Při úklidu knihovny jsem narazil na výpravnou přehledovou knihu o dějinách Slovanů – napsanou Čechem, ale v ruštině. Rozhlédl jsem se, jestli mě náhodou někdo nesleduje, a když jsem se ujistil, že jsem v bezpečí, otevřel jsem ji. K mému překvapení to šlo – ruština, jakou je psaná, není nijak složitá, a tak jsem se do ní docela rychle začetl. Dokonce i méně známým výrazům jsem často zvládl odhadnout význam.
Zvláštní pocit – já a ruština. Ve škole jsem ji nemusel a na střední jsem s odřenýma ušima prolezl s dostatečnou. Jasný případ pasivní rezistence. Jazyky mi obecně jdou, ale s tímhle jazykem jsem to měl spojené s ideologií, politikou a oním věčným typem místních funkcionářů, kteří se po naší krajině pohybují snad už od dob Keltů. Mám ještě stará vysvědčení z doby socialistického Československa, a čtyřky z ruštiny na nich figurují s nepříjemnou pravidelností. Jednu chvíli jsem dokonce vážně uvažoval, že požádám o status bojovníka třetího odboje – nějaká koruna se hodí vždycky. Ale zatím jsem to odkládal.
Tentokrát ale na mě azbuka zapůsobila jinak. Exoticky, tajemně – trochu jako zakázané ovoce. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsme za komančů tajně ladili Hlas Ameriky nebo Svobodnou Evropu. I tohle je hlas z jiného světa. Když čtete text v angličtině, němčině nebo italštině, pořád máte pocit domova – díky etymologii brzy zjistíte, že spousta slov k nám dorazila přes latinu, z italštiny, francouzštiny nebo němčiny. A čeština toho zdědila víc, než se zdá:
Škola – z latinského schola, původně z řeckého scholē („volný čas“, který se postupně proměnil ve vzdělávání).
Stůl – z latinského stolus, možná přes němčinu.
Kancelář – z cancellaria.
Měsíc – v kalendářním významu z mensis, vedle slovanského označení pro těleso na obloze.
Čeština je sice jazyk slovanský, ale vliv latinské kultury a latinky jako písma je v ní naprosto zásadní. Proto ten blízský, „evropský“ pocit při čtení západních jazyků.
Ale s tou knihou v ruštině se něco změnilo. Čtu o Češích, o Velké Moravě, o Kyjevské Rusi i o jižních Slovanech – Srbech a Chorvatech. Je to návrat do doby, kdy se po pádu antiky formovala nová Evropa. Starý svět Řeků a Římanů se přelévá do světa Germánů, Slovanů a Vikingů. Začíná nová epocha – a právě ta nás vede až k dnešku.
Tu knihu si občas rozložím na stole. A vedle ní si nechávám připravený brilantní konzervativně-liberální text o pozitivním vlivu nízkých daní na prosperitu kampeliček – napsal ho profesor Fiala, ještě než se začal kamarádit s Piráty. A když někdo přijde na návštěvu, tak na tu rusky psanou knihu jebnu toho Fialu a tvářím se u toho jako pan Vystrčil na Tchaj-wanu. Neprůstřelná kombinace.
A o ten třetí odboj si možná fakt zažádám. Mám to černé na bílém. Jen to nechám ověřit u notáře – aby to mělo úřední punc.