Paradox přiškrcené demokracie

Ve 20. století se rozprava o nesvobodě a totalitě zaměřovala na roli komunistů, fašistů a jim podobných extremistů. Ovšem 21. století přináší nové výzvy a nová ohrožení pro svobodu slova a demokratické vládnutí. Je proto na místě aktualizovat debatu o podobách autoritářství.

Centrem pozornosti je ruský imperiální režim a čínská digitální diktatura. Stranou ale nemohou zůstat ani nedokonalé demokracie a nedokonalí demokraté. Co se týče Česka, jsou zde tři hlavní proudy, jež vykazují autoritářské sklony. Zaprvé, působí tu pátá kolona ruského režimu, jež parazituje na českém patriotismu a slovanství. Zadruhé, patří sem frustrovaná část obyvatelstva, kterou zasáhla covidová a ekonomická krize. Zatřetí, je tu část elitních demokratů, jež připouští měkkou verzi autoritářství jako způsob řešení problémů. Paradoxně ti, kdo nejvíce vzývají demokracii, ji ohrožují. Zkusme popsat tento jev.

1. Očista demokracie

Jde o hnutí nových elitářů, kteří usilují o nápravu světa. Volají po ryzí demokracii, očištěné od všech dezinformátorů, fašistů a dezolátů. Nárokují si monopol na výklad současných problémů, ať již jde o migraci, covid, změnu klimatu, Evropskou unii, genderismus či sexuální menšiny. Zapouzdřují se ve svém černobílém vidění. Je pro ně typická úzkostná politická korektnost spjatá s upravováním reality.

Dokonce hlásají jedinou vědeckou pravdu, což je ze samé podstaty nevědecké. Všeobecně platí, že ten, kdo hlásá jedinou pravdu, ve skutečnosti plodí dogma, potlačuje svobodu slova a oslabuje demokracii.

2. Boj proti zlu

Uvedený jev se neomezuje na Česko, ale rezonuje v západní civilizaci. Sílí hlasy nových kazatelů, kteří velí do útoku proti zlu. Vyzývají k omezování svobody slova a utahování společenských šroubů.

Vyhrocená doba si žádá rázné činy! Když se kácí les, létají třísky! Dnešní revolucionáři či pokrokáři všeho druhu, kam patří salonní demokraté, skloňují pojem demokracie ve všech pádech, a přitom odhalují nepřátele na každém rohu.

Spojuje je agresivní ideologie dobra, vyhlašující boj vnitřnímu a vnějšímu nepříteli. Přitom za nepřítele považují jak zlé přírodní síly, například covid, tak zlé společenské síly, kam řadí názorové oponenty. Vůči nim uplatňují agresivní strategii nulové tolerance, a to namísto strategie naučit se s problémy žít. Není náhoda, že to byla Čína, která dovedla nulovou toleranci ke covidu do orwellovského absolutna.

3. Oponenti jako škůdci

Kdo si dovolí s bojovníky dobra nesouhlasit, na toho se slétnou jako supi svazáčtí aktivisté typu Manipulátoři.cz. A tak týmy samozvaných „factcheckerů“ s nulovou odborností označují přední experty za šiřitele lží a nesmyslů, za profesní ztroskotance. Kritické oponenty cenzurují a nálepkují jako homofoby, ultrakonzervativce, extremisty.

Užívají si pocit povýšenosti a všeználkovství. Odlišné názory považují za podezřelé. Kritikům přisuzují zlé úmysly. Všechny házejí do fiktivního pytle dezinformátorů, které staví na roveň Putinovým sluhům. Jestliže však v Česku působí skuteční agenti Ruska, ať konají zpravodajské služby. Ale ať se nezatíná tipec milionům lidí, jež mají rozličné názory a náboženství.

4. Nevyslyšení a nereprezentovaní

Došli jsme do stadia, kdy kriticky myslící člověk má obavu se veřejně vyjádřit. Pokud zastává menšinový či neortodoxní názor, může se stát terčem osobních útoků a veřejné šikany, proti které je obtížná obrana.

Část občanské společnosti se tak cítí nevyslyšena, nereprezentována, zahnána do kouta. Mnozí jsou ponížení, frustrovaní a rozhněvaní. Otřásá se důvěra ve většinová média a v samu podstatu demokracie jako systém zastupující všechny občany a garantující svobodu slova.

Určitě nelze veřejně propagovat násilí. Avšak čističi demokracie používají příliš extenzivně tuto frázi: „Svoboda slova je sice fajn, ale nesmí být bezbřehá.“ Podobnou rétoriku použil Putin, když 9. listopadu prezentoval seznam údajných ctností velkoruského národa. Ano, tenká je hranice mezi dobrem a zlem. Svobodu nelze rozmělnit.

5. Názorové odstíny šedi

Jak udržet svobodnou a otevřenou společnost? Jak snížit napětí a netoleranci? V prvé řadě jde o závažný problém ve způsobu myšlení. Základem je nesmiřitelné černobílé vidění, spjaté s představou o vlastní výjimečnosti a spasitelství. Černobílé myšlení nám diktuje, co je správné a nesprávné, co si máme myslet a nemyslet, co má zaznít ve veřejném prostoru a co nikoliv. Výsledkem je patologické dělení společnosti na nepřátelské „my“ a „oni“.

Proto namísto agresivního černobílého vidění rehabilitujme názorové odstíny šedi. Namísto vznešených hesel debatujme méně zapáleně, o to více svobodně a věcně. Namísto rádoby jediné vědecké pravdy veďme široký veřejný dialog. Vyjděme ze svých sociálních bublin.

Je tu velký prostor pro média zprostředkovat názorové bohatství, a nikoliv razit jednostranný většinový názor. To, co nám schází, jsou kulaté stoly v nejširším slova smyslu. Demokracie bez přívlastků nepotřebuje vykladače pravdy, ale každodenní konkurenci názorů. Právě dialog je cestou pro nalézání kompromisů individuálních a skupinových zájmů. Dialog je cestou pro upouštění páry nespokojenosti.

6. Zákon o dezinformacích?

Sestupme z piedestalu jediné božské pravdy a připusťme, že každý má svou pravdu, svůj náhled na svět, svůj životní příběh. Každý má právo váhat, chybovat, uvěřit polopravdám, lžím i bludům. Každý někdy propadá hříchu. Proto místo sepisování zákona o dezinformacích oprašme citát původně připisovaný Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat."

Demokracii nelze bránit tak, že popřeme její základní parametry: omezíme svobodu slova, pranýřujeme část občanské společnosti a zaženeme nepohodlné lidi do antisystémového kouta. Jistě k utahování šroubů na Západě přispívá zločinná invaze Ruska, které usiluje o revanš za ztrátu území Sovětského svazu a jeho satelitů včetně Česka. To ale nemůže být omluva. Autoritářské tendence totiž započaly v době covidové. Budou tomu už tři roky.

Vlak do stanice „Přiškrcená demokracie“ se rozjel. Je nejvyšší čas jej zastavit.

Michal Klíma, politolog a rektor Metropolitní univerzity Praha

Text vyšel pod názvem "Přichází elitní autoritářství" v Lidových novinách, 28. 11. 2022, s. 9.

The paradox of strangulated democracy

In the 20th century the discourse on unfreedom and totalitarianism focused chiefly on the role of communists, fascists and other similar extremists. However, the 21st century presents us with new challenges and new threats to freedom of speech and democratic governance. It is therefore appropriate to update the debate on forms of authoritarianism.

At the centre of attention is the Russian imperialist regime, and also the Chinese digital dictatorship. However, it would be a mistake to leave aside also flawed democracies and flawed democrats. With regard to the Czech Republic, there are three main currents here manifesting authoritarian tendencies. Firstly, a fifth column of the Russian regime is active here, which is parasitic upon Czech and Slavic patriotism. Secondly, there is a frustrated section of the population which has been affected by the Covid and economic crises. Thirdly, there is a section of elitist democrats who are prepared to permit a softened version of authoritarianism as a means of resolving problems. Paradoxically, those who most invoke democracy are the ones who threaten it. Let us attempt to describe this phenomenon.

1. A purge of democracy

The third current referred to above is a movement of new elitists on a mission to save the world. They call for a pure democracy, purged of all peddlers of disinformation, fascists and degenerates. They claim a monopoly on the interpretation of the problems currently facing us, whether this concerns migration, Covid, climate change, the European Union, genderism or sexual minorities. They wrap themselves up in their black-and-white vision. Their typical traits are fastidious political correctness combined with an editing of reality.

They even claim to know the sole scientific truth, which in its very essence is unscientific. It universally applies that anyone who proclaims the sole truth in reality promotes dogma, suppresses freedom of speech and weakens democracy.

2. The battle against evil

The aforementioned phenomenon is not limited to the Czech Republic, but resounds throughout Western civilisation. There is a growing crescendo of voices of latter-day preachers leading us into the battle against evil. They are calling for restrictions on freedom of speech and a tightening of the screws in society.

Turbulent times call for decisive actions! After all, you can’t make an omelette without breaking eggs! Today’s revolutionaries or progressives of all types, of whom the salon democrats are a part, parade the concept of democracy at every opportunity, while exposing enemies around every corner.

They are united behind an aggressive ideology of righteousness, declaring war upon the enemy within and without. In their crusade they consider their enemies to be both dark natural forces, for example Covid, and dark social forces, which is where they rank their ideological opponents. To these enemies they apply an aggressive strategy of zero tolerance, instead of a strategy of learning to live with problems. It is no coincidence that it was China that took a policy of zero tolerance to Covid to Orwellian extremes.

3. Opponents as vermin

Whoever dares to disagree with the warriors of justice is swooped upon like vultures by ideologically driven activists such as Manipulátoři.cz. And so teams of self-appointed “factcheckers” with zero expertise label leading experts as spreaders of lies and nonsense, professional outcasts. They censure their critical opponents and label them homophobes, ultraconservatives and extremists.

They enjoy a feeling of superiority and omniscience. They regard diverging opinions with suspicion. They attribute evil intentions to their critics. They lump them all within the same fictitious category of disinformation peddlers, equating them with servants of Putin. But if there are any genuine Russian agents operating in the Czech Republic, this is a matter for the intelligence services. It is not a situation which calls for the silencing of millions of people with diverse opinions and religions.

4. Unheard and unrepresented

We have now reached the stage when those who think critically are afraid to express themselves in public. If they advocate a minority or unorthodox opinion, they may become the target of personal attacks and public bullying, against which it is difficult to defend themselves.

A part of civil society feels unheard, unrepresented and forced into a corner. Many feel humiliated, frustrated and angry. Trust in the majority media and the very essence of democracy, representing all citizens and guaranteeing freedom of speech, has been shaken.

Without doubt, we cannot permit the public promotion of violence. However, the purifiers of democracy make far too extensive use of the phrase “Freedom of speech is all very well, but it must have its limits”. A similar rhetoric was used by Putin, when on 9 November he presented a list of the alleged virtues of the great Russian nation. Indeed, the boundary between good and evil is a thin one. Freedom is indivisible.

5. Shades of grey

How can we maintain freedom and an open society? How can we reduce tensions and intolerance? First of all, we have here a serious problem in the prevailing manner of thinking. It is based upon an uncompromising, black-and-white vision, combined with a notion of one’s own exceptionalism and saviourhood. Black-and-white thinking dictates to us what is right and what is wrong, what we should think and not think, what should be heard in the public arena and what should not. The result is a pathological division of society into hostile camps of “us” and “them”.

For this reason, instead of an aggressive black-and-white vision, let us rehabilitate shades of grey in our opinions. Instead of high-minded slogans, let us debate less vehemently, and thus more freely and to the point. Instead of some would-be sole scientific truth, let us engage in a broad public dialogue. Let us step out of our social bubbles.

There is a large space here for the media to play a role in mediating between the diverse wealth of opinions, and not to pump out a one-sided majority view. What we currently lack is round tables in the broadest sense of the word. Democracy without trappings does not need anyone to proclaim the truth, but rather an everyday competition of opinions. It is dialogue that represents the path to finding compromises between individual and group interests. Dialogue is the way to let off the steam of discontent.

6. A Disinformation Act?

Let us step down from the pedestal of the one divine truth and concede that we all have our own truth, our own view of the world, our own life story. We all have the right to hesitate, make mistakes, believe half-truths, lies and illusions. We all sometimes stray from the path of righteousness. And for this reason, instead of drafting a disinformation act, let us dust off the quote originally attributed to Voltaire: “I disapprove of what you say, but I will defend to the death your right to say it.”

Democracy cannot be defended if we deny its fundamental parameters: if we restrict freedom of speech, demonise a section of civil society and force inconvenient people into an anti-system corner. Undoubtedly, the tightening of the screws in the West has been aided by Russia’s criminal invasion of Ukraine in a quest for revenge for the loss of the territory of the Soviet Union and its satellites, including the Czech Republic. But this cannot be given as an excuse. Authoritarian tendencies already began to manifest themselves during the time of Covid. That was almost three years ago now.

The train headed for the destination of a “Strangulated democracy” is now in motion. It is high time to stop it.

Translator: Ashley Davies