrovni vděčíme za vědecké poznání a technologický pokrok, ale také za zrušení otroctví, rozmach lidských práv, vznik nadnárodních organizací typu OSN, meritokracii, globalizaci, moderní korporace a demokracii. Jenže tato úroveň zapříčinila i bohapustý nástup konzumerismu, posedlost ekonomickým růstem, vyprázdněnost každodenního života od hlubšího smyslu, stejně jako bezuzdné drancování přírody. Moderní úrovně dosahuje asi 30% populace. Většina dospělých lidí dokáže z této úrovně alespoň myslet, i když v ní neleží jejich psychické těžiště.

Jenže s moderní úrovní se vývoj nezastavil. Zhruba v 80. letech minulého století se začala ve větší míře vynořovat úroveň další, postmoderní. Tato úroveň byla charakterizovaná dvěma zcela novými prvky:

• Objektivní pravda „tam venku“ neexistuje. S tím, jak lidé začali ve vlastní psychice detekovat podvědomé filtry zásadně ovlivňující jejich vlastní poznání, vynořila se i myšlenka kontextovosti — a sociální vykonstruovanosti — poznání jako takového. Pravdu si zdánlivě libovolně konstruujeme, v závislosti na svém genderu, rase, kultuře a řadě dalších namnoze podvědomých předpokladech. I samotný moderní světonázor — se svou mechaničností, ekologickou bezohledností a redukcionismem — je jen jeden z mnoha konstruktů.

• Dekonstrukce hodnot a hierarchií. S tím, jak si lidé začali uvědomovat nesmírnou různorodost přístupů ke světu, stejně jako jejich historickou proměnlivost a psychickou podmíněnost, stalo se mnohem těžším stanovit co je správné, a co ne. I z historie vědy bylo zjevné (viz třeba T. Kuhnova Struktura Vědeckých Revolucí), že věda samotná má k pravdivosti daleko, nemluvě o tom, že z mechanické vědy žádné etické hodnoty přímo neplynou. Historie navíc ukazovala, že zdánlivě vysoce etické hodnoty byly často násilně vnucovány silnějšími slabším: Západ takto opanoval globální Jih, muži ženy, běloši černochy, a většinová společnost menšiny. Jakákoliv hodnotová hierarchie se při pohledu zpět do historie jevila jako utlačivá, a její prosazování v současnosti jako neudržitelné.

Postmoderní úroveň je tu pouze několik desetiletí. Ale už nám přinesla rozmach psychoterapie a koučinku, vyšší důraz na vztahy a kvalitu života, nárůst ekologického uvědomění nebo nové vědecké obory jako kritická rasová teorie či studie genderu.

Myšlenky subjektivity, dekonstruktivismu, aperspektivismu a utlačivosti hierarchií dopodrobna rozpracovala řada filosofů (např. Jacques Derrida a Paul-Michel Foucalt), stejně jako mnohé feministky (např. Nancy Frazer nebo Judith Butler). Ale bez posunu v kolektivní psychice by tyto myšlenky neměly naději na větší rozšíření. Zmínění myslitelé (a myslitelky, abych byl patřičně postmoderní…:-) nebyli původci nových myšlenek, ale pouze těmi, kdo nové vzorce vynořující se z kolektivního nevědomí konkretizoval a dal jim teoretické základy.

Historie ukazuje, že každý nový stupeň vědomí se začal masivně rozšiřovat v okamžiku, kdy jej dosáhlo asi 10-15% lidí. Dnes se odhaduje, že na postmoderním stupni se v západních společnostech nachází asi 20% dospělých; je to tedy právě post-modernismus, který určuje směr dalšího společenského vývoje. A protože těch 20% je povětšinou vzdělaných, nelze se divit, že to jsou právě post-moderně smýšlející lidé, které vidíme v čele korporací, médií a mnohých neziskovek. Částečně je za tím ale i fakt, že globální korporace a jiné mocenské struktury poměrně brzy pochopily, že je lepší si post-modernismus — který k nim proudil zejména skrze absolventky humanitních fakult hledajících uplatnění v HR — osedlat a využít ku prospěchu svému než proti němu bojovat. Proto dnes vidíme, že se tolik korporací staví za práva LGBT, proto u nich vidíme tolik green-washingu a white-washingu, proto to vzepětí ekologické uvědomělosti u bank. Jsou tu ovšem i další příčiny – viz níže.

Jenže postmodernismus bohužel disponuje kvalitami, které ho jako společenského lídra totálně diskvalifikují. Aperspektivismus a široce proklamované zploštění hodnotových hierarchií v praxi podporuje narcismus vlastní egocentrické úrovni. Masivní dekonstrukce existujícího poznání vede ke zpochybňování vědy jako takové, k nihilismu, a paradoxně k vzedmutí různých pre-moderních ideologií (a tedy posílení entocentrismu). Nepřímo je podporována hodnotová neukotvenost, což se promítá do upadajícího psychického zdraví. Navíc je tu problém s tzv. performativní kontradikcí (česky protiřečením si sobě samotnému) — postmodernismus sice ústy hlásá rovnost všech perspektiv a všech lidí, ale v praxi velmi nevybíravě prosazuje právě a jen tu perspektivu svoji. To vyvolává ve společnosti pocit dvojího metru — všichni jsme si sice rovni, ale ti chudí dále chudnou; všichni jsme stejně svobodní a můžeme si realitu vykonstruovat jak chceme, ale "dezoláti" vyznávající jiné, než do krajnosti dovedené postmoderní hodnoty, jsou stále více na názorovém okraji.

Každopádně právě do krajnosti dovedený postmodernismus s aktivovanými entocentrickými prvky stojí za v úvodu zmíněnými progresivistickými úlety. Že ke Green Dealu nejsou žádné dopadové analýzy? A proč by měly být - realitu si přeci konstruujeme a žádná fakta nejsou podstatná. Že jsou afričtí migranti namnoze nevzdělaní a přicházejí ze zcela jiného kulturního prostředí, o jehož kompatibilitě s kulturou naší je možné mít vážné pochybnosti? To z nás jen hovoří kulturní předpojatost namyšleného bílého muže-kolonizátora. A že nám sedmdesát genderů nic pozitivního nepřinese? Kdo jsme, abychom soudili genderovou identitu kohokoliv jiného — každý má přeci právo si sám vybrat, jak se chce identifikovat, ne? Kdo tohle všechno nechápe, je ze starého světa a proti pokroku, a šíření jeho myšlenek je třeba zabránit všemi prostředky. I kdyby to hraničilo s cenzurou. Že jsme se pod vlajkou post-modernity nepozorovaně vydali ne kupředu, ale zpět, k hodnotám ento- a ego-centrickým, si všiml málokdo; nejméně sami post-modernisté.

Jenže destruktivní důsledky nekontrolovaného postmodernismu, zmítajícího se ve vlastních protimluvech a kážícího vodu a pijícího víno, vidíme všude kolem sebe. Mládež si „všichni jsme si rovni, každý má právo na svůj názor“ egocentricky vyložila jako „nikdo mi nebude říkat, co mám dělat“. Rodiče zmatení rovnostářskými návody na výchovu, kde se to hemží právy dětí a varováními před různými traumaty, začali nevědomky vychovávat rozmazlené, narcistické děti, domnívajíce se, že jim zdravě posilují sebevědomí. Vzdělávací systémy se začaly odklánět od modernistického důrazu na vědomosti a dovednosti, ke kultivaci jakýchsi abstraktních demokratických a inkluzivních hodnot, které ovšem žáci a studenti — vývojově maximálně na etnocentrické úrovni — chápou dogmaticky a nesmiřitelně. Úpadek školství — zejména na západě — dále prohloubilo vytváření „bezpečného prostoru“ (safe space), obrana studentů před všudypřítomnými mikro-agresemi, klesající kognitivní nároky a masivní pozitivní diskriminace. Neustálé zdůrazňování práv menšin a jejich absolutní rovnost, ve skutečnosti ovšem jejich faktické upřednostňovaní, posílilo, paradoxně, tu část psychické identity, která souvisí s rasou, sexuální orientací, pohlavím apod. Což opět není nic jiného než etnocentrismus. Do čela korporací se namísto skutečně post-moderně smýšlejících lidí (kteří jsou, typicky, přespříliš tolerantní, hodní a „měkcí“) začali dostávat etnocentristé a egocentristé, kteří brzo zjistili, čí písničku musí hlasitě pět, aby si zajistili kariérní postup. Tím spíše, že korporace, vlády apod. začaly upozaďovat meritokracii (což je také „mocenská hierarchie“), a začaly se mnohem více soustředit na DEI politiku. Ego- a etnocentristé, kteří se ocitli na koni, pak sami přispěli k další degradaci původně noblesních post-modernistických hodnot. Zrodil se progresivismus a rozklad společnosti dosáhl (prozatímního) vrcholu.

Takže si to shrňme. Postmoderní hodnoty, které jsou u základů progresivismu, jsou samy o sobě důležité a souvisí s rostoucí úrovní lidského vědomí. Jejich rozšíření od 80. let minulého století je poukazem na pokračující evoluci lidstva jako celku. Jenže právě tato sada hodnot, dovedená do extrému, činí jejich nositele neschopné společnost vést a určovat směr. V praxi jsou navíc tyto hodnoty mocensky zneužívány korporacemi. A co je ještě horší: tyto hodnoty v praxi nekriticky uplatňované vedou k celospolečenskému regresu, neboť posilují ego- a etnocentrismus. Výsledkem je progresivní marasmus.

Takže diagnózu bychom měli. Otázka je, co s tím. Možná o tom napíšu něco příště… ale pokud je někdo nedočkavý, může si přečíst třeba tuto knížku od Kena Wilbera. Český překlad této knihy vydá v prvním čtvrletí r.2025 Institut Gaia.