O rusácích

ale o vojáky všech republik Sovětského svazu. Neměli jsme jak rozlišit Ukrajince, nebo Lotyše od Rusa. A nikomu na tom nezáleželo. Neviděli jsme mezi nimi žádný rozdíl. Rusko bylo největší, také se tak dříve ta země jmenovala, tak to byli Rusáci. Jenže pak se Sovětský svaz rozpadl.

Uplynuly víc, než tři desetiletí. Dávno nikdo neříká Ukrajincům rusáci, rusáci jsou víc než tři desetiletí pouze občané Ruska. Ovšem u historických událostí se i v současnosti pro občany Sovětského svazu používá dobový termín rusáci. Dnešní čtyřicátníci a mladší jsou z toho často zmateni. 

Tak se najdou lidé, kteří hanobí pomníky rudoarmějců a vlasovců, kteří nás za 2 světové války osvobodili, protože fandí Ukrajině. Ještě hloupější jsou výmluvy, že tank na podstavci není ten samý, který připomíná. Pomník je symbol, ani kůň, na kterém sedí svatý Václav není stejný na kterém kníže jezdil a nikomu to nevadí. Hanobení mrtvých, kteří se nemohou bránit je ta nejhorší zbabělost. To, že se jedná o lidí, kteří za nás položili život a vybojovali za nás boj, který jsme vzdali z toho dělá nevděčnost, která se těžko dá k něčemu přirovnat. Hluboce se stydím za pana Ondřeje Koláře i za naši vládu, která nás zákazem vstupu Nočním vlkům vyřadila ze slušné společnosti a vrátila o 50 let zpět. Tehdy STB také bránila lidem v projevech úcty u některých hrobů. Nemluvě o tom, že část těch padlých jsou i vojáci z Pobaltských republik, Ukrajinci, Bělorusové a další.

Tu písničku od Kryla mám rád. Ale neberu ji doslova, myslím, že je spíš o tom, nevést války a tím se vyhnout stavění pomníků, než naházet padlé vojáky do hromadných hrobů, zasypat hlínou bez náhrobku a zapomenout. Většina lidí chce po sobě zanechat nějakou památku a dává přednost mít pomníček se jménem, kde se mohou jejich příbuzní, nebo náhodní kolemjdoucí zastavit a zavzpomínat. Má ho i pan Kryl.

Stydím se za nás i při každém výročí našeho osvobození, každý rok přichází novinářská žumpa s novými důvody, proč vděční být nemusíme. Loni jsem četl, že když Němci o Prahu nebojovali a před Rudou armádou utekli, tak prý není za do být vděčný. Je to samozřejmě nesmysl. 

Důležité je vítězství, pokud se obejde bez obětí, tím lépe. Je jedno, jestli se rozhodné bitvy vybojovali na Moravě. Je i jedno, jestli padli kulkou nepřítele, ve zmatku přátelské palby nebo otravou alkoholem, když zaháněli hrůzy války. Kdyby nás neosvobozovali zůstali by pravděpodobně naživu. Nemyslím, že bychom měli právo je soudit. Nejsme přece vděčni za to, že padli, ale za to, co pro nás vykonali před tím, než zemřeli. Někteří spáchali před tím, než k nám přišli zločiny. Někteří je spáchali potom. Ale i když vám zachrání život lotr, pořád má nárok na vaši vděčnost. Někteří spáchali zločiny i u nás. Příbuzní mi vyprávěli, jak když je osvobozovala Rudá armáda, jeden z vojáků ukradl hodinky. Když si stěžovali veliteli tak prý do hodiny vojáka přivedli, když potvrdili že je to on prošacovali a když u něj hodinky našli, na místě před babičkou zastřelili. Pokud ti padlí spáchali nějaké zločiny. svou smrtí je splatili a není tedy důvod k nějakému hanobení jejich hrobů.

Ještě horší je, že se to týká i českých vojáků, kteří bojovali v 1. československém armádním sboru po boku Rudé armády. Zatímco za socíku se mlčelo a našich vojácích, kteří bojovali na Západě, dnes se mlčí o těch co osvobozovali naši zemi z východu.

Nikdo nevíme, jak by to dopadlo, kdyby se Rusové, Angličané a Američané zachovali jako my a nechali se bez boje obsadit. 

I když Sovětský svaz, USA, Rumunsko i Vlasovci měli své vlastní důvody proč nám pomohli, stále mají nárok na vděčnost.

Musím přiznat, že rusáky nemám moc rád. V roce 68 mi bylo 9. Proti okupantům jsme tehdy bojovali graffiti a plakáty. Obzvlášť se mi líbil jeden, byl na něm namalován veliký zadek do kterého vedla silnice po které jely tanky ve směru ukazatele, na kterém bylo "Ivan, idi damoj". Plakáty se mi líbily tak moc, že jsem jeden také napsal. Když jsem ho dával na plot vynořil se za rohem ruský tank. Zastavil na křižovatce a hlaveň děla se stočila směrem ke mě. Plakát skončil na zem a já během několika vteřin jsem se za plotem tiskl tváří k zemi. 

Po několika týdnech, když se situace trochu uklidnila mě máma poslala koupit košili. Přišel jsem do obchodu, byli tam 2 zákazníci. Nějaká paní a ruský důstojník. Když přišel na řadu prodavačka se ptala co chce. Vytáhl pistoli a mávnul s ní ze strany na stranu "Vsjo!¨. Prodavačka vytřeštila oči, ale začala vyndávat zboží z regálů a balit. Bylo mi jasné, že košili si dnes nekoupím, otočil jsem se a odešel. Pár metrů od obchodu mne zastavil ruský voják. Blonďatý prcek s odulými pysky, na sobě obrovský svetr, který mu sahal blíž ke kolenům, než jak nosili holky ve třídě sukně. Ptal se mne jak mu to sluší. Vypadal v tom jak klaun, ale spokojeně se usmíval. Nechtěl jsem se s ním bavit. Přestal se smát, sundal samopal z ramene namířil ho na mě a opakoval otázku. "Charašo" odpověděl jsem mu jedním z mála ruských slov, která jsem znal. Stačilo to. začal se znovu usmívat a prohlížet si svůj svetr. Nastoupil jsem do trolejbusu, ale daleko jsme nedojeli. Na křižovatce byl rusák se samopalem opilý mocí a vodkou, mířil na řidiče. Nakonec vystřelil dávku do vzduchu a odpotácel se.

Nenávist mi bránila navzdory povinné výuce naučit se rusky. K mé vlastní škodě. Až po jejich odchodu jsem byl schopen dát to za hlavu a začal objevovat jejich kulturu.

Vina za naši okupaci a podpora komunistů v roce 1948 se dnes přičítá Rusku. To je správné z pohledu mezinárodního práva, Rusko se prohlásilo za pokračovatele Sovětského svazu a přijalo všechny jeho závazky. Ovšem po faktické stránce je situace zcela jiná. Sovětský svaz v roce 1948 byl diktaturou s kultem osobnosti, za pomoc našim komunistům k převzetí moci je tedy odpovědný pan Stalin, který byl Gruzínec. O vpádu v roce 1968 rozhodlo zasedání jedenáctičlenného politbyra a rozšířeného Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu 15.-17 srpna. Vojenský zásah prosazovali zejména předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj (Ukrajinec), ministr obrany SSSR Andrej Grečko (Ukrajinec), ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko (Bělorus), první tajemník ÚV KS Ukrajiny Petro Šelest, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij (Bělorus) a předseda KGB Jurij Andropov (Ruský Žid), proti hlasoval údajně Michail Suslov (Rus), Arvid Pelše (Litevec) se údajně zdržel. Za zásah se přimlouvali se i nejvyšší představitelé Německa, Polska a Maďarska. Zodpovědnost za zásah ovšem padá na pana Brežněva, prvního tajemníka ÚV KSSS (Ukrajinec). Údaje se dost liší, ne všichni prožili celý život v zemi, kde se narodili. Zmatek je způsoben i tím, že se jednalo o rozšířené zasedání. Někteří zastánci zásahu nebyli členy polytbyra. Každopádně na naší okupaci měli Ukrajinci lví podíl. Většina sovětských států v politbyru zastoupení neměla, veškerou moc měla západní část svazu. Invazním vojskům velel armádní generál Ivan Grigorjevič Pavlovskij (Ukrajinec).

Bohužel, rusáků je tu víc než za okupace. Zatímco tehdá se drželi na základnách a bylo vzácné slyšet ruštinu, dnes ji slyším denně. Nebo možná ukrajinštinu. Rozdíl nepoznám a je mi to jedno. Stejně jak se mi nikdy nelíbilo vyvěšování sovětských vlajek, nelíbí se mi ani vyvěšování vlajek bývalých sovětských států. Tím víc, že zatímco dříve visela sovětská vlajka vedle naší, nyní vidím často jen ukrajinskou. Vrchol byla komunikace s naším konzulátem, kde mi posílali emaily s ukrajinskou vlajkou, jako bychom byli jejich gubernie.

Neměli bychom bojovat včerejší bitvy, a přepisovat historii, jak se o to snaží Evropská Unie, která v bodě 2. lživě odhlasovala, že 2 světovou válku zahájilo Německo a Sovětský svaz. Zkusme ji přijmout takovou, jaká byla, i když se nám některé její části nelíbí.