Velikonoce a senior, který se neorientuje

Občas slýchám v souvislosti s péčí společnosti o jednu kategorii znevýhodněných spoluobčanů označení „senior, který se neorientuje“. Nevím, kdo s tím přišel a kdo to vymyslel, ale na mě to dokonale sedí. Neorientuji se pořádně ani doma – často se mi stává, že třeba hledám ponožky a musím ženu požádat, aby mi poradila. Řekne třeba: „Jdi do ložnice, otevři skříň a ponožky najdeš ve třetím šuplíku.“ Tak to udělám, otevřu šuplík – a pořád nic nevidím. Po chvíli se zeptá: „Našel jsi je?“ Řeknu, že ještě hledám. Načež žena přijde, ponožky vyndá, podá mi je – a protože je ohleduplná, nijak to už ani nekomentuje.

Při této mé mentalitě je jasné, že Velikonoce jsou pro mě i literárně dost těžké období. Velikonoce jsou jedním z největších křesťanských svátků a literárně nejrozšířenějším druhem textu této doby je text „otevřený“ – což je odborný název hojně využívaný v sémiotice, například Umbertem Ecem. Na rozdíl od textu „uzavřeného“, který je charakterizován jednoduchou lineární strukturou a minimálním prostorem pro interpretaci (příkladem je třeba instrukční manuál), je pro text „otevřený“ naprosto typická mnohoznačnost – čtenář není pouhým pasivním příjemcem sdělení, ale očekává se od něj aktivní interpretace textu. Tento druh textu se vyskytuje často v poezii, v experimentálních textech, ale také v textech náboženských. A tady jsem u těch Velikonoc.

Zde jsou některá klíčová slova, která můžeme během Velikonoc často slyšet: velikonoční tajemství, beránek, krev smlouvy, prázdný hrob, aleluja, světlo v temnotách. Slýcháme i celé věty: „Kristus porazil smrt tím, že sám zemřel“, „Bůh se stal člověkem, aby člověk mohl být božský“, „Kříž – nástroj smrti – se stal stromem života.“ Mnoho těchto slov a vět je formulováno úmyslně paradoxně, aby provokovalo k zamyšlení. Pokud jsou však klíčová slova této věrouky tajemná a jednoduché věty někdy paradoxní, čím pak jsou některé větší jazykové útvary, třeba kázání, které s těmito stavebními prvky (samotnými utvořenými z mlhy a prázdna) pracují? Obsahově a literárně nemohou být ničím jiným než formou verbální exhibice. Text, který slyším, mi neříká nic konkrétního – ani nemůže. Neurčitým způsobem mě nabádá, tváří se jako studnice moudrosti a kombinuje hezky znějící, nicneříkající slova, někdy docela pěkně složená a obohacená příběhy z Nového nebo Starého zákona.

Máme několik odborníků na tvorbu náboženského proslovu nebo textu. Jsou vzdělaní a v této disciplíně vynikají, ale pro mě jako seniora, který se neorientuje, nenabízejí smysluplnou alternativu. Mou zmatenost nedokáže napravit žádné tajemné sdělení zahalené do kryptických příběhů. Tak to prostě je.

Jsem rád, že má žena nemá teologické vzdělání. V opačném případě by se mohlo stát, že na otázku „Kde mám ponožky?“ by mi řekla: „To je tajemství,“ nebo třeba „Tři mudrci z Východu“ – a já bych byl pak odsouzen chodit zbytek života naboso.

Na případnou kritiku svých spoluobčanů křesťanů odpovídám, že se pokládám za osobu docela zbožnou. Nikdy jsem ale nebyl schopen najít si cestu velké důvěry k jakékoli autoritě, která o sobě tvrdí, že skrze ni promlouvá něco vyššího a on nebo ona mi to nějak tlumočí. A navíc – i křesťané mají tradici, která je mi blízká, a ta se nazývá negativní teologie. Její hlavní sdělení spočívá v tom, že o Bohu se nedá mluvit – a kdo o něm mluví, ten je tak trochu podezřelý. Zaslechnu-li i přesto nějaké velikonoční kázání, pak pro mě platí naprosto přesně: „senior, který se neorientuje“.

A nakonec dva citáty z této tradice, které, jak trochu škodolibě doufám, trochu přispějí i k vaší zmatenosti:

„Nejvyšší poznání Boha spočívá v nevědění.“ – Dionysios Areopagita

„Modlím se k Bohu, aby mě zbavil Boha.“ – Mistr Eckhart