Hybridní cenzura: Jak ji může praktikovat EU a vláda ČR?

Hybridní cenzura není jen o přímém zakazování nepohodlných informací, ale o kombinaci různých metod, které dohromady vytvářejí prostředí, kde se určité názory stanou neviditelnými, marginalizovanými nebo automaticky považovanými za nepravdivé. Jak ji může praktikovat Evropská unie a vláda ČR? Podívejme se na konkrétní mechanismy. Hybridní cenzura tedy může kombinovat následující techniky:

Regulace „dezinformací“

Vlády a instituce často tvrdí, že bojují proti dezinformacím, ale hranice mezi pravdivými a „škodlivými“ informacemi může být nejasná.

🔹 EU: Například Akt o digitálních službách (DSA) zavazuje velké platformy k aktivnímu boji proti „dezinformacím“, což v praxi znamená, že sociální sítě mohou potlačovat nepohodlné zprávy na základě tlaku vlád nebo EU.

🔹 ČR: V roce 2022 vláda Petra Fialy podpořila kroky k mazání webů označených za „dezinformační“ bez soudního rozhodnutí. To vyvolalo debatu o svobodě slova.

Algoritmická cenzura

Není třeba obsah mazat, stačí jej skrýt. Sociální sítě a vyhledávače mohou na základě algoritmů snižovat dosah příspěvků, které nejsou v souladu s oficiálním narativem.

🔹 EU: Evropská komise tlačí na sociální sítě, aby bojovaly proti „škodlivému obsahu“, což může vést k potlačování alternativních názorů.

🔹 ČR: Stát může skrze neformální dohody se sociálními platformami ovlivňovat viditelnost určitých témat (např. přístup k informacím o válce na Ukrajině nebo covidu).

Právní a ekonomický tlak

Namísto přímého zakazování lze využít právní kroky, soudní spory či ekonomický tlak.

🔹 EU: Plánuje přísnější regulaci médií skrze Evropský akt o svobodě médií, který sice tvrdí, že chrání nezávislost médií, ale zároveň může znamenat větší kontrolu nad obsahem.

🔹 ČR: Vláda může prostřednictvím dotační politiky (např. Akční plán pro čelení dezinformacím z 2022) upřednostňovat „spolehlivá“ média a vyřazovat ta, která jsou kritická.

Digitální šikana a autocenzura

Hybridní cenzura může fungovat i tak, že lidé sami raději nic nepublikují, protože se bojí postihů.

🔹 EU: Novináři a influenceři mohou čelit tlaku kvůli „nevhodným názorům“, například skrze omezení příjmů z reklam nebo blokace účtů.

🔹 ČR: Mediální osobnosti, které si dovolí kritizovat oficiální narativ, mohou být terčem diskreditačních kampaní nebo tlaků ze strany zaměstnavatelů.

Obhájci těchto opatření tvrdí, že chrání demokracii před nepravdivými informacemi, ruskou propagandou nebo nenávistným obsahem. Kritici však upozorňují, že rozhodování o tom, co je „pravda“, může být subjektivní a může vést k potlačování nepohodlných hlasů. Klíčová otázka zní: Kdo rozhoduje o tom, co je dezinformace? Pokud je to stát, nadnárodní organizace nebo velké korporace, jaká je záruka, že nebudou zneužívat tuto moc ve svůj prospěch? Jak se tedy můžeme bránit hybridní cenzuře?

• Diverzifikovat informační zdroje – Nezůstávat jen u oficiálních médií, ale hledat i alternativní pohledy.

• Podporovat decentralizované platformy – Například využívání blockchainových sociálních sítí nebo nezávislých médií.

• Zvyšovat digitální gramotnost – Schopnost analyzovat informace a rozpoznat manipulaci je klíčová.

• Prosazovat transparentnost – Požadovat jasná pravidla a dohled nad rozhodováním o tom, co je považováno za dezinformaci.

Hybridní cenzura je realitou, která se v Evropě i ČR postupně rozvíjí. Zatímco boj proti dezinformacím a nenávisti je legitimní, nesmí se stát nástrojem k potlačení nepohodlných názorů. Klíčem k udržení svobody slova je transparentnost, kritické myšlení a ochrana otevřené diskuse. Svoboda projevu není samozřejmost – pokud ji přenecháme „ochráncům pravdy“, můžeme zjistit, že pravdu už neurčujeme my, ale někdo jiný.

Čtete na podobné téma:

Co kdyby vydal "eliminátor vnitřní kolaborace v EU" Bob Kartous i nějaký inkvizitorský manuál "(Digitální) kladivo na (dezinformační) čarodějnice"?

Komodifikátoři anti-dezinformací: Když boj proti lžím otevírá dveře k moci a zisku