Proč je potřeba chaos?

Základem společenství lidí je komunikace a spolupráce, která ideálně probíhá na základě dobrovolnosti a neideálně na základě vnucování. A též zažitých zvyklostí, stereotypů, jistot, předávání výchovou z generace na generaci. Nejlíp to vše funguje v systémech lokálních, např. v kmenovém uspořádání, u domorodých národů. V meších obcích jaksi více přirozeně.

Civilizace nám přinesla nebývalý technologický rozvoj, také spoustu změn. Každá civilizace má svůj cyklus: vznik, růst, zrání, pád a zánik. Jsou známy teorie kolapsu civilizací a následné regenerace. Současný vývoj je překotný, nedá se řídit a kontrolovat, ale systém je tak nastaven. Ale už to přestává fungovat, staré metody už nefungují tak snadno jako dřív, systém se rozpadá, protože ztrácí podporu a upadá do chaosu. Chaos je transformační proces. Bourá to staré (řekněme paradigma) a uvolňuje prostor novému (paradigmatu), neznámému, které se teprve rodí, nově vytváří a pak se z chaosu uspořádá v nové a odlišné kvalitě.

Tomu můžeme říkat evoluční kvantový skok. Zatím prožíváme období chaosu. Je ten chaos nějakým způsobem řiditelný? Dá se nějak brzdit? Má smysl mít z něj strach a tím ho ještě prohlubovat? Větší smysl vidím v tom, pokusit se o sice bolestivou, ale poměrně hladkou změnu. A ta se nestane bojem, ani volbami politiků. Ta se musí odpracovat zespodu. Asi na to existuje mnoho náhledů, mnoho různých cest, mnoho střípků do mozaiky, mnoho naprosto různorodých zájmů.

Ale dle mého je tím společným znakem hledání a nalezení sebe sama, jít k sobě do hloubky, setkat se sám se sebou, nalézt ten vnitřní kompas, dát na své pocity, intuici. Je jedno, jak tomu říkáme, božská jiskra nebo duše. Každý sám za sebe nejprve najděme tu svoji cestu, svou autenticitu a pak k nám přijde to podobné, co vyzařujeme, to si nás přitáhne.

Zákonem bytí je, že posilujeme to, čemu věnujeme pozornost a energii. Pokud je to radost a tvorba, přítomný okamžik, jsme v životě spokojenější. Aspoň já to tak mám. A k tomuto pochopení u mě vedla dlouhá cesta a musel jsem ji absolvovat sám a obrátit se do sebe, nechat se inspirovat druhými. A další podmínkou bylo nenechat se tak lehce manipulovat, probudit se z hypnózy a stát se méně manipulovatelným, překonat strach, najít odvahu a být ochotný něco dělat.

Když se podíváme na ten chaos venku, to válečné běsnění, to naprosto nelogické směřování k destrukci, chudobě a digitálnímu otroctví najmě v Evropě, můžeme být sklíčení a mít obavy. A když k tomu ještě připojíme plány Velkého Resetu, pak z toho všeho můžeme i propadnout zoufalství. Co s tím? Je nějaký vhodný postup?

Mně se osvědčilo to moc nesledovat, jen si tak toho povšimnout, považovat to za velkou hru různých zájmů, do kterých nemusím být vtažen, více věnovat pozornost, energii a úsilí tomu, co mi dělá radost. Tvořit a dovolit si žít svůj autentický život.

Limitem míru je bezpodmínečná láska, ta ze své podstaty nedovoluje nenávist. Mohu některé lidi milovat, jiné mohu mít v úctě, jiné respektovat, další jen tolerovat, a ty, s nimiž nenalézám naprosto nic společného, prostě ignoruji. Ale už nemusím nikoho nenávidět.

Kde vyvěrá nenávist a proč vůbec? Co ji způsobuje? Strach, frustrace, agrese, role oběti, nízké vědomí a sebevědomí, nedostatek sebeúcty a lásky. Poslušnost k autoritám, kterou nám tady v plné nahotě ukázalo Covidové šílenství, především mediální manipulace, zneužití politické a státní moci a bezohledné zisky vybraných firem a jedinců. Tady se zase setkáváme s arogancí moci, povýšeností, pýchou a přetvářkou.

Ale na druhé straně Covid přinesl i soucit, odvahu, ochotu něco dělat, a to díky svědomí mnoha lidí. Většinově vede zatím sebeklam a nepřichází ani žádná sebereflexe od těch, kteří to řídili. Heslem je: co bylo, bylo, zapomeňte!

A zase. Někteří nezapomínají a ani zapomenout nemohou. Poučme se z chyb a odpusťme, ale nezapomínejme. Až ti, kteří škodili, odejdou na smetiště dějin, mějme na paměti, že se už nesmí nikdy vrátit.