Totální politizace

Také za dob komunistické totality byly politické agitky na nástěnkách zahrádkářů, všude byla prorežimní hesla a vyvěšovaly se vedle státních i rudé či sovětské vlajky. Přitom značná část lidí se o politiku nezajímá, to je přirozené. Snaha do všeho cpát politiku a politické hledisko je nenormální a příznačná pro totalitní či o totalitu se snažící vlády. Přitom si neuvědomují, že je to kontraproduktivní. Snaha cpát všem lidem vládní politiku a politizovat vše vede k tomu, že se lidé zapouzdří a vládní politice, která je obtěžuje, nevěří. Komunisté tím, že před rokem 1989 naháněli lidi do prvomájových průvodů a nutili k vyvěšování cizích vlajek, proti sobě poštvávali lidí, kterým bylo jinak jedno, zda je vláda komunistická či jiná.

Vzpomněl jsem si na tuto politizaci všeho, když provládní aktivisté bojovali proti vystoupení ruské a rakouské občanky, operní pěvkyně Anny Netrebko v Praze či proti angažmá slovenského hokejového brankáře Júliusa Hudáčka v Kladně, protože hrál dříve v Kontinentální hokejové lize. Symbolické je, že krátce poté, co Netrebko a Hudáček nemohli působit u nás, získali angažmá v Německu.

Ať si sportovci sportují a umělci zpívají a hrají a nejsou nuceni politizovat. Značná část lidí si chce žít své soukromé životy a nechce být obtěžována politikou. To neznamená, že byli protivládní, ale nejsou ani provládní. Nepotřebuji mít názor na válku na Ukrajině. Kdo se zajímá o politiku, ať je politický aktivní a vyjadřuje se, je však hloupost vnucovat nějaké jednostranné názory držitele moci na to či ono, co se ve světě stane. Stát, kde se tak děje, není stát svobodný. Protože svoboda je i ve svobodě nepolitizovat ve sportu, umění, včelařství i jinde.