Pásmo Gazy: Ohlédnutí za čtvrtým kolem propouštění rukojmí
Na aktuální téma
Je sobota večer, prvního února. Další tři rukojmí mají po ukrutně dlouhé době v zajetí před sebou první noc opět pod izraelským nebem. Zatím je to ale nejsmutnější návrat na svobodu.
Záplavu radosti nad příchodem Ofera Calderona a Keithe Siegela kalí okolnosti, které provází osvobození Jardena Bibase. Jak uvedla jeho rodina: „Vrátila se pouze čtvrtina našeho srdce. Jarden je zpátky, ale domov zůstává neúplný. Jarden je otec, který (7. října 2023) opustil bezpečnou místnost, aby ochránil svoji rodinu, statečně překonal zajetí a vrátil se do nesnesitelné reality.“
Asi není nikdo, kdo by nevěděl, o čem je řeč. Co je tou nesnesitelnou realitou. Jarden byl odvlečen do Pásma Gazy a odděleně od něj jeho manželka Širi a jejich dva chlapci, Kfir, dnes dvouletý, a Ariel, dnes pětiletý; v době barbarského útoku jim bylo o 16 měsíců méně. Ani v zajetí nebyli spolu, což je obzvlášť trýznivé. Nekonečné dny střídavě v tunelech a v bytech na povrchu (opravdu gazští civilisté na těchto zločinech neparticipovali?) v ubíjející nejistotě, přičemž jediné, co mu zbývalo byla naděje. Po návratu potvrzení, že manželka a děti vráceny nebyly. Dovedeme si představit míru takového psychického mučení?
Srdce žije vírou, že snad přece jenom… Ano, doufá v zázrak. Rozum ale hovoří jinou řečí. Kdyby byli manželka Širi a Ariel s Kfirem naživu, gangsteři by je přece pustili mezi prvními. Nelidských zločinů se teroristé Hamásu a Palestinského islámského džihádu dopustili bezpočet, ale hanebnost související s jejich chováním vůči oběma malým chlapcům je ta nejzákeřnější, nejpodlejší, nejzbabělejší. Únos bezbranných dětí a následné vydírání s cílem dostat z vězení teroristické vrahy - takový je obraz šíleného divadla, jehož jsme všichni nucenými svědky. A třebaže se mnohým z nás, kdo nepodlehli zvrácené propagandě agresorů a falešné hře na objektivitu, vaří krev, jsme stejně bezmocní jako Jarden Bibas, který je navíc nucen dívat se ve zprávách, kolik vrahů jeho spoluobčanů se dostalo na svobodu, zatímco on možná přišel o to nejdražší, co v životě měl. Není to k zešílení?
Především na něj myslím, když píšu tyto řádky. Na něj, na paní Širi Bibasovou, na Kfira, na Ariela. A říkám si, v jak zvrhlém světě to vlastně žijeme. Čím vyspělejší doba, tím ďábelštější její odvrácená strana.