Válka v Gaze: Příběhy rukojmí
Problémy naší doby
V atmosféře eskalující hysterie související s izraelskou válkou proti terorismu se přemýšliví lidé musí ptát, jak této jednostranné propalestinské propagandě čelit.
Není jiné cesty, než znovu a znovu se vracet k loňskému 7. říjnu. A stále připomínat: bez událostí 7. října (přímá agrese vedená z Pásma Gazy) a 8. října (raketová a dronová agrese vedená z Libanonu) nepřišel by v Pásmu ani v Libanonu o život jediný civilista, myšleno v důsledku legitimní izraelské obrany. Dokud budou v Pásmu držena izraelská rukojmí a posílány rakety na Izrael, a dokud neskončí útoky z Libanonu, neskončí ani válka. A válka znamená, že kromě likvidace bojovníků nepřítele umírají i civilisté. K těm druhým jmenovaným můžeme jen dodat – bohužel. Vina padá na ty, kdo tuto válku vyprovokovali.
Nikdo z nás by nechtěl, aby jeho děti či vnoučata zažila to, co 13letý izraelský chlapec Eitan Jahalomi loni 7. října. Tak jako jindy, i onoho osudného rána byl Eitan spolu s rodiči a dvěma sourozenci doma, v kibucu Nir Oz, necelé tři kilometry od hranic Pásma Gazy. Náhle se ozvaly výstražné sirény doprovázené zvukem padajících střel; nic, co by z dřívějška neznali. Záhy se ale ukázalo, že jde o něco horšího. Pozvolna se k nim blížili lidé hovořící arabsky. Výkřiky „Zabijte Židy“ a „Alláhu akhbar“ a střelba v těsné blízkosti nevěstila nic dobrého. Rodina rychle pochopila, že kolem jejich domu se pohybují teroristé. Jak se později ukázalo, byly jich stovky.
Události toho dne popsala už v listopadu 2023 paní Batševa, Eitanova maminka, stanici Sky News. Rodina se nejprve zavřela v chráněné místnosti, kterými jsou izraelské domy vybaveny. Venku stále slyšeli výstřely, hlasy v arabštině a cítili oheň a kouř. Obklopil je děs. Asi po dvou hodinách se tatínek rodiny, pan Ohad, šel podívat, co se děje a zůstal před chráněnou místností. O něco později teroristé do domu násilím vnikli a pana Ohada postřelili na ruce a noze. Pak objevili zbývající členy rodiny, namířili na ně zbraně a donutili je vyjít ven. Tam je posadili na dvě motorky – na jednu zraněného tatínka se synem Eitanem, na druhou maminku a její dvě dcery (10 let a 18 měsíců) – a rozjeli se směrem k hraničnímu plotu.
Sotva se zajatci dostali na nepřátelské území – všude bylo plno teroristů a na obzoru byl vidět hořící kibuc -, objevily se u hranic dva izraelské tanky. Řidič motocyklu vezoucího paní Batševu a její dcery naštěstí zpanikařil a havaroval, to jí a jejím dcerám poskytlo jedinečnou příležitost k útěku. Prchaly přes pole, kolem se pohybovali teroristé a nad hlavami létaly rakety. Dostaly se do severní části kibucu, kde jim už pomohli izraelští vojáci. Záchrana se rovná zázraku. Manžel a syn ovšem takové štěstí neměli. Jejich motocykl pokračoval dál, do zajetí…
Rok poté
Bilance je děsivá. Ze 400 obyvatel kibucu Nir Oz bylo bezmála pět desítek povražděno, sedmdesát odvlečeno do zajetí. Z obou zajatých členů rodiny Jahalomiových zůstává otec Ohad stále v Pásmu Gazy, přičemž není známo, zda je vůbec naživu. Štěstí v neštěstí měl jeho syn Eitan, který se dostal na svobodu během výměny nevinných rukojmí za teroristy vězněné v Izraeli, k níž došlo v listopadu minulého roku.
Eitan je mezi těmi, kdo vydají svědectví v připravovaném dokumentu „The Children of October 7“. K dispozici široké veřejnosti bude za několik týdnů. Krátkou ukázku přinesla na svém účtu na síti TikTok její influencerka, americká zpěvačka a herečka Montana Tucker. Sama s Eitanem hovořila a zde je volný přepis jejich rozhovoru.
Video začíná Eitanovými slovy: „Když jsem se dostal do Gazy, viděl jsem tam spoustu lidí. Někteří mě udeřili. Čekali na nás.“
Montana: „Kdo tě bil? Obyčejní občané Gazy? Hamás? Víš, kdo to byl?“
Eitan: „Byli to civilisté.“
Montana: „Civilisté? Měl jsi strach?“
Eitan: „Měl.“
Montana: „Trpěl jsi hladem?“
Eitan: „Ano… dostával jsem jednu pitu (blízkovýchodní chlebová placka - LS) denně a okurku.“
Montana: „Řekli ti, co se stalo v Izraeli?“
Eitan: Ano, ukázali mi videa, jak zabíjejí lidi. Byli šťastní, upřímně řečeno.“
Montana: „Zkusil jsi se dívat jinam?“
Eitan: „Ne, to mi v žádném případě nedovolili. A v životě a v reálném světě jsem viděl horší věci. Chci říct, že to mám pořád v hlavě.
Montana: „Spíš v noci dobře?“
Eitan: „Moc ne. Prošel jsem tím nejhorším, tak to prostě je.“
Těchto několik odpovědí je dalším kamínkem do mozaiky toho, jaké hrůzy teroristická monstra Hamásu spáchala. Jejich zločiny jsou neodpustitelné a zaslouží nejtvrdší potrestání. V případě, že bylo ublíženo bezmocným dětem, jako v případě Eitana a řady dalších, ještě mladších, pak desetinásobně. Čím se v době únosu 12letý Eitan provinil? Tím, že je Žid a žil s židovským rodiči v židovském státě? To je ale nejbrutálnější forma antisemitismu, srovnatelná se zvráceným uvažováním nacistických bestií. A tato obludná zvěrstva, ať už vědomě či kvůli falešnému úsudku, podporují propalestinští aktivisté včetně našich! Navíc kibuc Nir Oz neleží na žádném okupovaném území, ale na mezinárodně uznaném teritoriu Státu Izrael. Jistě: lze namítnout, že v Pásmu Gazy také umírají nevinné děti. Je ale třeba znovu připomenout, že kvůli izraelské obranné válce by nezemřelo ani jedno, kdyby Eitan Jahalomi nebyl nucen zažít 52 dní pekla v zajetí teroristů Hamásu a jeho tatínek nebyl už přes rok držen jako vězeň kdesi v podzemních tunelech novodobých nacistů.