Uzdravení Dobra

Po ztrátě Hnízda zdraví pobývám v exilu, na chalupě, v bývalých Sudetech. Společnost mi dělají lišky, jeřábi, divočáci, srnky, vlci… a bobři. Rodinka se usadila asi pět set metrů proti proudu potoka, který protéká okolo naší chalupy. Bobři v krátké době opravili protrženou hráz nad někdejším mlýnem, krajinu zavodnili, zkultivovali. Současně kácejí, co se jim postaví do cesty. Jako projev obdivu jsme jim před pěti lety u chalupy vybudovali památník. S kamarádem Lukášem, který monitoruje pohyb vlků v krajině, jsme ke břehu potoka dopravili asi dva metry vysoký, třicet centimetrů tlustý kmen olše, kterou porazili. Manželka Lucie ho opatřila výstavní cedulkou s dvojjazyčným nápisem Památník vítězství bobra nad zlem. Zu Ehren des Sieges des Bibers über das Böse. Kolem jdoucí němečtí turisté nechápou. Odhalení památníku bylo velkolepé. Hlavní projev pronesl Aleš, který má nedaleko chalupu, přednáší o bobrech na katedře ekologie Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity a je autorem knihy Průvodce soužití s bobrem. Promluvil starosta obce Pavel, zahrál violoncellový virtuóz Jáchym, zazpívala kamarádka Hanka, sboristka pěvecké sboru Coro Anima Gentis ze sicilského Isnella. Moje nadšení pro bobry dostalo záhy trhliny. Hráz se jim občas protrhne a kolem chalupy se přežene vlna tsunami. Smete záhony, odnese zásoby dříví, naplaví vrstvu bahna, trámy, které jsem položil přes potok jako lávku, odnese jako sirky. Bobra jsme přitom na vlastní oči nikdy neviděli. „Jendo, poběž, v potoce je bobr!“ volala na mě v neděli, 9. 2. 2025, kolem poledne manželka. Nevěřil jsem vlastním očím. Bobr je soumračné zvíře. Do práce vychází se západem slunce, směny slouží noční. Ten, který k nám doplul, na tom očividně nebyl dobře. Lapal po dechu, sípal, kašlal. Proud ho symbolicky snesl až k památníku. „I bobr asi může nastydnout, chytit virózu,“ řekl jsem si. Protože od vystoupení z lékařské komory nesmím vykonával léčebnou péči na území České republiky, posadil jsem se k potoku, dal mu jméno Dobr, povzbuzoval ho, sledoval jeho životní funkce. Lucie mezitím zavolala Aleše. Na chalupě nebyl, doporučil obrátit se na záchranou stanici v Litoměřicích. „Co potřebujete? Nemám čas, právě zachraňuji poštolku! Napište mi do esemesky adresu, jsem od Vás daleko, asi se k vám nedostanu,“ ozvalo se v telefonu. Než Lucie stačila popsat stav Dobra, záchranář zavěsil. „Mluvil jsem s veterinářkou a ochranáři z CHKO, jedu k vám, mám to sedmdesát kilometrů, dorazím asi za hodinu. Jen doufám, že je to opravdu bobr. Každou chvíli mi někdo volá, já se tam ženu, pak se ukáže, že je ondatra pižmová,“ ozval se za čtvrt hodiny záchranář Václav. Za hodinu byl na místě. Zákrok byl profesionální. Dobra chytil do smyčky, nabral podběrákem, zavřel do klece. Oznámil nám, že nás, jako nejbližší příbuzné, bude o zdravotním stavu průběžně informovat. Uzdraví-li se, vrátí ho tam, kde ho vylovil. „Jsme na veterině v Roudnici nad Labem, paní doktorka nenašla žádné známky poranění, jde o těžkou bronchitidu (bobritidu), dostal širokospektré antibiotikum Noracef, byly provedeny stěry. Je to mladý, statný kus, váží přes dvacet kilo, má tlustou vrstvu podkožního tuku, je šance, že to zvládne,“ hlásil nám za dvě hodiny. Následoval převoz Dobra na oddělení následné péče - do záchranné stanice Falco v Dolním Týnci. „Antibiotika zabrala, z injekčních jsme přešli na podávaná v roztoku sondou, pacient se má k světu, denně spořádá pět kilo čerstvých větví,“ informoval po týdnu Václav. „Záchranná stanice Falco je nezisková organizace financovaná převážně ze sponzorských darů a grantů. Jejím posláním je pomáhat zraněným a jinak handicapovaným volně žijícím živočichům. Cílem je vrátit uzdravené živočichy zpět do přírody. Trvale handicapované živočichy umísťujeme většinou do expozice stanice. Nedílnou součástí práce záchranné stanice je ekologická výchova,“ píše se na webu www.zsfalco.cz. Hluboká poklona. Takovou zdravotní péči, rychlost, obětavost, profesionalitu a komunikaci můžeme bobrům jen závidět. Stanice přitom žije převážně z darů, veterinářka pracuje zadarmo, když dojdou peníze, jde pan ředitel na pracák. „Pacient je zdráv, v pátek ho vrátíme na místo odchytu,“ hlásil Václav po dvou týdnech. To mě zaskočilo. Pokud skončí u naší chalupy, mohl by zlikvidovat ovocný sad. „Necháme na bobrovi, jestli se bude chtít vrátit proti proudu k původní rodině, nebo se vydá po proudu, založit rodinu vlastní,“ vyřešil dilema Aleš. K výsadku došlo asi tři sta metrů od naší chalupy, těsně nad bobří hrází. Dobr se asi hodinu vzpamatovával z kinetózy, způsobené dlouhou cestou autem (vomitus bobris), pak zmizel. Po Vánocích jsem se pustil do psaní knížky Jak být zdravý v nemocné společnosti. Lámal jsem si hlavu, jaké by měla mít poselství. „Chraňte přírodu, pracujte na uzdravení dobra, podpořte záchranáře z Falco, udržujte dobré vztahy se sousedy,“ řekl za mě Dobr.