Originální postup v neoriginální jurisdikci aneb nouzí z nouze?

Nemá tedy valného smyslu pozastavovat se už nad tím, že Donald Trump i jeho protivnící své požadavky nadsazují. Na místě je ovšem řešit míru takového nadsazování a možnost, že se střet zvrhne. Je nabíledni, že neobvyklý postup jedné strany inspiruje k neobvyklým krokům i protistranu. Obzvláště, když se začne šermovat nějakým nouzovým stavem. Nedávno o tom podnětně psal Maciej Ruczaj.

Příkladem opravdu zvrhlého střetu nám může být Rumunsko. Ve čtvrtek tam soudce Odvolacího soudu v Ploješti zneplatnil prosincové rozhodnutí rumunského Ústavního soudu o zrušení prezidentských voleb. Pro toto rozhodnutí hodné banánové republiky mám určité pochopení. První výstřel z banánové Aurory totiž přišel od rumunského Ústavního soudu. Eskalace se pochopitelně nezastavila a regionální soudce teď čelí disciplinárnímu řízení. Asi nejlépe u nás tyto události zatím popsala Irena Válková.

Ve Spojených státech má mocenský střet ke zvrhlosti stále daleko. Přesto se už objevil krok, nad kterým ústavní právníci kroutí hlavou. A nepřišel od Donalda Trumpa, ale od Nejvyššího soudu. V noci na sobotu 19. dubna přijal Nejvyšší soud spěšně opatření, které exekutivě dočasně zakázalo deportace venezuelských občanů.

Česká média o tom informovala hned v sobotu. Většinou při tom použila jazykově neobratný nadpis, ze kterého nebylo jasné, jestli podle zákona z 18. století postupoval Trump nebo Nejvyšší soud. Novináři měli samozřejmě na mysli tu první možnost. Američtí i čeští novináři nepromarnili žádnou příležitost zdůraznit, že Trump postupuje neobvykle podle stařičkého zákona. V tomto případě je ale věcně správný i ten druhý výklad, i Nejvyšší soud přijal nouzové opatření podle zákona z 18. století.

Trump se odvolává na zákon z roku 1798, který mu umožňuje v nouzovém režimu zakročit proti nepřátelským cizincům. Nejvyšší soud využil zákon z roku 1789, který dává všem federálním soudům možnost přijmout nouzové opatření nutné k tomu, aby si zachovaly jurisdikci v projednávaném případu.

V médiích i na sociálních sítích převládl dojem, že soud rozhodl v poměru 7:2 v neprospěch Trumpa. To není vůbec jisté. Ve skutečnost je potvrzeno jen to, že rozhodnutí podpořila většina soudců, tj. přinejmenším pět soudců, a že soudci Alito a Thomas byli proti. U takovýchto naléhavých rozhodnutí smí soud rozhodnout v nekompletní sestavě. Je tedy možné, že dva soudci se tohoto rozhodování vůbec neúčastnili. Zlobná smršt, kterou Trumpovi přívrženci na sociálních sítích nasměrovali na soudce Gorsuche a Kavanaugha, je tak možná nespravedlivá a zcela jistě předčasná.

Výhrady k tomuto postupu dobře zformuloval soudce Alito ve svém disentu, ke kterému se připojil i soudce Thomas.

Není to poprvé, kdy Nejvyšší soud posuzuje nouzové rozhodnutí prezidenta nouzovým prismatem. Poměrně nedávno takto rozhodoval například o Trumpově zákazu letů z Havaje. Tehdy ale soud rozhodl ve shodě s prezidentem a odvolával se na stejný nouzový stav, konkrétně na nutnost řešit covidové nebezpečí. Ani tento spor, ve kterém soud postupuje v rozporu s prezidentem a odvolává se na jiný typ nouze, by neměl být právně závažným problémem. Nakonec by měl mít navrch Trump. Jím použitý zákon by měl mít přednost jako speciální zákon i jako novější zákon.

Závažnější jsou jiné výhrady. Především není vůbec jisté, že Nejvyšší soud měl nějakou jurisdikci, kterou by si měl uchovávat. A to hned ze dvou různých důvodů. Tím prvním je skutečnost, že Nejvyšší soud přijal opatření ve prospěch třídy postižených, jaká bývá definována v hromadných žalobách. Projednávaný případ se ale týká tzv. habeas corpus podání. V tomto typu řízení není hromadná žaloba vůbec přípustná. Nejvyšší soud se zde tak trochu chytl do vlastní pasti. Nedávno totiž rozhodl, že habeas corpus je jediný přípustný postup proti rozhodnutí podle Zákona o nepřátelských cizincích.

Ještě větší rozruch ale vzbudilo to, že Nejvyšší soud přeskočil rozhodnutí nižších soudů. Aby mohl mít jurisdikci, musel by ji mít i odvolací federální soud. A odvolací soud má jurisdikci jen tehdy, má-li ji federální okresní soud. Odvolací soud už zahanbil Nejvyšší soud, když rozhodl, že jurisdikci nemá. Tedy přinejmenším do chvíle, kdy bude k dispozici nějaké rozhodnutí okresního soudu, které by mohl přezkoumávat.

Nejvyšší soud občas rozhodnutí nižších soudů přeskočí, to není až taková novinka. Je běžné, že Nejvyšší soud přezkoumá rozhodnutí okresního soudu dříve, než tak učiní odvolací soud. Nad tím se už nikdo nepozastavuje. Čas od času Nejvyšší soud přeskočí konečné rozhodnutí okresního i odvolacího soudu, ale to vždy vyvolá rozruch. Stalo se tak například, když Nejvyšší soud nařídil prezidentu Nixonovi zveřejnit pásky z aféry Watergate, nebo za korejské války, když Nejvyšší soud zatrhl prezidentu Trumanovi pokus o zabrání oceláren.

V tomto případě ale Nejvyšší soud zašel dál než kdykoliv v minulosti. Nepřeskočil pouze konečné rozhodnutí nižších soudů. Nejvyšší soud své rozhodnutí přijal dříve, než nižší soudy učinily byť jen jediný krok. Nejvyšší soud si tak přisvojil postavení první instance, která případ projednává. Tím Nejvyšší soud rozvrátil více než dvě stě let platné rozlišení originální a neoriginální jurisdikce.

Jako originální jurisdikce bývají v americkém kontextu označovány pravomoci, které má Nejvyšší soud přímo z Ústavy Spojených států amerických. V těchto případech Nejvyšší soud působí jako první i poslední instance. Kongres má podle ústavy pravomoc, ale nikoliv povinnost, přenést část soudního rozhodování na nižší federální soudy. V těchto případech, které jsou označovány jako neoriginální jurisdikce, Nejvyššímu soudu přísluší pouze pravomoc přezkoumávat rozhodnutí nižších soudů. Jako první instance působit nesmí.

Nejvyšší soud se s tímto rozlišením opakovaně ztotožnil. Nejznámější a nejvýznamnější je v tomto ohledu nález Marbury v. Madison (1803). Tento nález bývá často připomínán při obhajobě pravomoci Nejvyššího soudu přezkoumávat ústavnost zákonů. Zapomíná se ale, že nález je dvojsečný. Nejvyšší soud si v tomto nálezu také upřel pravomoc přezkoumávat rozhodnutí prezidenta Jeffersona nedoručit jmenovací dekret podepsaný předchozím prezidentem Adamsem právě proto, že neměl k dispozicii žádné rozhodnutí nižšího soudu, které by mohl přezkoumávat.

Není jasné, jak z této prekérní situace Nejvyšší soud vybruslí. Mohl by se machiavelisticky vymluvit na to, že byl uveden v omyl právním zástupcem stěžovatele. Může též tvrdit, že pro dočasné opatření, jaké přijal, platí nižší právní standard, než jaký byl posuzován v nálezu Marbury v. Madison. Poměrně pravděpodobné je, že se soud odkáže na mezinárodní závazky, které Spojené státy od časů Marbury v. Madison přijaly. Vyloučit ale není možné ani krajní možnost, že Nejvyšší soud nález Marbury v. Madison skutečně přehodnotí. To by ovšem byl právní otřes větší než cokoliv, co doposud učinil Donald Trump.

A jak se vlastně stalo, že Nejvyšší soud přeskočil rozhodování nižších soudů? Nejvyšší soud vyšel vstříc neobvyklým požadavkům právního zástupce ACLU. Ten přesvědčil Nejvyšší soud, že nižší soudy svou nečinností odepřely jeho klientům soudní ochranu, protože se nepodrobily jím stanoveným lhůtám. V případě okresního soudu to byla podivuhodně šibeniční lhůta 42 minut. Právní zástupce argumentoval, jak jinak, nouzovými okolnostmi. Nejvyšší soud těmto požadavkům vyšel vstříc a ve stylu rumunského ústavního soudu nedopřál sluchu protistraně ani nižším soudům. Zvláštní je i to, že Nejvyšší soud na straně exekutivy bez jakéhokoliv zdůvodnění předpokládal nesprávný a zlovolný postup. Běžné je naopak předpokládat správnost úředního postupu. Trumpova strana přitom jasně dávala najevo, že každému postiženému dopřeje přinejmenším 24 hodin na podání habeas corpus, a v případě takového podání posečká s deportací na konečné rozhodnutí soudu.

Nehezké světlo na případ vrhá i oznámení soudce okresního soudu. Ten upozornil, že se s ním právní zástupce ACLU pokoušel jednat ex parte, tedy za zády protistrany. Soudce se od tohoto nezákonného postupu distancoval, hlasovou zprávu, kterou obdržel, zpřístupnil Trumpově straně a právního zástupce ACLU notně sepsul. Zdá se, že levicoví aktivisté si u aktivistických soudců v levicových státech uvykli na praktiky, které jim u texaského soudce neprojdou. Bohužel se proslýchá, že takovýto nestandardní přístup měl právník ACLU i k předsedovi Nejvyššího soudu Robertsovi. Pokud by se to potvrdilo, byl by to velký justiční skandál.