Vražedná razítka

Český národ až přiliš snadno a lehce zapomněl na svou vlastní smutnou úlohu při vyhlazení velké části našich Židů. Jsou chvíle, kdy poslušnost úřadům je tím nejtěžším zločinem. Ale dějiny jsou ještě smutnější. Až příliš mnoho českých občanů se rádo přidalo, a až příliš málo jich mělo odvahu se vzepřít.

V mlhách druhé československé republiky se již objevily první otisky razítek zkázy a temnoty, která přicházela nenápadně a pomalu. Země, která se pyšnila svou demokratickou tradicí, nosila v sobě zárodek dvojakosti - každé razítko dopadající na dokumenty mělo dvě tváře. Jedna tvář vítala německé uprchlíky před nacismem, druhá tvář pečetila osud polských Židů a komunistů, kterým zavírala brány.

Výkazy zkázy

Byl Velký pátek roku 1938, když se nad Hainburgem a okolními vesnicemi rozhostilo ticho plné předtuchy. Za kovovými okenicemi, které měly chránit před útoky Hitlerjugend, se skrývaly rodiny tušící příchod změny. Nikdo však nemohl tušit její podobu. V tu noc vtrhli příslušníci gestapa do židovských domovů. Vytrhli ze spánku staré i mladé, matky s nemluvňaty, celé rodiny. V nočních košilích je vyhnali do březnového mrazu, na cestu jim nedovolili vzít nic kromě vlastního strachu. Dunaj, jehož vody se vzdouvaly jarním táním, je přijal na své vlny.

Na malém ostrůvku před Děvínem, tam kde se řeka rozlévá do široka, stanulo přes sedmdesát duší v ledové vodě. Jejich nářek se ztrácel v hukotu velké řeky, která se přelévala přes kamennou hráz. Stáli tam až po krk ve vodě, na hranici mezi životem a smrtí, mezi dvěma státy, mezi starým a novým světem. Byla to finanční stráž, kdo první zaslechl hlasy za vodní stěnou. S pomocí rybáře Fuxe vypluli do tmy a našli obrazy, které se měly navždy vrýt do paměti národa. V sále hostince u Bíbrů pak Anča, dcera hostinského, nalévala zachráněným mléko ze dvou kbelíků - první znamení lidskosti v probouzejícím se pekle. Ale záchrana byla jen dočasná. Následující týdny se staly svědectvím byrokratické krutosti - československé úřady je vracely do Rakouska, nacisté je vyháněli zpět. Někteří našli smrt v dunajských vodách, jiní pod střelami na hranicích. Nakonec jim byl přidělen malý ostrůvek v delimitačním pásmu mezi třemi státy - prostor, kde sama existence byla trestem. Každý otisk razítka na jejich dokumentech byl jako další příčka pomyslné šibenice - odmítnutí za odmítnutím, až zůstali uvězněni na vlečném člunu mezi třemi státy, v "zemi nikoho", kde se jejich naděje rozplývaly jako mlha nad řekou.

Razítka osudu

S příchodem podzimu 1938 začala razítka dopadat s osudovou pravidelností. I instituce s nejhlubšími demokratickými kořeny podlehly volání temnoty. Dokonce i Sokol, kdysi pevnost národní hrdosti, začal často otiskovat svá vlastní znamení vyloučení. Razítka dopadala na členské legitimace židovských členů jako popravčí sekery, často doprovázené veřejným zostuzením. Byla to doba, kdy se každý otisk stal poznamenáním.

V listopadu 1938 se zrodila první instituce, jejíž razítka měla moc pečetit smutné osudy Židů u nás - Ústav pro péči o uprchlíky. Za každým otiskem se skrýval osud - některým otevřel cestu k životu, jiným zapečetil cestu k záhubě. Kartotéky ústavu se staly mapou utrpení, každá složka byla jako kámen v mohyle budoucí tragédie.

Temnota protektorátu

S březnem 1939 dopadlo poslední osudové razítko na tvář československé demokracie. Protektorátní správa začala otiskovat svá znamení jako pečetě apokalypsy - nařízení č. 136/1939 Sb., které definovalo, kdo je "Žid", nařízení č. 85/1942 Sb., které zapečetilo ekonomickou likvidaci. Každý otisk razítka byl jako další schod pod šibenicí.

V archivech dodnes leží tisíce dokumentů, každý s vlastním příběhem otisknutým v razítcích a podpisech. Příběhy Berty Neubauerové, Františky Ungerové, Jany Janovicové a doktorky Ireny Trostlerové a statisíců dalších se proplétají v temné tapiserii doby. Každý měl svůj spis, číslo, úřady pracovaly bezchybně. Vše bylo v nejlepším pořádku. Dodnes jejich osudy křičí z hlubin času a varují před mocí zdánlivě nevinných úředních úkonů a slepou poslušností spořádaných občanů.

Ozvěny ztracených duší

Z ostrovů demokracie se tehdy staly ostrovy vyhoštěných, z útočiště pronásledovaných předsíň smrti. Každé razítko se stalo nástrojem osudu, každý úřední záznam článkem v řetězu vedoucím do Terezína a dále na východ. V tom spočívá nejhlubší tragédie - v proměně zdánlivě nevinných úředníků v kolečka stroje systematického vyhlazování. Dnes, když procházíme zažloutlými stránkami archivů, vidíme, jak se každý otisk razítka stal otiskem vojenské boty na lidské tváři. Za každým lejstrem stál člověk - člověk s příběhem, s nadějemi, se sny. A také člověk za úředním stolem, jehož razítko se stalo vražedným nástrojem.

Příběh návratu do ztracené země

Když utichl poslední výstřel a dým krematorií se rozplynul v jarním větru, mnozí věřili, že nastává čas uzdravení. Ale v prachu trosek starého světa se již rodil nový labyrint utrpení. Místo ostnatých drátů koncentračních táborů nyní věznil přeživší labyrint paragrafů, místo dozorců s puškami je střežili úředníci s razítky.

V síních úřadů se odehrával tichý rituál vyloučení. Jediné slovo v kolonce - "německá" - se stalo novým znamením vyhnání. Doris Elsnerová, která přežila Terezín, Osvětim i Bergen-Belsen, se vrátila domů jen aby zjistila, že domov už není domovem. Profesor Alfred Kohn, kdysi vážený přednosta univerzitního ústavu, i filozof Emil Utitz, duchovní hvězda terezínského ghetta, se ocitli bez podpory, bez uznání, bez práva na návrat.

Mluvit na ulici německy, což byl jazyk většiny českých Židů, se po válce rozhodně nevyplácelo, vzbuzovalo to velký hněv. Židé ze Žatce a Chomutova popsali v roce 1946 svou tristní každodennost ve společném memorandu. Zmínili v něm, že podobně jako za války nemohou chodit do kina, divadla či restaurace, protože se bojí fyzického napadení. Kontinuit z válečné doby bylo ale více. Např. německy mluvící Židé po válce dostávali „německé“ potravinové lístky, které byly stejně nízké jako „židovské“ za války. Snad jakoby se tíha viny Čechům nesla snáze, pokud si někteří mohli svou zbabělost vybít na slabších.

Mnozí Židé se vrátili, a žádali nazpět svůj majetek. Nebylo jim vyhověno. Naopak jim třeba úřady nařídily doplatit daň z nemovitosti za dobu, kdy byli v koncentráku, anebo hledali jakýkoliv důkaz, že byli vlastně před válkou proněmečtí, aby jim nemuseli jejich majetek vrátit.

Tíha razítek

Někteří neunesli tíhu tohoto krutého odmítnutí. Těžká situace dohnala některé přeživší až k sebevraždě. To byl i případ lékařky Markéty Ungerové. Těsně před válkou na poslední chvíli emigrovala do Velké Británie, kde pomáhala například ošetřovat zraněné po bombardování Londýna. Na jaře 1945 se dobrovolně přihlásila do týmu lékařů vyslaných léčit nemocné v tyfem zasaženém Terezíně. V Nemocnici na Bulovce poté ošetřovala repatriované a uprchlíky. V Praze chtěla zůstat a získat trvalejší pracovní smlouvu, podmínkou ale bylo československé občanství. O ně jako absolventka německé lékařské univerzity v Praze po válce automaticky přišla a musela si podat novou žádost. Úřady ji zamítly a lékařka situaci vyhodnotila jako bezvýchodnou a svůj život sama ukončila sebevraždou.

Ti, kteří přežili, nesli v sobě navždy dvojí jizvu - jednu z táborů smrti, druhou z úředních síní vlastní domoviny. V archivech OSN dodnes leží tisíce dopisů těch, kteří hledali cestu ven - ne už z koncentračních táborů, ale z vlastní země, která se jim stala novým vězením. Nakonec mnozí z nich našli své útočistě v Izraeli. A pokud neumřeli, žijí tam dodnes.