Nechceme, aby se střelba na FF UK opakovala? Vraťme do společnosti vstřícnost, diskusi, klid, radost a naději.

Předvánoční střelba na FF UK výrazným způsobem zasáhla celou společnost. Už nemůžeme hrdě říkat, že jsme jedna z nejbezpečnějších zemí na světě a že takováto zvěrstva se dějí jen USA. Jakoby někdo vytrhl jedno z prken v kolektivní podlaze, na které všichni stojíme. Země se zachvěla… a v kolektivním nevědomí nechala celá tragédie nesmazatelný otisk.

Ještě dlouho budou sociální sítě bzučet zprávami, analýzami i spekulacemi ohledně této tragické události. Ovšem 99% tohoto cvrlikání se soustředí na detaily, jakkoliv důležité, a opomíjí hlubší psychické a společenské souvislosti. Zásadní otázka, kterou bychom si měli jako společnost klást, totiž není ani jestli odvedla policie dobrou práci, ani jestli nemáme mít přísnější bezpečnostní opatření na školách, ani jak moc byl vrah psychicky narušený a kdo ho inspiroval. Zásadní otázkou je, jak jsme kolektivně přispěli k tomu, že se takový zločin zhmotnil. Co z toho, co jsme dopustili, aby se v naší společnosti během posledních let dělo, k této tragédii vydláždilo cestu?

Tragédie tohoto typu totiž nenastávají jen tak. Zlé myšlenky jednotlivců, včetně těch s psychopatickými sklony, jsou živeny silami přesahujícími individuální psýché. Panteony bohů ztělesňujících různé stránky lidské povahy, které si vybájili naši předkové (Amor – bůh lásky, Ares – bůh války, Dionýsos – bůh vína, extáze a šílenství, apod.) nebyly jen výrazem primitivní pověrčivosti, ale pokusem vysvětlit každodenní zkušenost, že emoce k nám přicházejí jakoby z vnějšku, často s intenzitou, vůči níž jsme bezbranní. Nemáme vztek, vztek jako by nás posedal a ovládal nás; nezamilováváme se o svém rozhodnutí, ale propadáme lásce často sobě navzdory. Tatáž zkušenost se odráží v esoterickém konceptu egregorů nebo v Jungových archetypech.

Masová střelba do davu je projevem extrémní, zaslepené nenávisti, která ztratila konkrétní zacílení (předmět) a která chce pouze ničit. Kohokoliv a vše. Takováto nenávist zraje delší dobu a je napájena ze dvou pramenů: hraniční nespokojeností se stavem světa, ve kterém daný člověk žije, a naprostou bezmocí cokoliv na tomto stavu změnit.

Oba tyto prameny v uplynulém roce posílily. Normalizovala se nenávist uvnitř společnosti i navenek: liberálové nesnáší dezoláty, dezoláti vládu, 90% společnosti otevřeně nenávidí Rusy a Palestince. Kolegové mého kamaráda dospěli ve své nenávisti vůči Andreji Babišovi tak daleko, že před prezidenskými volbami kolektivně fantazírovali, jak by ho mučili, kdyby jim padl do rukou. Ano, mluvím o dospělých, tzv. slušných lidech. Nenávist a strach se rozdmychává zcela otevřeně: mnohá mainstreamová média záměrně uráží část občanů a vysmívá se jejich názorům. Podporují se rozkoly mezi mladými a důchodci a plánovitě se rozdmychává panika ohledně klimatické změny. Množí se udávání lidí za to, co napsali na sociálních sítích, a následné opletačky s policií. Lidé mají čím dál větší strach vůbec projevit svoje názory.

Zároveň se obrovské části naší společnosti propadla životní úroveň, zejména díky skokovému nárůstu cen energií a potravin. A protože je čím dál tím zřejmější, že to není důsledek vnějších faktorů, ale důsledek neochoty a neschopnosti naší vlády, roste i masivně pociťovaná bezmoc. Navíc se ozývá i kolektivní, hluboce zasuté trauma z popravy českých pánů po bitvě na Bílé hoře. Proč? Protože tehdy, stejně jako teď, jsme se jako národ ocitli bez elity, která nás měla vést a hájit naše zájmy. Tehdy byla taková elita fyzicky odstraněna, dnes je pouze vykastrována, zmanipulována a uplacena. Ale emoční dopad na národ je velmi podobný: prostí lidé zůstali na všechno sami. Tehdy stejně jako teď.

Co tím chci říct? Že střelba na FF UK je jen vrcholek ledovce, a že si nevědomky živíme a pěstujeme kolektivní síly, které k takovým událostem vedou. Je jen jediný způsob, jak tento trend zvrátit. Musíme zastavit kultivaci strachu, nenávisti a bezmoci, a vrátit do společnosti vstřícnost, diskusi, klid, radost a naději. Každý sám za sebe, ve svém nejbližším okolí. Je mým hlubokým přáním do nového roku, aby se nám to co nejdříve podařilo. Nejde o nic menšího než o náš národ a budoucnost.