Společná měna vede (dříve či později) ke společnému státu

Od ekonoma ve mně by se mohlo očekávat, že bude snášet zúženě ekonomické (finanční) argumenty pro a proti, jak je to obvykle činěno: přijmout euro proto a proto, a nepřijmout zase proto a proto. Porovnat a oznámit výsledek: „v této chvíli převažují výnosy, přijmout“ nebo „převažují náklady, nepřijímat“.

Ekonomie však není (nemá být) jen o financích a majetku, je o celkových výnosech a nákladech, včetně nefinančních, politických a v neposlední řadě hodnotových (což je např. otázka: přispěje přijetí společné měny k posílení nebo oslabení našich svobod?). Je i o tom, čeho chceme celkově dosáhnout, jak má vypadat cílový stav za řadu let či desetiletí. Toto mnoho diskusí pomíjí, možná i proto, že se o těchto souvislostech neví, tak jako o nich neví většinový volič v žádné zemi, která euro už zavedla. Zpravidla netušil, že hlasuje o kroku k federalizaci.

ČNB a MF zatím nedoporučují

Přestože ČNB a ministerstvo financí zatím nedoporučují přijímat euro, 4 z 5 stran vlády (non-ODS) a prezident tlačí na pilu přijetí eura, stejně jako někteří hlasití lobbisté.

Tlak na zavedení eura se zdá být koordinovaný – jako ostatně mnohé v naší, unijní i globální politice – až téměř „konspirativně“ (=společným foukáním do něčeho, společným dýcháním za něco, ze slova konspirace si tu dělám, jako obvykle, legraci poodhalením kořene zneužívaného slova). Že někdo dlouhodobě spouští vlivové koordinované kampaně, za které společně dýchají jakoby náhodně ve stejnou dobu mnozí hybatelé i nehybatelé dění, je zřejmé nejen v tomto případě.

Základní otázka musí ale znít: Chceme společný stát?

Měnové unie mohou jakžtakž fungovat i bez společného státu, namítnou někteří. Přesvědčivé to však nebude, mnoho jich nebylo. Některé skončily společným státem (Německo 1871), jiné se rozpadly (Kalmarská měnová unie Skandinávie a Latinská měnová unie) a ty ostatní jsou buď zavěšeny na vnější měně (africký CFA frank) nebo... zbývá už asi jen eurozóna, která není zdravou měnovou unií ani náhodou.

Možná by namítači mohli mít na mysli měnové unie typu „peněžní jednotkou je zlaťák“? Opravdu: zlatou minci jste mohli převézt ze starého Říma třeba až do Parthie nebo do Číny, a obchodník by tam neměl problém přijmout ji jako platidlo i ve své zemi. Zlato bylo de facto společnou měnou. Nedalo se „tisknout“, těžba navyšovala peněžní zásobu velmi pomalu. Bylo jedno, jestli obrázek na minci byl římský, nebo čínský, záleželo jen na zlatu.

V tomto smyslu měly různé státy kdysi stejnou měnu (ač s odlišnými obrázky) – zlato, stříbro a podobně. (Řeknu vám teď tajemství: v přeregulovaném světě korporátního socialismu by ani zlatá „tvrdoměnová“ unie nefungovala úplně dobře).

Jiná úroveň jsou však nekryté měny dneška, kde záleží na tom, kolik toho jedna či druhá centrální banka „natiskne“ (i digitálně), jaké stanoví základní úroky, jak se členské státy předluží a jak moc se dodržují stanovená pravidla (např. ta maastrichtská o dluzích a deficitech se v eurozóně nedodržují téměř nikde a limity se překračují i násobně, následky to má).

Nekrytá měna v málo svobodné ekonomice, protože sama o sobě (bez státního nařízení, že jde o platidlo) by hodnotu neměla, musí mimo jiné stát na dvou nohách – měnové politice (práce centrální banky) a rozpočtové politice pro celou měnovou oblast (společný rozpočet, který vyrovnává nestejné dopady měny na různé oblasti, kde se používá).

Euro však kulhá na jednu nohu

Euro má měnovou nohu (Evropská centrální banka je společná), ale kulhá na rozpočtovou nohu. A protože není eurozóna tzv. optimální měnovou oblastí, má euro nestejný dopad např. na Řecko a Německo, Irsko a Slovensko, a podobně. Z tohoto důvodu je nutný vyrovnávací mechanismus přes dostatečně velký společný rozpočet.

To by nebylo nutné, kdyby byla měnová unie naprosto svobodným deregulovaným trhem, tam by se rozdíly vyrovnávaly snadným pohybem cen a mezd, ale tuto situaci nemáme a nebudeme mít, dokud nepovládnou v celé Evropě libertariáni (u nás Svobodní nebo Tea Party jako menšinová frakce ODS, v Německu se libertariánská strana teprve letos zakládá, v Argentině libertariánský prezident nastoupil 10. prosince a realizuje rozsáhlou deregulaci a odtučňovací kúru tlustého státu). Dokud v Evropě vládne korporátní socialismus, bez velkého euro-rozpočtu toto vyrovnávání napříč státy nemůže fungovat.

Mladá Boleslav versus Bruntál

Ještě jiný příklad, pokud např. Mladá Boleslav je ekonomicky silnější než Bruntál, společná měna těchto dvou okresů (koruna) by vedla k tomu, že pro Mladou Boleslav bude měna příliš slabá a bude zvedat ceny, zatímco pro Bruntál příliš silná a bude tlumit výkon a zaměstnanost. (Analogie: Německo versus Řecko). Ale protože Česká republika má společný rozpočet, může nestejné dopady na nestejné oblasti vyrovnávat, když už není svobodným trhem.

Eurozóna toto dělat nemůže, nemá společný rozpočet vůbec. Má ho sice Evropská unie jako celek (tedy včetně zemí bez eura), ale ten je relativně malý na to, aby dokázal nepříznivé dopady společné měny mezi Německem a Nizozemskem na jedné straně, a Řeckem, Itálií či Slovenskem na druhé straně, nějak vyrovnávat. Proto eurozóna kulhá na jednu nohu.

Euro bez politické unie (nebo deregulace) nebude zdravé

Tento problém by řešila buď rozsáhlá deregulace ekonomiky, tedy prudké zvýšení ekonomických svobod a odbourání právní džungle statisíců nepřehledných zákonů a nařízení, což je zatím asi nereálné, anebo, alternativně, zvětšení společného rozpočtu, tedy mnohonásobně větší rozpočet EU.

To znamená přesun většiny daňových příjmů ze států dosavadních (Německo, Slovensko, Řecko apod.) na úroveň rozpočtu EU. Tedy centralizace daňové a rozpočtové politiky do většího celku. Přesně tam vede euro. Víme o tom?

Taková centralizace daní a výdajů předpokládá, že budou voliči chtít založit společný stát s velkým společným rozpočtem, že vznikne nějaká funkční evropská federace (jde-li to vůbec se zachováním demokracie), která výkyvy dopadů společné měny na nestejné země bude schopna řešit. Jinak než pokoutním vykupováním dluhopisů předlužených států proti původním pravidlům.

Velký společný rozpočet předpokládá demokratickou reprezentaci, která o jeho rozdělování rozhoduje. Něco takového je v mnohonárodním společenství těžké zkonstruovat tak, aby některé „méně oblíbené“ země nebyly přehlasovány.

Právě toto je velký kámen úrazu i tehdy, pokud by nám na zachování našeho státu nezáleželo. Tuto otázku však musí dostat voliči předtím, než se bude pokoutně měnit měna a než většina pochopí, že tato změna směřuje k federaci, o které nikdy nehlasovali.

Společná měna (bez masivní deregulace) vede ke společnému státu

Jinými slovy, fiat měna typu euro nakonec povede buď ke společnému státu, nebo se rozpadne, nebo bude fungovat velmi neoptimálně a bolestivě, nebo nastane zázrak a dojde k deregulaci tak, aby se trhy vyrovnávaly bez nutnosti velkého rozpočtu a společného státu. Co z toho byste si přáli vy, kteří euro prosazujete? Vidíte nějakou pátou možnost? Momentálně platí třetí, přechodná neoptimální situace.

A protože si euro-elity nejspíš uvědomují, že přechodný stav je neudržitelný, že vše směřuje buď k rozpadu (který nechtějí) nebo nutnosti deregulace (ve kterou nevěří, odmítají ji a jdou úplně opačným směrem) nebo k centralizaci a utužení „společné“ politické unie, volí třetí možnost (na kterou tlačí, podle mne i tím, že se snaží pokoutně rozředit národy s pomocí imigrace).

Na konci mohou být mnohojazyčné United States of Europe / Les Etats Unis d'Europe / Vereinigte Staaten von Europa / Spojené státy evropské, ale třeba také – po určité imigračně demografické a jazykové změně, která probíhá – Wiláját al-Muttahida al-Aurubíja. V horším případě Chiláfat al-Aurubíja, Evropský kalifát. Třeba je to nereálné strašení a všichni ti příznivci Hamásu v ulicích velkých západoevropských měst dostanou rozum. Někdy je však lepší počkat a nedělat nevratné nebo těžko vratné změny.

Zásadní podotázka a co je ve hvězdách

Otázka „chceme euro?“ by tedy měla znít současně s podotázkou „chceme se dříve nebo později úplně vzdát českého státu, jeho zbývající suverenity, nejen měnové, ale nakonec i politické samostatnosti, a vstoupit do evropské federace, jejíž podoba a demokratické fungování je navíc naprosto ve hvězdách?“ Lidé národněji orientovaní by řekli jistě NE, lidé, kteří na národní myšlence úplně nelpí, však nejspíš řeknou buď ANO nebo NE právě podle toho, jestli ten společný stát může fungovat demokraticky a se zajištěním svobod (EU zatím předvádí fuj-fuj přechod k sociálním kreditům ESG pro firmy, takže asi nemůže).

Jde o to, jestli voliči mají pocit, že vzdálené bruselské centrum dokáží ovlivnit, jestli jsou zájmy zemí a občanů reprezentovány už teď vyrovnaně, nebo jestli některé prosazují své nápady zákulisním tlakem na úkor jiných (to si pište, že ano). A jestli je vůbec demokracie (což je naše státní forma daná Ústavou) a svoboda možná v takovém nadstátu, až/pokud se stane státem. Osobně mám pocit, že to bude krajně obtížné.

Demokracie vznikla v městských státech, kde fungovala nejlépe, v národních malých státech fungovala donedávna jakžtakž dobře, ale na úrovni bruselské už snadněji převládají tlaky různých lobby (viz začerněné smlouvy o genovakcínách), protlačování toho či onoho silou, demokratický deficit, který vyhovuje silným hráčům, takže ho ani nikdo neodstraňuje. A možná to ani na úrovni EU nejde.

Geopolitické pnutí fungující jako tmel

Pak je tu ještě faktor geopolitický – nejsilnějším tmelem společných politik v EU, bohužel včetně těch nejnesmyslnějších, je agresor zvenčí, který nedodržuje ani ženevské konvence pro válčení a dobývá po částech sousední zemi.

Neodpustím si názor, že federalizátoři potají děkují Putinovi za přínos ke sjednocování EU a jeho obdivovatelé v EU zase nevidí neslyší, jak jejich idol napomáhá jimi nechtěné centralizaci politik do Bruselu).

V takový moment je mnohý euronespokojenec (typicky třeba z nemastné neslané ODS) častěji zticha, protože se mu vybavují možnosti, které mohou nastat, kdyby se některé západní struktury rozpadly dřív než velké východní velmoci.

S trochou štěstí při eurovolbách by EU mohla sestoupit na úroveň zóny volného obchodu, NATO by zůstalo zachováno, Západ by posílil, protože by opět rostla životní úroveň, a východní mocnosti by dále nesílily nebo slábly. Bez vypnutí Green Dealu EU a ideologie ESG je to asi jen zbožné přání, jsme na sestupné trajektorii výhodné geopolitickým protivníkům a ti, co tohle tlačí, to buď zaslepeně nevidí, nebo to dělají z nějakého důvodu schválně.

Na druhé straně i pragmatici ohledně EU nejspíš dobře vědí, že politika EU hraje protivníkům do karet, protože směřuje k ekonomickému, energetickému a nakonec sociálnímu zmaru a nejvarovnější je, že nikdo nebyl s to tento směr otočit ani po vypuknutí války za humny. Vyplývá z toho beznaděj dvojího zla – jedno v podobě sebelikvidace ordinované ekonomicky nevzdělanými (nebo někým uplacenými) elitami v EU a druhé v podobě sílících vojensko-politicko-obchodních vydíracích tlaků totalitních mocností.

Naděje může přijít jenom z obrozeného Západu, pokud je obrody schopen. Dokonce i Češi, většinově kritičtí k neschopné a europoslušné vládě, si však dle průzkumů zase chtějí stále z 80 % volit jeden z „eurodotačních socialistických bloků“ pětikoalice nebo ANO. Tak mocná je zřejmě mediální manipulace.

I kdyby euro bylo finančně výhodné

Ani pro ty, co nutně nepotřebují národní stát: Toto není vhodná doba na změny ve směru nejistého, svobody okrajujícího, možná dokonce během dvou generací islamizujícícho se společného státu. Přestože by šlo zatím jen o předstupeň v podobě měnové unie.

Demokracie je zřejmě tak jako tak možná jen ve státě s homogenním obyvatelstvem. Pravděpodobná nemožnost funkční demokratické federace garantující svobody občanů a faktický stav a vývoj EU je můj hlavní důvod, proč euro přijímat nemáme bez ohledu na to, jestli to bude „teď a tady“ finančně výhodné.

KAREL MACHALA

P. S. Nelze argumentovat, že neplníme závazek vstoupit do eurozóny. Státy eurozóny se v době našeho hlasování o EU (i předtím) zavázaly, že pro stabilitu eura nebudou mít větší deficity než 3 % HDP, větší veřejný dluh než 60 % HDP (a také že žádný stát nebude přebírat dluhy ostatních). Nic z těchto tří pravidel se nedodržuje (neplní se závazky!), limity jsou i násobně překračovány a do takové měnové unie, která nedodržuje svá základní pravidla fungování, jsme se vstoupit nezavázali. Většina lidí v ČR chce navíc korunu zachovat a demokratická vůle většiny musí mít svoji váhu. Ti, kdo mají opačný názor, mají snadnou možnost založit si účet v eurech i korunách současně, převody měn jsou snadné a lze najít způsob, aby byly levné. Proti výkyvům kurzu se lze pojistit, proti neuváženému odevzdání dalšího kusu suverenity nikoliv.