Nejasná zpráva o konci západní vědy: Konec starého světa

V roce 1914 zcela nečekaně přišel konec světa. Než stihla evropská civilizace sklidit ovoce všech těch zázračných technologií, o kterých jsme psali v předchozím díle, vypukla první světová válka. Evropské národy použily veškeré zázračné nové technologie a inovace a celý svůj vědecko-technický potenciál na co nejefektivnější vraždění svých bližních. První světová válka, kterou generálové plánovali na koních s bajonety, skončila po čtyřech letech letadly, tanky, bitevními loděmi, ponorkami, náklaďáky a kulomety. Fascinující je, že dnes už vlastně nikdo neumí pořádně vysvětlit, proč k té válce došlo.

Válka ovšem přinesla radikální změnu pozice vědy a výzkumu. Hlavní obětí války byla víra v křesťanského Boha a ono neproblematické přesvědčení bílého muže, že má vládnout světu. Ztráta víry v Boha a sebe sama zanechala v duších Evropanů díru, kterou různí falešní proroci zaplnili nacionalismem, socialismem, komunismem či fašismem. Tyto moderní kolektivistické režimy ihned pochopily, že věda a výzkum jsou příliš důležité na to, aby se mohly nechat bez kontroly. Navíc každá z těchto ideologií potřebovala vzbudit zdání legitimity. A po válce již zdrojem legitimity nebylo náboženství, ale věda. A tak začalo postupně docházet ke „znárodnění“ vědy, kdy různé totalitní režimy začaly podporovat vědu a výzkum výměnou za to, že jeho výsledky budou sloužit ideologickým potřebám režimu. Tato nemoc 20. století přinesla první jedovaté plody v podobě nacistické biologie, eugeniky či sovětského lysenkismu a po druhé světové válce pokračovala v komunistickém bloku téměř ve všech vědních oborech, což si někteří čtenáři jistě ještě pamatují. Současný „vědecký konsensus“ ohledně globálního oteplování představuje jen další výhonek státem placené „znárodněné“ vědy, která slouží nikoliv k porozumění světu, ale k legitimizaci různých kolektivistických ideologií a jejich zvrhlých cílů.

Meziválečné kolektivistické ideologie přivedly svět velmi rychle k další válce, která zopakovala apokalypsu té předchozí ještě jednou – a pořádně. Všechny vražedné technologie první války byly využity znovu, ale zdokonaleny, sériově vyrobeny a použity v měřítku, které se vymykalo všem představám. K technologiím konce 19. století vlastně přibyla jen kryptografie, radar a jaderná bomba, která symbolicky potvrdila úplnou dominanci vědy: Moc zničit celý svět už nadále nemá Bůh, ale vědec. Z kolébky vědy – Evropy – zůstala kouřící hromada trosek a těžiště světa se přesunulo do Spojených států a Sovětského svazu.

Obě velmoci se od začátku studené války shodovaly vlastně jen na jediném: Vše musí být založeno na vědě a výzkumu. Na východě pokračovali se „znárodněnou“ vědou, kde stát postupně převzal veškeré financování vědy a výzkumu. V tomto režimu v sovětském bloku prosperovaly hlavně disciplíny, po kterých se příliš nechtělo, aby „vědecky“ podepíraly komunistickou ideologii, ale aby spíše „dohnaly a předehnaly“ kapitalistický blok. Technické vědy a matematika docela držely krok se západem, zatímco společenské a humanitní vědy skomíraly a hynuly v dusivém objetí komunistických ideologů.

Na západě byla původní evropská věda postupně nahrazena vítěznou anglosaskou Science. Zprvu to šlo dobře, poválečná americká konjunktura se konstruktivně setkala s otevřenou atmosférou amerických (převážně soukromých) univerzit, na kterých rozkvetla generace (často židovských) emigrantů s rigorozním německým meziválečným vzděláním. Vypadalo to, že po konci válečného běsnění se svět vrátí k technologické smršti konce 19. století, od které si na půl století jen odskočil k orgiím vraždění a destrukce. Objevily se polovodiče, počítače, jaderná energie, satelity, člověk vyletěl do vesmíru a prošel se po Měsíci.

A jak to bylo dál? O tom zase v dalším díle. Nebojte se, už bude předposlední.